VIII
Jednou v noci, hodne pozde, lezeli jsme unaveni milovanim, Eri odpocivala na boku a mela tvar polozenu v ohbi meho lokte, a ja, kdyz jsem zvedl oci, mohl jsem spatrit za otevrenym oknem hvezdy v propastech mezi mracny. Vitr nevanul, zaclona pred okny visela bez hnuti jako belavy prizrak, ale z sireho more prichazely mrtve vlny a ja jsem slysel tahly sum, ktery je oznamoval. Nasledovalo roztristene splouchnuti, s jakym se rozbijely na plazi, potom na nekolik uderu srdce nastalo ticho a neviditelne vody znovu utocily ve tme na plochy breh. Ale ja temer neslysel to opakovane, rytmicke memento pozemske pritomnosti. Dival jsem se ocima siroce otevrenyma na Jizni kriz. Jeho Beta byla nasi vudkyni a kazdy den zacinal jejim zamerenim, takze na konci jsem je konal jiz docela automaticky, zaujat jinymi myslenkami. Vedl nas neklamne, ten nikdy nehasnouci majak v pustine. Citil jsem temer v rukou stisk pak, jimiz jsem pohyboval, abych svetelny bod, hrot tmy, dostal do stredu zorneho pole, zatimco mekka gumova obruba okularu dolehala na oboci a tvare. Tato hvezda, jedna z nejvzdalenejsich, se nezmenila bezmala az k cili a svitila stejne lhostejne, zatim co cely Jizni kriz se davno rozpadl a prestal pro nas existovat, protoze jsme pronikli mezi jeho ramena. A pak ten bily bod, ten hvezdny obr, prestal byt tim, cim se nam zdal na pocatku — vyzvou. Jeho nemennost nam ukazala svou pravou tvar, byla svedectvim bezvyznamnosti naseho pocinani, lhostejnosti prostoru, vesmiru, s niz se nikdy nikdo nedovedl smirit.
Ale nyni, kdyz jsem se pokousel mezi dvema utoky Pacifiku zaslechnout dech Eri, malem jsem tomu neveril, mohl jsem si mlcky opakovat „opravdu, opravdu jsem tam byl“ a potvrzeni nijak neoslabilo muj bezmezny udiv. Eri se pohnula. Chtel jsem se odtahnout, udelat ji vic mista, ale vtom jsem ucitil jeji pohled.
„Nespis,“ zaseptal jsem. Naklonil jsem se, chtel se rty dotknout jejich, ale polozila mi na usta spicky prstu. Chvili je tam drzela, pak jimi sklouzla podel klicni kosti k hrudniku a objela tvrdou jamku mezi zebry. Pritiskla na ni ruku.
„Co je to?“ zaseptala.
„Jizva.“
„Co to bylo?“
„Uraz.“
Zmlkla. Citil jsem, ze se na mne diva. Pozvedla hlavu. Jeji oci byly pouhou tmou, bez lesku, videl jsem sotva obrys ramene, oddechujici, bily.
„Proc mi to nereknes?“ zaseptala.
„Eri…“
„Proc nechces nic rici?“
„O hvezdach?“ pochopil jsem najednou. Mlcela. Nevedel jsem, jak odpovedet.
„Myslis, ze nepochopim?“
Dival jsem se na ni zblizka, skrze tmu, skrze hukot oceanu, ktery naplnoval a opoustel pokoj, a nevedel jsem, jak ji to vysvetlim.
„Eri.“
Chtel jsem ji obejmout. Uvolnila se a usedla na posteli.
„Nemusis vypravet, kdyz nechces. Ale rekni, proc?“
„Nevis? Opravdu nevis?“
„Ted jiz vim. Chtel jsi mne… setrit?“
„Ne. Bojim se proste.“
„Ceho?“
„Sam dobre nevim. Nechci se toho dotykat. Niceho se nezrikam. Je to ostatne nemozne. Ale mluvit, to by znamenalo — jak se mi zda — uzavrit se do toho. Prede vsemi, pred vsim, pred tim, co je… ted.“
„Rozumim,“ rekla tise. Bleda skvrna jejiho obliceje zmizela, sklonila hlavu.
