„Zvlastni, pravda? Sesivali mi to dvakrat, napoprve stehy povolily. Sesival me Thurber, Venturi, nas lekar uz byl mrtev.“
„Ten, co ti dal tu cervenou knizku?“
„Ano. Jak to vis, Eri, rikal jsem ti to? Ne, to je nemozne…“
„Rikal jsi to Olafovi, tenkrat… vzpominas…?“
„Pravda. Ale ze sis to zapamatovala? Takovou malickost. Jsem vlastne nerad. Zustala na Prometheu se vsim…“
„Mas tam veci? Na Lune?“
„Ano. Ale nema cenu je vlastne vyzvednout…“
„Ma to cenu, Hale.“
„Vis, devce, brzy by z toho bylo muzeum pamatek. Nesnesu to, vezmu-li si to, pak jen proto, abych to spalil a necham si jenom tech nekolik malickosti, ktere mam po nich. Ten kaminek…“
„Jaky kaminek?“
„Eri, zasedla sis na me! Mam tam vic kaminku. Jeden je z Kerenei, jeden z Thomasovy planetoidy — jen si nemysli, ze jsem se zabyval zakladanim nejakych sbirek! Dostaly se proste do profilu podrazky, Olaf je povytahoval, schoval a opatril stitky. Nemohl jsem mu to vyhnat z hlavy. Hloupost, ale… Musim ti to rici. Ano, rozhodne musim, aby sis nemyslela, ze tam vsechno bylo strasne, a ze se tam krome umirani nic nedelo. Predstav si… souziti svetu. Napred ruzova, nejlehci, nejjemnejsi, nekonecne more ruzove, a v ni druha, ktera ji prostupuje, temnejsi, a dal cerven, temer fialova, ale velice daleko, a kolem dokola luminiscence, lehounka, ne jako oblak, ne jako mlha — jina. Na to se nedostava slov. Vystoupili jsme z rakety dva a divali se. Eri, ja to nechapu. Vis, mne se jeste ted trochu svira hrdlo, tak to bylo krasne. Pomysli si: neni tam zivot. Nejsou tam rostliny ani ptaci, nic, zadne oci, ktere by to mohly pozorovat. Jsem si jist, ze se na to nikdo nedival snad od stvoreni sveta. Ze my s Arderem jsme byli prvni, a nebyt toho, ze se nam pokazilo gravigonio a pristali jsme, abychom je opravili, protoze kremik se rozbil a rtut vytekla — do konce sveta by tam nikdo nestanul a neuvidel by to. Neni to zvlastni? Clovek by mel chut… no, nevim. Nemohli jsme odtamtud odejit. Zapomneli jsme, proc jsme prileteli, pouze jsme stali, stali a divali se.“
„Co to bylo, Hale?“
„Nevim. Kdyz jsme se vratili a vypraveli o tom, chtel tam Biel bezpodminecne letet, ale neslo to. Nemeli jsme uz nahradni energii. Udelali jsme tam spoustu snimku, ale nic z toho nebylo. Na snimcich to vypadalo jako ruzove mleko s fialovymi palisadami a Biel zvanil o fosforescenci kremicitovodikovych vyparu. Predpokladam, ze tomu sam neveril, a ze zoufalstvi, ze to nebude moci prozkoumat, pokousel se to vylozit sam sobe. Bylo to jako… jako nic. Nic takoveho nezname. Nepodobne nicemu. Melo to obrovskou hloubku, ale nebyla to krajina. Rikal jsem ti, ty odstiny cim dal vzdalenejsi a temnejsi, az se to menilo v ocich. Pohyb — vlastne ne — plynulo to i stalo. Menilo se to, jako by to dychalo, ale presto to bylo stale totez, snad nejdulezitejsi v tom byla ta obrovitost. Jako by za tou ukrutnou cernou existovala druha vecnost, druhe nekonecno, tak soustredene a mocne, tak jasne, ze clovek v ne prestal verit, jakmile zavrel oci. Kdyz jsme se na sebe podivali… To bys musela znat Ardera. Ukazi ti jeho fotografii. Byl to chlap vetsi nez ja, vypadal, jako by mohl projit kazdou zdi, a ani by to nezpozoroval. Mluvil vzdycky pomalu. Slyselas o te… dire na Kerenei?“
„Ano.“
„Uvizl tam ve skale. Pod nim se to varilo, takove rozzhavene blato. Kazdou chvili to mohlo vybuchnout do sifonu, v kterem uvazl, a on rikal: ‚Hale — pockej. Ja se jeste rozhlednu. Co kdybych odepjal lahve — ne. Nesundam je. Zkrizily se mi popruhy. Ale pockej jeste…‘ a tak dale. Mohla by sis myslit, ze mluvi telefonem z hoteloveho pokoje. To nebyla poza, takovy byl. Nejstrizlivejsi z nas vsech: vzdycky pocital. Proto letel pak se mnou, ne s Olafem, prestoze to byl jeho pritel. Ale o tom jsi slysela…“
„Ano.“
„Nuze… Arder. Kdyz jsem tam na neho pohledl — mel slzy v ocich. Tom Arder! Ostatne vubec se nestydel, tehdy ani potom. Kdyz jsme o tom hovorili pozdeji, a hovorili jsme nejednou, vraceli jsme se k tomu… ostatni se zacinali zlobit. Mysleli si, ze to delame schvalne, ze to hrajeme, nebo co, protoze jsme se stavali nejak dokonalymi. Smesne, ne? K veci. Pohledli jsme na sebe a napadlo nas oba totez. Prestoze Ennesson byl jiz mrtev. A nevedeli jsme, jestli to gravigonio opravime, jak bylo treba. Jinak bychom nebyli nalezli Promethea. Rekli jsme si, ze to stalo za to. Jen proto, abychom tam stali a divali se na ten radostny majestat.“
