po ni sel. Pak jsem se najednou zastavil. Nechtelo se mi jit po silnici. Vedla k nejake osade, mezi lidi a ja chtel zustat sam. Vzpomnel jsem si, co mi jeste v Klavestre Olaf rikal o Malleolanu, o tom novem meste, ktere vzniklo v horach po nasem odletu. Nekolik kilometru, ktere jsem usel, to skutecne byla sama serpentina a zatacka sledujici vrstevnice svahu, ale ve tme jsem se nemohl spolehat na zrak. Silnice, jako ted vsechny, byla neosvetlena, nebot sama vozovka slabe fosforeskovala, ale prilis matne, nez aby osvetlila vegetaci vyrustajici treba jen nekolik kroku od jejiho okraje. Sesel jsem tedy z ni a tapaje, dostal jsem se do krovin nevelkeho lesika, ktery me prikrym vystupem zavedl na vetsi nezalesnene navrsi — poznal jsem to podle vetru, ktery se tu volne prohanel. Nekolikrate se mi daleko dole, jako bledy hadek, mihl kousek silnice, kterou jsem opustil, pak zmizelo i to posledni svetlo. Zastavil jsem se podruhe, snazil jsem se orientovat, nejen bezmocnyma ocima, ale celym telem, tvari vystavenou vetru, v krajine nezname jako na cizi planete. Mel jsem v umyslu dorazit nejkratsi cestou na jeden z vrcholku vroubicich kotlinu, kde lezelo mesto, ale jak jsem mel najit spravny smer? Znenadani, kdyz uz mi cely podnik pripadal beznadejny, zaslechl jsem shora, z prave strany daleky, tahly sumot podobny trochu hukotu vln, ale presto jiny — zvuk vetru, jenz dul do lesa polozeneho znacne vyse, nez misto, kde jsem stal. Bez vahani jsem se pustil tim smerem. Svah porostly starou uschlou travou me privedl k prvnim stromum. Vyhybal jsem se jejich prizrakum, tapaje natazenyma rukama, abych si chranil tvar pred bodavymi vetvemi. Zakratko jiz uboci nestoupalo tak srazne, stromy se rozestoupily; opet jsem musel hledat smer cesty. Zaposlouchan do tmy cekal jsem trpelive na dalsi mocnejsi naraz vetru. Najednou prostor promluvil. Z dalekych vysek plynula dolu tahla svistiva pisen. Ano, tuto noc byl vitr mym spojencem. Vykrocil jsem cestou necestou, bez ohledu, ze nyni ztracim vysku, ponevadz jsem dosti prudce sestupoval do cerne rozsedliny Jeji dno se vsak prikre zvedalo. Neunavne jsem splhal vzhuru, pritom mi cestu oznacovala bystrina, ktera kdesi bublala. Nezahledl jsem ji ani jednou, prystila mozna pod vrstvami balvanu. Zvuk padajici vody postupne slabl, jak jsem ziskaval vysku, az utichl docela a mne jeste jednou obklopil les, vysokokmenny, jiste borovy, skoro bez podrostu. Pudu pokryvala jako poduska mekka vrstva stareho jehlici, misty kluzka mechem.
Putoval jsem nazdarbuh snad tri hodiny. Koreny, o nez jsem klopytal, se ovijely stale casteji kolem bludnych balvanu, ktere vycnivaly z mekke prsti. Trochu jsem se bal, zdali nebude vrchol porostly lesem, v jehoz bludisti skonci ma sotva zapocata tura v horach, ale mel jsem stesti — pres hole sedelko jsem se dostal na kamenne pole, stoupajici vzhuru stale ostreji. Konecne jsem se mohl zastavit, ale jen na okamzik, protoze se mi kameni zacalo s rachotem valit zpod nohou. Preskakoval jsem z nohy na nohu, padal a znovu vstaval, az jsem se dostal na postranni rimsu te zavirajici se uzlabiny a splhal, nyni uz rychleji, nahoru. Zastavoval jsem se a obcas jsem se pokousel rozhlednout se po okoli, ale panujici sero mi to zcela znemoznovalo. Nevidel jsem ani mesto, ani jeho zari, take po svetelkujici ceste, z niz jsem odbocil, nezustalo ani stopy. Zleb me dovedl na polanu, zarostlou suchou travou. Ze jsem vysoko, prozradilo mi hvezdne nebe, cim dal mohutnejsi. Zrejme vzdalenejsi horske hrebeny, ktere je zaclanely, zacaly se srovnavat s tim, po nemz jsem ja vystupoval. Po nekolika stech krocich jsem vesel mezi prvni trsy kosodreviny.
