Pokud se mluvilo vseobecne, jeste to uslo. Byl jsem ochoten uznat zavrzeni rady jevu z minulych dob, rekneme valek. Rovnez jsem musel pocitat za uspech — a nikoli za ztratu — naproste odstraneni ruznic, napeti, mezinarodnich konfliktu. I kdyz mi to zpocatku pripadalo prekvapujici, snad i trochu podezrele. Konflikty, rozpory prece musi existovat, jenze se o nich nemluvi. Ale horsi bylo, kdyz se prehodnocovani dotykalo mych veci nejsoukromejsich. Nebot kosmickych vyprav se nezrekl jen Starek ve sve knize (podotykam, ze napsane pul stoleti pred mym navratem).
Tu me mohla leccemus naucit Eri, absolventka archeologie. Prvni, jiz betrizovana generace zmenila radikalne svuj postoj k astronautice. Avsak i po zmene kladnych znamenek na zaporna zustal zajem nadale intenzivni. Soudilo se tehdy, ze doslo k tragickemu omylu, ktery vyvrcholil prave v letech priprav nasi expedice. Tehdy totiz obdobne vypravy startovaly hromadne. Omyl netkvel pouze v tom, ze vysledky techto vyprav byly hubene, ze prozkoumani oblasti v polomeru mnoha svetelnych let od Slunce neprineslo — az na objeveni primitivnich a nam naprosto cizich forem vegetace na necetnych planetach — setkani se zadnou vysoce vyvinutou civilizaci. Za nejhorsi se nepokladalo ani to, ze hruzne trvani letu — jak budou vytycovany cile stale vzdalenejsi — bude menit osadky raket, techto vyslancu Zeme, ve stado nestastnych, na smrt zmucenych bytosti, ktere po pristani tady i tam budou potrebovat vsestrannou peci a rekonvalescenci. Jinymi slovy, rozhodnuti vyslat ty nadsence do kosmu je bezhlavost a ukrutenstvi. Ale nejpadnejsi namitkou bylo, ze dobyt vesmiru se stalo udelem Zeme, ktera jeste neucinila vsechno pro sebe samu, jako by nebylo zrejme, ze nekonecne hlubiny lidskeho utrpeni, nespravedlnosti, strachu a hladu nebudou odstraneny hrdinskymi lety do vesmiru.
Ale takto uvazovala, jak rikam, prvni betrizovana generace. Potom prirozeny beh udalosti prinesl zapomenuti a nezajem. A kdyz se deti dovidaly o romantickem udobi astronautiky, divily se a snad i pocitovaly trochu hruzu pred temi svymi nepochopitelnymi predky, stejne cizimi a stejne zahadnymi, jako byli nasi pradedove, ucastnici loupezivych valek a vyprav za zlatem. Me nejvic ohromoval prave ten nezajem, protoze byl horsi nez naproste odsouzeni — nase zivotni dilo bylo zahaleno mlcenim, bylo pohrbeno a zapomenuto.
Eri se nepokousela vzbudit ve mne nadseni pro novy svet, nesnazila se me ukvapene obratit na novou viru — vypravela mi proste o zivote tak, ze hovorila o sobe — a prave proto, ze hovorila o sobe — podavala o nem svedectvi sama sebou, takze jsem nemohl zavirat oci pred jeho svetlymi strankami.
Byla to civilizace, ktera neznala strach. Vsechno, co existovalo, slouzilo lidem. Dulezite bylo pouze jejich pohodli, uspokojeni potreb beznych i tech nejrafinovanejsich. Vsude, ve vsech oblastech, kde pritomnost cloveka, nestalost jeho citu, pomalost jeho reakci mohla zpusobit sebemensi riziko, byl clovek nahrazen mrtvymi zarizenimi, automaty.
Byl to svet uzavreny pred nebezpecim. Nebylo v nem misto na hruzu, boj, nasili jakehokoli druhu. Svet mirnosti, mekkych forem a obyceju, neostrych prechodu, nedramatickych situaci, stejne prekvapivych jako byla ma nebo nase (myslim tim Olafa) reakce na nej.
