Opet plakala. Pomalu se utisila, upokojila. Dotkla se me tvare. Cela. Lehkymi doteky ohmatavala mou lebku, ja opakoval pouhym dechem:
„Eri… Eri… to ty?“
Polilo me horko. Pak jsem pomalu vstal, podpirala me, jak mohla, az jsme dosli k silnici. Tam jsem uvidel, jak vypadalo auto. Maska, cely predek, vsechno jako harmonika. Zato glider temer neutrpel — teprve nyni jsem ocenil jeho prevahu — krome lehkeho poskozeni karoserie na strane, tam, kde zachytil hlavni naraz, nestalo se mu vubec nic. Eri mi pomohla do neho nastoupit, couvla s gliderem, vrak automobilu se dlouhym plechovym brinkotem prevratil na bok, a vyjela. Vraceli jsme se. Mlcel jsem, svetla ubihala. Na ramenou se mi kymacela hlava, porad jeste velka a tezka. Vystoupili jsme pred domkem. Okna byla dal osvetlena, jako bychom tam zrovna byli. Eri mi pomohla vysednout. Lehl jsem si do postele. Pristoupila ke stolu, obesla ho a zamirila ke dverim. Vyskocil jsem:
„Ty odchazis?“
Pribehla ke mne, klekla na kolena vedle luzka a zavrtela hlavou, ze ne.
„Ne?“
„Ne.“
„A nikdy neodejdes?“
„Nikdy!“
Objal jsem ji. Pritiskla tvar k memu obliceji a ze mne vsechno vyprchavalo: dohorivajici struska uminenosti, hnevu i silenstvi poslednich hodin, strach, zoufalstvi, lezel jsem prazdny, jako mrtvy — a jen jsem ji tiskl k sobe, stale silneji, jako by se mi vracely sily; bylo ticho. Svetlo se lesklo v zlatych calounech pokoje a nekde daleko, jako na jinem svete, za otevrenymi okny hucel Pacifik.
Snad se to bude zdat zvlastni. Ale ten vecer ani tu noc jsme nepromluvili nic. Nic, ani jedine slovo. Az na druhy den, k veceru, jsem se dovedel, jak to bylo: Jakmile jsem odjel, uhodla proc, a padla na ni hruza. Nevedela, co delat. Napred chtela zavolat bileho robota, ale pochopila, ze to nepomuze. Ani on — jinak mu nerikala — on by take nemohl. Snad Olaf. Olaf jiste, ale nevedela, kde ho hledat, nebyl ostatne cas.
Vzala si tedy domaci glider a rozjela se za mnou. Brzy me dohnala a drzela se mi v patach, pokud jeste byla nadeje, ze se vracim do domku.
„Byla bys vystoupila?“ zeptal jsem se.
Vahala.
„Sama nevim, myslim — ze ano. Ted si to myslim, ale — nevim sama.“
Pak, kdyz uvidela, ze jedu dal, vydesila se jeste vice. Ostatek jsem vedel.
„Ne. Nechapu,“ rekl jsem. „Ted teprve nechapu. Jak jsi to mohla udelat?“
„Rekla jsem si, ze… se nic nestane.“
„Vedela jsi, co chci udelat a kde?“
„Ano.“
„Jak?“
Za dlouhou dobu:
„Nevim. Snad proto, ze te uz trochu znam…“
Mlcel jsem. Chtel jsem se jeste vyptat na mnoho veci, ale netroufal jsem si. Stali jsme u okna. S ocima zavrenyma, jako bych tusil prostory, jez ocean otvira, rekl jsem:
„No, budiz, Eri… ale co ted. Co… bude?“
„Jiz jsem ti rekla.“
„Tak to nechci…“ zaseptal jsem.
„Jinak to byt nemuze,“ odpovedela po dlouhe chvili. „Ostatne…“
„Ostatne?“
„Nechci.“
Tyz den k veceru opet jako by se to zhorsilo. Vracelo se to totiz a pokracovalo, znovu ustupovalo — proc? Nevim. Ona snad take nevedela. Jako kdybychom se opravdu blizkymi stavali az tvari v tvar zoufale skutecnosti a jedine tehdy se znali a mohli si opravdu porozumet. Zase noc. A jeste jeden den. Ctvrty den jsem ji slysel, jak hovorila telefonem a strasne jsem se polekal. Pak plakala. Ale pri obede se jiz usmivala.
A to byl konec i zacatek. Za dalsi tyden jsme jeli do Mae, hlavniho mesta obvodu, a tam na urade, pred bile oblecenym muzem, jsme vyslovili formuli, ktera z nas udelala muze a zenu. Tehoz dne jsem telegrafoval Olafovi. Pristi den jsem zasel na postu, ale nebylo tam od neho nic. Napadlo mi, ze se nekam prestehoval, a proto to zdrzeni. Ale popravde receno jiz tehdy, na poste, jako by me bodl neklid. To mlceni nebylo Olafovi podobne, ale po tom vsem, co jsme prozili s Eri, myslil jsem na to jen chvilinku a ji jsem nerekl nic. Jako bych na to byl zapomnel.
