V mistnosti, pod malou nastropni lampou, stal Olaf. Byl ve svem starem obleku, rukavy vykasane, jako by zrovna odlozil naradi.
Divali jsme se na sebe. Kdyz videl, ze nehodlam promluvit, ucinil to konecne sam.
„Jak se mas, Hale?“
Jeho hlas neznel docela pevne.
Nechtel jsem nic predstirat, byl jsem zkratka a dobre prekvapen okolnostmi, za jakych jsme se spolu setkali tak necekane, ale snad na mne jeste i pusobila Thurberova ohromujici slova. Nevim. Pravdou zustane, ze jsem neodpovedel.
Pristoupil jsem k oknu, z nehoz se otviral stejny pohled na cerny park a zari velkomesta, obratil jsem se a usedl na parapet. Olaf se nepohnul. Porad jeste stal uprostred pokoje; z knihy, kterou drzel, vyklouzl listek papiru a sletl na podlahu. Shybli jsme se oba soucasne, zvedl jsem ten papir a uvidel ideovy nacrt teze kosmicke lodi, kterou mi pred chvili ukazoval Thurber. Dole byly poznamky nacmarane Olafovou rukou. Aha, to je ten duvod, rekl jsem si. Nehlasil se proto, ze on sam poleti a mne chtel te zpravy usetrit. Musim mu rici, ze to byl omyl, ze mi na vyprave pranic nezalezi. Hvezd mam dost, a krome toho vim o vsem od Thurbera, muze tedy se mnou rozmlouvat s cistym svedomim.
Pozorne jsem studoval cary nacrtu, ktery jsem drzel v ruce, jako bych schvaloval stihly tvar rakety. Pak jsem mu beze slova podal ten papir, ktery prijal ponekud vahave, prelozil jej napul a schoval zpet do knihy. To vsechno se odehralo beze slova, pevne verim, ze neumyslne, ale tato scena, snad prave proto, ze se odehravala beze slov, nabyla symbolickeho vyznamu: Jako bych bral na vedomi jeho planovanou ucast ve vyprave, a tim, ze jsem mu vratil nacrtek, schvaloval jsem take jeho krok, bez nadseni, ale take bez litosti. Kdyz jsem vyhledal jeho oci, uhnul pohledem, ale okamzite na mne ze strany pohledl; ztelesnena nejistota nebo zmatek. I ted, kdyz uz jsem o vsem vedel? Ticho v malem pokoji se stavalo nesnesitelnym. Slysel jsem Olafuv trochu zrychleny dech. Tvar mel unavenou a oci ne tak jasne, jako kdyz jsem ho videl naposled. Jako by hodne pracoval a malo spal, ale byl v nich jeste nejaky cizi vyraz, ktery jsem neznal.
„Mam se dobre…“ rekl jsem pomalu, „a ty?“
Kdyz byla tato slova vyrcena, pochopil jsem, ze na ne bylo jiz prilis pozde. Namiste by byla hned kdyz jsem prisel, ale nyni vypadala jako vycitka, ba dokonce jako vysmech.
„Byl jsi u Thurbera?“ zeptal se.
„Byl.“
„Studenti odjeli… nikdo zde neni, dali nam celou budovu…“ zacal trochu nucene.
„Abyste mohli rozpracovat plan vypravy?“ napovedel jsem a on honem odpovedel:
„Ano, Hale. Sam asi vis, co je to za praci. Zatim je nas hrstka, ale mame skvele stroje, ty automaty, vis…“
„To je dobre.“
Avsak po techto slovech se zase rozhostilo ticho. A zvlastni vec — cim dele trvalo, tim napadnejsim se staval Olafuv neklid, jeho neprirozena strnulost, stal jeste porad uprostred mistnosti, primo pod lampou, jako by byl pripraven na nejhorsi.
Rozhodl jsem se, ze to skoncuji.
„Poslys,“ rekl jsem docela tise, „tak jak sis to vlastne predstavoval… Pstrosi politika se nevyplaci, vis…
Nepredpokladals, doufam, ze se to bez tebe nikdy nedovim…“
Domluvil jsem, ale on mlcel, hlavu na stranu. Zrejme jsem to prehnal, vzdyt on za nic nemohl, a ja sam bych byl patrne na jeho miste nejednal jinak. Neranilo me prece jeho mesic trvajici mlceni, ale ten pokus o zmizeni, i to, jak se prede mnou schovaval v prazdnem pokoji, kdyz uvidel, ze odchazim od Thurbera. Ale to jsem si mu netroufal rici do oci, tak to bylo hloupe a smesne. Zvysil jsem hlas, vynadal jsem mu, ze je blazen, ale ani pak se nepokusil o obranu.
„Myslis si asi, ze spolu nemame o cem mluvit!“ zvolal jsem podrazdene.
„To zalezi na tobe…“
„Proc zrovna na mne?“
„Na tobe,“ opakoval tvrdosijne. „Nejdulezitejsi bylo, od koho se to dovis…“
„Vazne si to myslis?“
„To byl muj dojem.“
„To mas jedno…“ zamrucel jsem.