Kdyby me v tech tmach byl nekdo necekane zastavil s otazkou, proc a kam jdu, nedovedl bych odpovedet; nastesti tam nikdo nebyl a opustenost teto nocni vychazky jsem podvedome pocitoval jako castecne ulehceni. Spad uboci byl prikry, chuze cim dal obtiznejsi, ale ja jsem pokracoval ve vystupu. Snazil jsem se jedine, abych neodbocil, docela jako bych mel vytceny cil. Srdce mi tlouklo mohutneji, dech svistel v plicich a ja se dral vzhuru jako beze smyslu, s instinktivnim pocitem, ze prave tu vycerpavajici namahu nezbytne potrebuji. Rozhrnoval jsem pred sebou pokrivene vetve klece, obcas jsem uvazl v jejim housti, silou jsem se vyprostoval a sel dale, jehlicnate stetky mi ometaly tvar, hrud, zachytavaly se za oblek, prsty se mi jiz lepily od pryskyrice. Na volne prostranstvi priletl znenadani vitr, zautocil na mne ze tmy, nezadrzitelne svistel nekde ve vysce, kde jsem tusil prusmyk. Zatim me pohltily dalsi houstiny klece. Lezely v ni jakesi ostruvky neviditelne ohrateho vzduchu, nehybneho, prosyceneho jeji silnou vuni. Na ceste mi vyrustaly nepatrne prekazky, bludne balvany, policka kameni sesouvajiciho se pod nohou. Musel jsem jit jiz nekolik dobrych hodin a porad jsem jeste v sobe citil dostatecnou zasobu sil, aby me privedla k zoufalstvi. Uzlabina vedouci k neznamemu prusmyku, nebo snad na vrcholek, se tak zuzila, ze se mi proti nebi ukazovaly najednou oba jeji brehy, vysoko zvednute a zhasinajici tmavymi okraji hvezdy.
Jiz davno jsem nechal dole pasmo mlh, ale tato chladna noc byla bez mesice, a hvezdy poskytovaly malo svetla. Tim vice jsem uzasl, kdyz se kolem mne a nade mnou objevily belave podlouhle utvary. Lezely ve tme, ale nerozjasnovaly ji, jako by pres den nasakly svetlem — teprve prvni sypke zachresteni pod nohama mi prozradilo, ze jsem vkrocil na snih.
Pokryval vrstvou neprilis silnou temer cely zbytek uboci az pod vrchol. Jiste bych promrzl do kosti, protoze jsem byl lehce oblecen, ale vitr necekane utichl, a tim zretelneji se ve vzduchu nesl zvuk, s nimz jsem pri kazdem kroku prorazel kuru stareho snehu, bore se az pod kolena.
V prusmyku samem snih temer nebyl. Do hola ometeny trcely z suti cernymi obrysy velke balvany. Zastavil jsem se a s busicim srdcem se ohledl za sebe, kde zustalo mesto. Zakryval je vysoky hreben, a jedine rysava tma, rozredena zari svetel, prozrazovala jeho polohu v udoli. Nade mnou se trepetaly jasne hvezdy. Udelal jsem jeste nekolik kroku a klesl jsem na sedlovity balvan. Nakupilo se pod nim trochu navateho snehu. Odtud jsem jiz nevidel ani zbytky zare mesta. Hory s vrcholky obilenymi snehem vstupovaly do tmy jako prizraky. Kdyz jsem se pozorne zahledel na vychodni okraj obzoru, zpozoroval jsem pruh prvni sedi, smyvajici hvezdy — pocatek noveho usvitu. Rysoval se proti nemu srazny, v polovine praskly hreben. A naraz se v me nehybnosti zacalo neco dit — beztvare temnoty okolo mne — nebo v mem nitru? — premistovaly se, opadavaly a pretvarely, a ja pohlcen timto proudem promen, jako bych na okamzik ztratil zrak. A kdyz jsem ho znovu nabyl, vsechno jsem jiz videl jinak. Nebe na vychode se sotva serilo nad dolinou plnou stinu a jeste prohloubilo cern skalniho ramene. Avsak ja bych byl dovedl poslepu ukazat na kazdy jeho vysvih, na kazdou strz. Vedel jsem, jaky obraz prede mnou odhali dnesni den. Byl totiz vepsan ve mne, navzdycky a ne nadarmo. To by bylo misto, jehoz se nedotkly zmeny, po nemz jsem touzil, ktere pretrvalo neporuseno, zatimco cely muj svet se rozpadl a zmizel v stopadesatilete propasti casu…
V tomto udoli jsem prece prozil sva jinosska leta — ve starem srubu na protejsim, travnatem uboci Lovce Mracen. Z chalupy jiste nezustal ani kamen z podezdivky, posledni brevna se davno promenila v prachnivinu, skalni hreben stal vsak nezmenen, jako kdyby cekal na toto shledani. Snad to byla nejasna, neuvedomela vzpominka, ktera mne v noci privedla prave do techto mist?