VII
Na dvojici, kterou spojila pouze divokost meho blaznovstvi, vychazeli jsme spolu znamenite. Zivot jsme si docela zajimave rozdelili. Doslo-li k vymene nazoru, Eri dovedla hajit sve stanovisko, ale pak slo vetsinou o veci vseobecneho razu. Eri byla napriklad presvedcenou zastankyni betrizace a hajila ji argumenty nevyctenymi z knih. Skutecnost, ze sve mineni tak otevrene postavila proti memu, pokladal jsem za dobre znameni. Avsak takove diskuse se neodehravaly ve dne. V dennim svetle si netroufala hovorit o mne zpusobem objektivnim, klidnym. Anebo snad nechtela. Nevedela asi, co z jejich slov bude jen vytkou nejakeho meho zlozvyku, smesnustky „chlapika z plechovky od konzerv“, (abych uzil Olafova rceni), a co utokem zamerenym na zakladni hodnoty me doby. Ale v noci — snad proto, ze temnota trochu redukovala mou pritomnost a oslabovala ji — hovorila se mnou o mne, totiz — o nas, a ja byl rad tem tichym rozhovorum ve tme, protoze milosrdne skryvala nejedno me ohromeni.
Vypravela mi o sobe, o svem detstvi, a takto jsem se dovedel, podruhe, ci vlastne poprve, protoze vypraveni dostalo realnou lidskou napln, jak mistrne byla zbudovana tato spolecnost ustavicne, citlive stabilizovane harmonie. Pokladala — ta spolecnost — za zcela prirozene, ze mit deti a vychovavat je v prvnich letech zivota je otazka vysokych kvalifikaci a vsestranne pripravy, proste zvlastniho studia. Manzele, aby ziskali povoleni mit potomka, museli skladat neco jako zkousky. Napred mi to pripadalo proste neslychane, ale po zrale uvaze jsem musel uznat, ze paradoxnimi zvyky jsme byli zatizeni vlastne my, lide minulosti, a ne oni. Ve stare spolecnosti prece nikdo nesmel postavit dum, most, lecit nemoci, vykonavat prosta administrativni opatreni bez urciteho vzdelani. A jedine vec nejvyse odpovedna, plozeni deti, utvareni jejich psychiky, byla ponechana osudu, slepe nahode a nahodnemu chtici. Spolecnost pak zasahla teprve tehdy, az doslo k omylum, na jejichz napravu bylo nejednou pozde.
Cili pravo na dite bylo nyni zvlastnim vyznamenanim, jez nebylo udelovano komukoli. Dale, rodice nemohli izolovat deti od jejich vrstevniku — tvorily se peclive vybirane skupiny deti obou pohlavi, kde byly zastoupeny nejruznejsi povahy. Tak zvane „tezko vychovatelne deti“ byly podrobovany dodatecnym hypnagogickym zasahum. A vyucovani vubec zacinalo velice zahy. Nebyly to hodiny cteni a psani, k tomu dochazelo daleko pozdeji. Nezvyklost vyucovani nejmladsich tkvela v tom, ze do funkce sveta, Zeme, do bohatstvi a mnohotvarnosti spolecenskeho zivota byly zasvecovany zvlastnim druhem her. Jiz ctyrletym az petiletym detem byly tak jakousi prirozenou cestou vstepovany zasady tolerance, souziti, ucty k odchylnym nazorum a zduraznovana bezvyznamnost tech nejodlisnejsich vnejsich fyzickych znaku u deti (tedy lidi) ruznych ras. To vsecko se mi zdalo velice krasne, ale s jedinou, ale zato zasadni vyhradou. Neotresitelnym zakladem toho sveta, jeho vseridicim pravidlem, byla betrizace. Vychova zrejme smerovala prave k tomu, aby byla prijimana jako samozrejmost, stejne jako narozeni a smrt. Dokonce i kdyz jsem slysel, jak ve skole prednaseji dejepis, zmocnoval se me hnev, ktery jsem jen stezi premahal. V tomto pojeti byly drivejsi doby epochou zvireckosti a barbarskeho, nezkroceneho plemeneni, prudkych katastrof hospodarskych a vojenskych. Ale i uspechy civilizace — ty nezatajovane — byly liceny jako uspech onech sil a smeru, ktere lidem umoznovaly premahat tmarstvi a surovost doby. Bylo jich tedy dosazeno nejak navzdory vseobecne tendenci zit na ukor druhych. To — stalo tam — ceho se dosahovalo jen s nejvetsi namahou, co mohlo byt vyplnenim tuzeb pouze necetnych jedincu, k cemu vedla cesta plna nebezpeci a odrikani, kompromisu a moralnich porazek, vykupujicich hmotne uspechy, je nyni vseobecne, snadne a zabezpecene.