My jsme prece za tech deset let zakusili tolik hruz, poznali blizkost zkazy, vse, co je cloveku nepratelske, co ho zranuje a lame. A kdyz jsme se vraceli, meli jsme toho po krk, ba vice nez po krk. A kazdy z nas by se vrhl na toho, kdo by oznamil, ze se navrat opozdi, ze budeme muset celit dalsim mesicum zivota v kosmicke pustine. A nyni my, kdyz jsme jiz nemohli dele snaset to ustavicne riziko, nevypocitatelnou moznost srazky s meteoritem, to vecne napeti a ocekavani, muka, jaka jsme prozivali, kdyz se nejaky Arder nebo Ennesson nevraceli z pruzkumneho letu, my jsme se najednou zacali odvolavat na tu dobu hruzy, jako na neco jedine spravneho, co nam propujcuje dustojnost a hodnotu. A prece jsem se jeste nyni zachvel, kdyz jsem si vzpomnel, jak jsme cekali, skloneni v tech nejpodivnejsich pozicich nad kulatou radiovou kabinou. Cekali a cekali v tichu prerusovanem jedine monotonnim bzukotem signalu vysilaneho automatickym zarizenim rakety a hledeli, jak v mrtvem namodralem svetle kanou krupeje potu z cela radisty napjateho stejnym ocekavanim, zatimco nehlucne bezel poplasny stroj, az konecne prinesl ulevu okamzik, kdy se jeho rucicka dotkla cerveneho bodu na ciferniku. Ulevu… protoze pak jiz jsme mohli zahajit patrani a treba sami zahynout, ale to nam opravdu pripadalo snesitelnejsi nez cekani. My — piloti, nevedci, byli jsme vlastne stari kluci, nas cas se zastavil jiz tri roky pred vlastnim startem.
Behem techto tri let jsme prochazeli zkouskami postupne vzrustajiciho psychickeho pretizeni. Melo tri hlavni etapy, tri stanice nazyvane kratce: Mandl, Strasidelny zamek a Korunovace.
Strasidelny zamek znamenal uzavreni v male kabine, odriznute od sveta tak dokonale, jak si lze predstavit. Nevnikal tam zadny zvuk, paprsek svetla, spetka vzduchu, zachvev zvenci. Kabina, podobna male raketce, byla opatrena cvicnou aparaturou, zasobou vody, potravin a kysliku. A tam jsme museli zit, necinne, nemajice absolutne nic na praci po cely mesic, ktery se nam zdal vecnosti. Nikdo odtamtud neodesel stejny, jak tam vstoupil. Ja, jedno z nejtvrdsich zelizek doktora Janssena, jsem az treti tyden zacal videt veci, jake ostatni pozorovali jiz ctvrty paty den: obludy bez tvare, beztvare postavy vystupujici z mrtvolne fosforeskujicich ukazovatelu, aby se se mnou poustely do nesmyslnych rozhovoru, utkvivaly nad mym zpocenym celem, jehoz hranice se ztracely a ono rostlo, menilo se a konecne — to byl snad nejprisernejsi okamzik — zacalo se nejak osamostatnovat. Zprvu cukalo jednotlivymi fibrilami svalu, pak pres mravenceni a zdreveneni prechazelo do kreci, potom do pohybu, ktere jsem nechapave a ohromene pozoroval. A kdybych nebyl mel prupravu, kdybych nebyl mel teoreticka voditka, byl bych ochoten verit, ze myma rukama, krkem, hlavou vladnou demoni. Vycalouneny vnitrek kabiny pry videl nepopsatelne, nevyjadritelne sceny: Janssen a stab jeho lidi byli pomoci svych pristroju svedky toho, co se v kabine odehravalo, ale nikdo z nas to — tehdy — nevedel. Pocit odtrzenosti musel byt autenticky a plny. Nedovedli jsme si proto vysvetlit mizeni nekterych doktorovych asistentu. Az behem cesty mi Gimma vypravel, ze se proste lamali psychicky. Jeden z nich, jakysi Gobbek, pry se pokousel nasilim otevrit kabinu, protoze nemohl dele prihlizet mukam cloveka, ktery v ni byl uzavren.
Ale to byl teprve Strasidelny zamek. Pak nasledoval Mandl, s preklopnymi stoly a centrifugami a s dabelskym akceleracnim strojem, ktery byl zkonstruovan na zrychleni az ctyri sta ge, nikdy prirozene nedosazene, jez by vsak cloveka zmenilo v louzi. Ale i takovych sto ge stacilo, aby ve zlomku vteriny cela zada kandidata mokvala krvi, ktera prosakla kuzi.