Otres poznani uvolnil jedinou ranou celou mou slabost, tak zoufale maskovanou, napred zdanlivym klidem, pak umyslnou tvrdosijnosti vystupu. Sahl jsem naslepo dolu a nestydel jsem se, ze se mi prsty chveji. Kladl jsem si do ust hrudky snehu a jejich chlad, jak taly na jazyku, nezahanel mou zizen, zato znasoboval mou strizlivost. Sedel jsem a polykal snih. Jeste porad jsem se neodvazoval verit, ale nyni jsem uz pouze cekal, az prvni paprsky slunce potvrdi me tuseni.
Dlouho predtim nez vyslo, z vyse, od hvezd zvolna hasnoucich, sletl ptak, slozil kridla, zmensil se, pristal a usedl na sikmem skalisku. Pomalu se blizil ke mne. Ani jsem se nehybal strachem, ze ho vyplasim. Obesel me a vzdalil se, a kdyz jsem si pomyslil, ze me nezpozoroval, vratil se z druhe strany, vyhybaje se obloukem balvanu, na nemz jsem sedel. Nejakou dobu jsme se tak na sebe divali, az jsem konecne tichounce promluvil:
„Kde ses tu vzal?“
Kdyz jsem videl, ze se me neboji, jedl jsem snih dal. Naklanel hlavicku, uprene me pozoroval cernymi perlickami oci; najednou, jako by se na mne dosyta vynadival, rozepjal kridla a uletl. A ja, opren o drsnou stenu balvanu, schouleny, s rukama ozablyma od snehu, ocekaval jsem usvit. A cela noc se vracela v prudkych, nedokoncenych zkratkach: Thurber, jeho slova, mlceni mezi mnou a Olafem, podivana na mesto, kalichove palace, jejich plamenna kridla, barvy prevladajici v nekterych podlazich, ma trochu snova rozmluva s ptakem v prusmyku, i to, jak lacne jsem jedl snih — ale vsechny tyto obrazy, jak to casto byva ve snu, byly a zaroven nebyly skutecne. Byly pripominkou i utekem pred tim, ceho jsem se neodvazil dotknout, nebot po celou tu dobu jsem se pokousel najit v sobe souhlas s tim, s cim jsem se nemohl smirit. To vsak bylo predtim, prave jako sen. Nyni, jiz strizlivy a bdely, ocekaval jsem prichod dne. Ve vzduchu temer stribritem od sera, tvari v tvar zvolna se vynorujicim prisnym skalnim stenam, uzlabinam, sutoviskum, ktere vystupovaly z noci, jako mlcelivy dukaz pravdivosti navratu, poprve sam, avsak nikoli cizi na Zemi, jiz poddan ji a jejim zakonum, mohl jsem — aniz jsem se bouril nebo litoval — myslit na ty, kdo poleti pro zlate rouno hvezd.
Ledovce na vrcholku zaplaly zlatem a belosti. Stit, mohutny a odveky, tycil se nad udolim zaplavenym fialovymi stiny. A ja, aniz jsem zavrel oci plne slz, jez lamaly jeho svetlo, pozvolna jsem vstal a zacal sestupovat po kamenitem svahu k jihu, kde byl muj domov.