„Co chces delat?“ zeptal se tise.
„Nic.“
Olaf na mne neduverive pohledl.
„Hale, ty prece…“
Nedokoncil. Citil jsem, ze ho tyram svou pritomnosti, ale stale jsem mu nemohl zapomenout ten neocekavany utek. A odejit jen tak, beze slova, to by bylo v teto situaci jeste horsi nez nejistota, ktera mne sem privedla… Nevedel jsem, co rici. Vsechno, co nas spojovalo, bylo — tabu. Podival jsem se na neho prave v tom okamziku, kdy on zrovna pohledl na mne, kazdy z nas — dokonce i ted — spolehal na pomoc druheho…
Vstal jsem z parapetu.
„Olafe… je uz pozde. Odchazim… nemysli si… ze se na tebe zlobim, ani napad… uvidime se ostatne, treba prijedes k nam…“ rikal jsem namahave. Kazde me slovo znelo neprirozene, a on to citil.
„A nechces zustat aspon pres noc?“
„Nemohu, vis… slibil jsem…“
Jeji jmeno jsem nevyslovil. Olaf zamrucel:
„Jak chces. Vyprovodim te.“
Vysli jsme spolecne z pokoje, pak po schodech dolu. Venku vladla naprosta tma. Olaf sel mlcky vedle mne. Vtom se zastavil. Take ja jsem zustal stat.
„Zustan,“ zaseptal, jako by se stydel. Videl jsem pouze neurcitou skvrnu jeho tvare.
„Dobra,“ prijal jsem necekane a vratil se. Nenadal se toho. Jeste chvili stal, pak me uchopil za pazi a zavedl do druhe, nizsi budovy. V prazdnem sale, osvetlenem nekolika lampami, jsme snedli u bufetu veceri. Ani jsme si nesedli. Za celou tu dobu jsme nevymenili snad ani deset slov. Pak jsme sli nahoru.
Pokoj, do nehoz me zavedl, bezmala presne ctvercovy, matove bile vymalovany, mel siroke okno do parku, na protilehlou stranu, nad stromy totiz nebylo videt ani stopu po mestskych svetlech. V mistnosti stala pouze ciste povlecena postel, dve kresilka mensi, treti vetsi, s operadlem oprenym o parapet okna. Za uzkou sterbinkou dveri zarily kachliky koupelny. Olaf stal u dveri, s rukama skleslyma, jako by cekal, az promluvim, ale protoze jsem mlcel — prechazel jsem po pokoji a dotykal se kusu nabytku, jako bych je prijimal do prechodneho vlastnictvi — zeptal se tise:
„Mohu… pro tebe neco udelat?“
„Ano,“ rekl jsem, „muzes me nechat o samote.“
Stal dale a nehybal se z mista. Jeho tvar spalil rumenec, po nemz nasledovala bledost, pak se na ni objevil usmev; pokousel se jim zakryt urazku, protoze to vyznelo jako urazka. Po tom bezmocnem zalostnem usmevu jako by ve mne neco prasklo. V krecovite snaze, abych strhl masku lhostejnosti, kterou jsem si nasadil, nebot na nic jineho jsem se nezmohl, priskocil jsem k nemu, prave kdyz se otacel, aby odesel, popadl jsem ho za ruku a rozdrtil ji, jako bych tim pevnym stiskem prosil za odpusteni. A on, nedivaje se na mne, odpovedel stejnym sevrenim a odesel. V dlani mi jeste tal jeho tvrdy stisk, kdyz za sebou zaviral dvere, tak pozorne a tise, jako by v pokoji zanechal nemocneho. Zustal jsem sam, jak jsem si pral.
Budova byla plna absolutniho ticha. Neslysel jsem ani kroky vzdalujiciho se Olafa. V okne se slabe odrazela ma vlastni tezkopadna postava, z neznameho zdroje proudil ohraty vzduch, skrze obrysy sveho odrazu jsem mohl spatrit temnou hranici stromu pohrouzenou jiz do naproste tmy — jeste jednou jsem objal pohledem cely pokoj a usedl do toho vetsiho kresla pod oknem.
Podzimni noc se teprve snasela. Na spani jsem nemel ani pomysleni. Stoupl jsem si k oknu. Tma rozkladajici se za nim byla jiste plna chladu a selestu bezlistych vetvicek troucich se o sebe — nahle se mi zachtelo octnout se tam, bloudit ve tme, v jejim chaosu nikym neplanovanem. Bez rozmysleni jsem opustil pokoj. Chodba byla prazdna. Ke schodum jsem sel po spickach, opatrnost nepochybne zbytecna, Olaf si davno sel lehnout a Thurber, pracoval-li, pak v jinem poschodi, ve vzdalenem kridle budovy. Sebehl jsem dolu, jiz nikoli tise, po spickach, vyklouzl ven a razne vykrocil. Smer jsem si neurcoval, sel jsem pouze tak, abych pokud mozno nechal stranou svetla velkomesta. Stromoradi me rychle privedla za hranici parku, vroubenou zivym plotem, octl jsem se na silnici a nejakou dobu jsem