Zaverecnou zkousku, Korunovaci, jsem absolvoval celkem dobre. Bylo to posledni sito, posledni tridici stanice. Al Martin, ktery tehdy na Zemi vypadal jako po navratu ja, obr, jedina masa ocelovych svalu, vteleny klid, jak se navenek zdalo, vratil se z Korunovace v tak zbedovanem stavu, ze ho ihned odvezli ze Strediska. Ta Korunovace byla vec pomerne prosta. Vzali cloveka, navlekli do skafandru, vyvezli na obeznou drahu kolem Zeme a ve vysce asi sto tisic kilometru, kde Zeme zarila jako petinasobny Mesic, proste ho katapultovali z rakety do prostoru a pak odleteli. A clovek musel, vznaseje se a pohybuje rukama a nohama, cekat na jejich navrat, na zachranu. Skafandr byl bezpecny, pohodlny, mel kyslikovou soupravu, aklimatizacni zarizeni, hral a dokonce krmil cloveka vyzivnou pastou, vymackavanou kazde dve hodiny ze zvlastniho naustku. Nemohlo se tedy nic stat, leda ze by se byl pokazil radiovy pristroj, upevneny ke skafandru zvenci, ktery daval automatickym signalem zpravu, kde pluje jeho majitel. V tom skafandru chybela pouze jedina nezbytna vec: radiove spojeni, ovsem umyslne, takze clovek nemohl slyset zadne hlasy krome sveho. S tou nehmotnou cerni a s hvezdami kolem sebe muselo se cekat v beztiznem stavu. Sice dost dlouho, ale nijak zvlast dlouho. Vice nic.
Ano, ale lide z toho upadli v silenstvi: do rakety je vnaseli v jakychsi epileptickych zaskubech. To bylo v nejvetsim rozporu se vsim, co bylo v cloveku. Naprosta anihilace, zatraceni, smrt pri plnem vedomi. Poznali jsme tam, co je to vecnost. Vstupovala do nas a davala nam okusit svou prisernou chut. Poznatek povazovany vzdycky za neziskatelny na vlastni oci, poznatek o vsesmerne bezednosti existence mimo Zemi, stal se nasim udelem. Nekonecny pad, hvezdy mezi tak nepotrebnyma, komihajicima nohama, zbytecnost, neuzitecnost rukou, ust, gest, jakehokoli pohybu i nehybnosti. Ve skafandrech se ozyval krik, nestastnici jeceli…
Dost. Dost vzpominek na to, co bylo, to prece byla pouze zkouska, uvod, pokus prozirave pripraveny, a navic dokonale zabezpeceny. Ani jedinemu z „korunovanych“ se ve smyslu fyzickem nic nestalo. Raketa Baze je vsecky nasla. Pochopitelne ani to nam nerikali, aby autenticnost situace byla co nejvetsi.
Mne dopadla Korunovace dobre. Mel jsem totiz svuj vlastni system. Bylo to velmi proste a zcela nepoctive: nemelo se to delat. Kdyz me vymrstili z katapultu, zavrel jsem oci. Pak jsem premyslel o vsech moznych vecech. Jedine, ceho clovek musel mit habadej, to byla vule. Museli jste si rici, ze ty nestastne oci neotevrete ani nevim za co. Janssen, tusim, vedel o tom mem kousku. Nemelo to pro mne zadne nasledky. Treba mi to pripocetli k dobru?
Ale to vse se odehralo na Zemi, nebo v jeji blizkosti. Pak nasledoval jiz nevymysleny a laboratorne nevytvoreny kosmicky prostor, ktery zabijel opravdu, ne naoko. A ktery nas vyjimecne usetril: Olafa, Gimmu, Thurbera, mne, tech sedm z Ulixa — a dokonce nam dovolil se vratit. A pak my, kteri po nicem tolik netouzili jako prave po klidu, jakmile jsme se dozili tak dokonaleho splneni sveho snu, okamzite jsme jim opovrhli. To rekl, tusim, Plato: „Nestastniku — budes mit, co sis pral.“