„Stali jste nahore?“
„Nevim. Eri — tam byla nejaka jina perspektiva. Divali jsme se jako shora, ale zadny svah to nebyl. Pockej. Videla jsi velky kanon Colorada?“
„Videla.“
„Predstav si, ze se ten kanon zvetsi tisickrat nebo milionkrat. Ze je cely z cerveneho a ruzoveho zlata, skoro uplne pruzracny, ze vidis skrz naskrz, pres vsechny sloje, prohlubne, geologicke vrstvy jeho utvaru. Ze to vsechno je beztizne, plyne to a jako by se to na tebe bez tvare usmivalo. Ne. To neni ono. Devce, my jsme se s Arderem velice snazili nejak to tem ostatnim vylicit, ale nic z toho nebylo, ten kaminek je odtamtud. Nastesti ho Arder vzal. Vzdycky ho nosil. Na Kerenei ho mel take. Mel jej v tube od vitaminovych pastilek. Kdyz zacal vetrat, balil jej do vaty. Potom, kdyz jsem se vratil sam, nasel jsem ho, lezel pod koji v jeho kabine. Jiste mu vypadl. Mam dojem, ze si Olaf myslil, ze to bylo kvuli tomu, ale neodvazoval se mi to rici, protoze to bylo prilis hloupe. Co mohl mit takovy kaminek spolecneho s nejakym dratkem, pro ktery Arderovi prestalo fungovat radio.“
IX
Zatim Olaf nedaval o sobe vedet. Muj neklid se zmenil ve vycitky svedomi. Obaval jsem se, aby neprovedl nejake blaznovstvi. Byl prece i nadale sam. A k tomu vsemu jeste vice nez zpocatku ja. Nepral jsem si, aby byla Eri zapletena do nejakych nepredvidanych udalosti, v dusledku meho patrani podnikaneho na vlastni vrub; proto jsem se rozhodl, ze si prvne zajedu za Thurberem. Nevedel jsem jiste, jestli ho pozadam o radu — chtel jsem ho pouze navstivit. Adresu jsem mel od Olafa. Thurber bydlil v universitnim stredisku Malleolanu. Zpravil jsem ho telegramem o svem prijezdu a rozloucil jsem se s Eri. Poprve. V poslednich dnech byla zamlkla a neklidna. Pripisoval jsem to starostem o Olafa. Slibil jsem ji, ze se vratim co mozna nejdriv, snad jiz za dva dny, a po rozmluve s Thurberem ze nepodniknu zadne dalsi kroky, aniz se s ni dohodnu.
Eri me vyprovodila do Houlu, kde jsem nastoupil do primeho ulderu. Plaze na pobrezi Pacifiku jiz osirely pred nastavajicimi podzimnimi bouremi. Z okolnich letovisk zmizely zastupy pestre odenych mladych lidi, a tak me neprekvapilo, ze jsem byl temer jedinym pasazerem stribrne strely. Let v oblacich, jenz delal krajinu neskutecnou, trval slabou hodinku a skoncil za soumraku. Mesto se vynorilo z houstnouciho sera jako mnohobarevny ohen. Nejvyssi stavby — kalichove palace — planuly v mlze jako krehke, nehybne plameny. Jejich obrysy spojene navzajem vzdusnymi mosty nejvyssiho dopravniho podlazi zarily v bilych oparech jako kridla gigantickych motylu; dalsi, nizsi podlazi ulic se podobala hadovite se vinoucim a navzajem se podplouvajicim barevnym rekam. Snad to pusobily mlzne zavoje, snad to byl efekt pruhledneho staviva, pravda je, ze z vysky vypadalo vnitrni mesto jako sedlina drahocenne skloviny o soustrednych vrstvach, jako skleneny ostrov, obsypany klenoty a zbudovany v oceanu, jehoz zrcadlova hladina odrazela spodni podlazi mesta, stale slabeji a slabeji prosvitajici az k tomu poslednimu, sotva jiz viditelnemu patru, jako kdyby z podzemniho mesta vystupovala jeho rubinove zarici kostra. Nechtelo se proste verit, ze ta feerie vzajemne se prostupujicich ohnu a barev je jen sidlistem nekolika milionu lidi.
Universitni ctvrt lezela za mestem. Az tam, v rozlehlem parku na betonove plose pristal muj ulder. O blizkosti velkomesta svedcila pouze blede stribrna zare zastirajici oblohu nad cernou stenou stromu. Dlouhou aleji jsem dosel k hlavni budove, tmave, jako vymrele.
Sotva jsem otevrel vysoke sklenene dvere, rozsvitila se svetla. Octl jsem se v klenute hale se stenami zdobenymi blede modrou intarzii. Soustava zvukotesne izolovanych koridoru me privedla do dlouhe chodby, proste a prisne. Otevrel jsem jedny, druhe dvere, ale vsechny mistnosti byly prazdne a snad odedavna opustene. Nahoru jsem sel po obycejnych schodech. Jiste byl nekde vytah, ale nechtel jsem jej hledat; ostatne takove schody, to byla tak trochu vzacnost, a ze vsech, ktere jsem zatim videl, tyto — prvni — nebyly pohyblive. Nahore se obema smery tahly stejne chodby, stejne liduprazdne pokoje. Na dverich jednoho jsem objevil velky kus papiru s vyrazne