„Myslis si, ze to nepovazuji za nic…“
„Ne, ne,“ pokousel jsem se ji prerusit.
„Pockej, ted ja. To, co si myslim o astronautice, a ze jsem sama nikdy Zemi neopustila, to je jedna vec. Ale to nema nic spolecneho s tebou a se mnou. Nebo vlastne ma, protoze jsme spolu. Jinak bychom nebyli — nikdy. Astronautika — to jsi pro mne ty. Proto jsem si to prala… ale nemusis. Je-li tomu tak, jak rikas. Citis-li to tak.“
„Reknu.“
„Ale ne dnes.“
„Dnes.“
„Poloz se.“
Klesl jsem do polstaru… Sla po spickach a bile zazarila ve tme. Zatahla zaclonu. Hvezdy zmizely. Zustal pouze tahly, s mrtvou neodbytnosti se vracejici hukot Pacifiku. Nevidel jsem jiz temer nic. Zavan prozradil jeji kroky, luzko se prohnulo.
„Videlas nekdy raketu typu Prometheus?“
„Ne.“
„Je mimoradne velka. Na Zemi by vazila pres tri sta tisic tun.“
„A vas bylo tak malo.“
„Dvanact. Tom Arder, Olaf, Arne, Thomas — piloti. No a ja. A sedm vedcu. Ale jestli se domnivas, ze tam bylo misto, mylis se. Devet desetin hmoty je pohon. Fotoagregaty. Skladiste, zasoby, nahradni soustroji — obytna cast je nevelka. Kazdy z nas mel svou kabinu, krome spolecnych. V centralni casti trupu — lezely ustredny a male raketky pro pristani a rakety-sondy — jeste mensi, ktere braly vzorky korony…“
„Nad Arkturem jsi byl v takove sonde?“
„Ano, s Arderem.“
„Proc jste neleteli spolu?“
„V jedne rakete? Protoze to je mensi pravdepodobnost.“
„Proc?“
„Sonda, to je chlazeni, vis. Takova — letajici chladnicka. Misto jen na sezeni. Sedis v ledove skorapce. Ten led taje na strane pancire a znovu mrzne na trubicich. Kompresory se mohou pokazit. Staci okamzik, zaseknuti, venku je totiz osm, deset nebo dvanact tisic stupnu. Kdyz se zastavi ve dvoumistne rakete, musi zahynout dva lide. Jinak — jeden, rozumis?“
„Rozumim.“
Nechala ruku lezet na tom necitlivem miste meho hrudniku.
„To se stalo… tam?“
„Ne. Eri — budu ti treba vypravet o necem jinem.“
„Dobra.“
„Jen si nemysli… to nikdo nevi.“
„To?“
Jizva vystoupila pod teplem jejich prstu — jako by zacinala opet zit.
„Ano.“
„Jak je to mozne? A Olaf?“
„Ani Olaf ne. Nikdo. Obelhal jsem je, Eri. Nyni ti o tom uz musim vypravet, zasel jsem prilis daleko. Eri… stalo se to v sestem roce. Jiz jsme se vraceli, ale v oblasti mraku se neda letet prilis rychle. Je to nadherny pohled, cim rychleji letadlo leti, tim prudsi je luminiscence mracna — za nami se tahl mrak, ne jako ocas komety, spise jako polarni zare, rozvlaty na strany do hlubin nebe, k Alfe Eridanu, na tisice a tisice mil… Arder a Ennesson jiz s nami nebyli. Venturi jiz byl take mrtev. Probouzel jsem se vzdycky v sest hodin rano, tehdy se totiz svetlo menilo z tmavomodreho na bile. Uslysel jsem Olafa, mluvil z kormidelni kabiny. Zpozoroval neco zajimaveho. Sestoupil jsem dolu. Radar ukazoval skvrnku lezici stranou kursu. Prisel Thomas a my premysleli, co to muze byt. Na meteor to bylo prilis velke, meteory se, mimochodem, nikdy nepohybuji samy. Pro vsechny pripady jsme jeste zmensili rychlost. To probudilo ostatni. Kdyz prisli, vzpominam si, ze Thomas zertoval, ze je to jiste letadlo. Nejednou se to rikalo. V
