snu. Konecne jsem zachytil signal. Asi osmkrat jsem ho ztratil, nevzpominam si presne, staci, ze kdyz jsem nasel raketu, byla na Prometheu jiz noc.
Stala sikmo, napul pohrbena v tom dabelskem prachu. To je ta nejsypci, nejjemnejsi vec na svete, vis? Latka temer nehmotna. Nejmensi prasek klade na Zemi ruce daleko vetsi odpor. Zrnicka jsou tak neuveritelne mala… Nahledl jsem do rakety, nebyl tam. Rikal jsem, ze stala sikmo, ale docela jisty jsem si tim nebyl. Clovek tam nemohl urcit kolmici bez specialnich pristroju. Bez nich by to trvalo hodiny, a obycejna olovnice, protoze by skoro nic nevazila, poletovala by jako moucha na konci provazku, misto aby jej poradne natahla… Nedivil jsem se, ze se nepokousel o start. Vstoupil jsem do rakety. Hned jsem uvidel, ze se snazil najit presnou kolmici pomoci toho, co mel po ruce, ale ze se mu to nepovedlo. Zasob zbylo hodne, kyslik temer zadny. Musel prepumpovat vsechno, co mel do lahvi skafandru, a odesel.“
„Proc?“
„Ano. Ja se take ptal proc, byl tam ctyri dny. V takove rakete je pouze kreslo, obrazovka, paky a za zady vstupni otvor. Chvili jsem tam sedel. Jiz mi bylo jasne, ze ho nenajdu. Na okamzik me napadlo, ze treba odesel zrovna v tom okamziku, kdy ja jsem pristal, ze uzil plynove pistole, aby se vratil na Promethea a uz tam sedi, zatimco ja tady splham po tech opilych troskach… Vyskocil jsem z rakety tak energicky, ze me to vyneslo vzhuru a letel jsem.
Zadny pocit smeru, nic. Vis, jake je to, kdyz zahlednes v naproste tme jiskricku? Jake fantazie z ni oci spradaji? Jake paprsky, vidiny z ni vyvozuji… nuze, se smyslem pro rovnovahu je to tak nejak podobne. Tam, kde vubec neni tize, to jeste ujde, jakmile si clovek zvykne, ale kde se vyskytuje neobycejne slaba pritazlivost, jako na te skorapce… reaguje smysl pro rovnovahu pri podrazdeni zpusobem chybnym, abych nerekl pochybnym. Hned se ti zda, ze letis vzhuru jako svice, hned ze padas do propasti, a tak dokola. A jeste jsou dalsi zmatky: krouzeni a vzajemne premistovani rukou, nohou, trupu, jako by si to vsechno vymenilo polohy, jako by hlava nevyrustala mezi rameny…
Tak jsem si tam poletoval, az jsem narazil na jakousi stenu, odrazil jsem se, dalsi let… zachytil jsem se o neco, obratilo me to, ale stacil jsem se pridrzet jakehosi trciciho telesa… nekdo tam lezel. Thomas.“ Mlcela, do tmy sumel Pacifik.
„Ne. Ne to, co si myslis. Zil. Hned se posadil. Zapojil jsem radio. Na tak kratkou vzdalenost jsme se mohli znamenite domlouvat. ‚To jsi ty?‘ zeptal se.
‚Ano, to jsem ja,‘ rekl jsem. Scena jako ze spatne veselohry, tak nemozna, ale bylo to tak. Oba jsme vstali. ‚Jak se ti dari?‘ zeptal jsem se. ‚Ohromne. A tobe?‘ To me trochu prekvapilo, ale rekl jsem: ‚Dekuji ti, moc dobre. Rodina je taky zdrava.‘ Bylo to pitome, ale myslil jsem si, ze on to tak dela schvalne, aby ukazal, jak se drzi, chapes?“
„Chapu.“
„Protoze stal docela blizko, videl jsem ho trochu ve svetle naramenni lampicky, jako takovou hustsi tmu. Nahmatal jsem skafandr. Byl cely.
‚Mas kyslik?‘ zeptal jsem se. To bylo nejdulezitejsi. ‚Eh, to je hloupost,‘ rekl. Premyslel jsem, co delat. Odstartovat s jeho raketou? Radeji ne. To bylo prilis riskantni. Popravde receno, ani jsem se moc nezaradoval. Bal jsem se — nebo vlastne jsem si nebyl jist — to se da tezko vysvetlit. Situace byla nerealna. Tusil jsem, ze je v ni neco zahadneho, prestoze jsem nevedel, oc jde, a ani jsem si to plne neuvedomoval. Jen to, ze jsem se z toho zazracneho shledani nijak nezaradoval. Vymyslel jsem, jak zachranit raketu. Nakonec jsem si rekl, ze to neni to hlavni. Napred jsem se musel dovedet, jak je na tom on. Zatim jsme tak stali v te cerne noci bez hvezd.
‚Cos delal po celou tu dobu?‘ zeptal jsem se. Chtel jsem to vedet, bylo to dulezite. Jestlize se pokousel neco delat, cokoli, treba ziskavat vzorky hornin, bylo by to dobre znameni.
‚Vselicos,‘ rekl, ‚a cos delal ty, Tome?‘ ‚Jaky Tom?‘ zeptal jsem se a trochu me to zamrazilo, protoze Arder zemrel vice nez pred rokem a on to dobre vedel.
‚Ty jsi prece Tom. Ne? Poznavam tvuj hlas.‘ Nerekl jsem nic, ale on se dotkl rukavici meho skafandru, ktery zazvucel a rekl:
‚Zatraceny svet, ne? Nic neni videt a nic neni. Predstavoval jsem si to docela jinak. A ty?‘
Rekl jsem si, ze se mi to s tim Arderem asi zdalo, koneckoncu… stalo se to uz nejednomu.
‚Ano,‘ rekl jsem.,Moc zajimave to tu neni. Tak jdeme, co, Thomasi?‘
‚Jdeme?‘ podivil se. ‚Jak to… Tome?‘ Prestal jsem si vsimat toho ‚Toma‘. ‚Chces tady snad zustat?‘ rekl jsem. ‚A ty ne?‘
Dela si ze mne legraci, myslil jsem si, ale dost tech hloupych vtipu.
‚Ne,‘ rekl jsem. ‚Musime se vratit. Kde mas svou pistoli?‘
‚Ztratil jsem ji, kdyz jsem umrel.‘ ‚Co?!‘
‚Ale nic jsem si z toho nedelal.‘ rekl. ‚Mrtvy pistoli nepotrebuje.‘
‚No, no,‘ rekl jsem. ‚Pojd sem, opasam te a pojedeme…‘
‚Zblaznil ses, Tome? Kam?‘
‚Na Promethea.‘
‚Ten tu prece neni…‘
‚Je o kousek dal. No, pojd, at te privazu.‘
‚Pockej…‘
Odstrcil me.
‚Ty nejak divne mluvis. Ty nejsi Tom!‘
‚Jiste ze ne. Jsem Hal.‘
‚Tak tys umrel, kdy?‘
Uz jsem vicemene vedel, na cem jsem, a zacal jsem se prizpusobovat.
‚No…‘ rekl jsem, ‚uz je to hezkych par dni. Pojd, at te prevazu…‘
Ale nechtel svolit. A zacali jsme se stouchat. Napred jako zertem, potom vazneji. Pokousel jsem se ho chytit, ale ve skafandru jsem nemohl. Co delat? Nesmel jsem ho tady opustit ani na chvilku, protoze podruhe uz bych ho nenasel. Zazraky se deji jen jednou a on tam chtel zustat, jako neboztik. A tak — slovo dalo slovo, kdyz uz se mi zdalo, ze jsem ho presvedcil, kdyz uz se s tim zdanlive smiril, dal jsem mu podrzet svou plynovou pistoli — priblizil tvar k me tvari, ze jsem bezmala uvidel pres dvojita skla jeho oci, vykrikl:
‚Nicemo! Podvedls me! Ty zijes!‘ a strelil po mne.“ Uz delsi dobu jsem citil, ze Eri pritiskla svuj oblicej k memu rameni. S poslednim slovem se zachvela, jako zasazena proudem, a zakryla jizvu rukou. Chvili jsme mlceli.
„Byl to velice dobry skafandr,“ rekl jsem. „Nepovolil. Cely mi vnikl do tela, ulomil cast zeber, vmackl je dovnitr, rozdrtil svaly, ale nepovolil. Ani jsem neztratil vedomi, jen jsem nejakou dobu nemohl pohnout pravou rukou a podle horka uvnitr jsem poznal, jak se mi hrne krev. Na okamzik me to prece jen muselo omracit, protoze kdyz jsem vstal, Thomas tam nebyl a nevim, ani kdy zmizel, ani jak.
Hledal jsem ho, tapaje po ctyrech, ale misto neho jsem nahmatal pistoli. Musel ji odhodit hned po vystrelu. No a s jeji pomoci jsem se dostal ven. Zpozorovali me, jakmile jsem se vznesl nad mracno, Olaf se priblizil s raketou jeste vic a vtahli me dovnitr. Tvrdil jsem, ze jsem ho nenasel, ze jsem nasel jedine opustenou raketu, a pistole ze mi vypadla z ruky a spustila, kdyz jsem upadl. Skafandr je dvojity. Kousek vnitrniho plechu se utrhl. Mam ho tady, pod zebrem.“
Opet jsem mlcel a zvuk vlnobiti, mohutnejici, tahly, jako kdyby se vlna chystala ke skoku pres vsechny plaze, neodrazena porazkami nespocetnych siku svych predchudkyn. Ztencovala se, kypela, lamala, bylo slyset jeji mekky dusot, stale blizsi a slabsi, az do naprosteho utiseni. „Odleteli jste?“
„Ne. Cekali jsme. Za dalsi dva dny oblak opadl a ja letel podruhe. Sam. Chapes proc — krome vsech jinych pricin?“
„Chapu.“
„Nasel jsem ho brzy, protoze skafandr ve tme svitil. Lezel pod skalni jehlou. Tvar nebylo videt, zornik se zevnitr pokryl ledem, takze kdyz jsem ho zvedl, myslil jsem si v prvni chvili, ze drzim v rukou pouze prazdnou skorapku… Temer nic nevazil. Byl to on. Nechal jsem ho tam, vratil jsem se jeho raketou. Prozkoumal jsem ji potom dukladne a pochopil, proc k tomu doslo. Zastavily se mu hodinky, obycejne hodinky. Ztratil pojem casu. Ty hodinky odpocitavaly hodiny a dny. Opravil jsem je a naridil, aby nikdo nikdy neuhodl.“
Objal jsem ji. Citil jsem, ze ji muj dech nepatrne rozcechrava vlasy. Dotykala se jizvy a najednou se to, co bylo laskanim, zmenilo v otazku.
„Ona ma takovy tvar…“
