napsanymi slovy:
TADY JE TO, BREGGU
Zaklepal jsem a vzapeti se ozval Thurberuv hlas.
Vstoupil jsem. Ve svetle nizko stazene lampy sedel shrbeny na pozadi noci, jez se rozkladala za oknem pres celou stenu. Psaci stul, u nehoz pracoval, byl pokryt knihami a papiry, opravdovymi knihami, a vedle, na druhem, mensim stolku, lezely cele hrsti krystalickeho „zrni“ a ruzne pristroje. Pred sebou mel hromadu archu papiru a delal si na okrajich poznamky perem — namacenym do inkoustu!
„Posad se,“ rekl, aniz zvedl hlavu, „uz koncim.“
Sedl jsem si do nizkeho kresilka vedle stolu, ale okamzite jsem je odsunul stranou. Svetlo menilo Thurberovu tvar v jednolitou skvrnu a ja chtel na neho dobre videt.
Pracoval podle sveho zvyku pomalu. Sklonem hlavy a svrastenim oboci se chranil pred svetlem lampy. Byl to jeden z nejskromnejsich pokoju, jake jsem doposud videl. S matovymi zdmi, sedymi dvermi, bez jedine ozdoby, bez stopy toho odpudiveho zlata. Po obou stranach dveri vystupovaly obdelnikove, nyni slepe obrazovky, zed vedle okna zabiraly kovove skrinky. O jednu stal opren vysoky svitek map nebo technickych nakresu — to bylo vlastne vse. Prenesl jsem pohled na Thurbera. Holohlavy, robustni, tezky muz. Psal. Cas od casu otrel hrbetem ruky slzu z oci. Vzdycky mu slzely a Gimma (rad vyzrazoval tajemstvi ostatnich, hlavne takova, ktera se nekdo zvlast snazil ukryt) mi kdysi rekl, ze se Thurber boji o svuj zrak. Tehdy jsem pochopil, proc vzdycky prvni uleha, kdyz jsme menili zrychleni, a proc v pozdejsich letech dovolil, aby ho zastupovali jini v praci, kterou drive vykonaval vzdycky sam.
Shrnul obema rukama papiry, sklepal je o stul, aby srovnal okraje, vlozil je do desek, desky zavrel. Teprve pak, kdyz spustil do klina ruce s tlustymi prsty, ktere jako by se jen s namahou ohybaly, rekl: „Vitam te, Hale. Jak se ti dari?“
„Nemohu si stezovat. Jsi …sam?“
„To znamena: je-li zde Gimma? Ne. Neni, odjel vcera do Evropy.“
„Pracujes?“
„Ano.“
Nastalo kratke ticho. Nevedel jsem, jak prijme to, co mu chci rici — predne bych se byl rad dovedel, jak se diva na problemy sveta, ktery jsme zastali. Necekal jsem samozrejme zadne vylevy, znal jsem ho. Vzdycky si vetsinu soudu nechaval pro sebe. „Jsi zde jiz dlouho?“
„Breggu,“ rekl, stale stejne nehybny, „pochybuji, ze by te tohle zajimalo. Klickujes.“
„Dost mozna,“ rekl jsem. „Znamena to, ze mam mluvit?“
Octl jsem se zase v tom dusevnim rozpolozeni — bylo to neco mezi podrazdenosti a ostychem — jake se mne v jeho pritomnosti casto zmocnovalo, a ostatnich patrne take. Nikdy jsem nevedel, kdy zertuje nebo se posmiva, a kdy mluvi vazne. Pri celem svem klidu, pri plne pozornosti, jakou venoval svemu partnerovi, on sam vzdycky zustaval nepostizitelny.
„Ne,“ rekl, „pozdeji snad. Odkud jsi prijel?“
„Z Houlu.“
„Primo odtamtud?“
„Ano… a proc se ptas?“
„To je dobre.“ Jako by neslysel ma posledni slova. Snad pet minut me uprene pozoroval, jako by se chtel ujistit o me pritomnosti, nebot jeho pohled nevyjadroval nic, ale jiz jsem vedel, ze se neco stalo. Jen jsem nemel jistotu, zdali mi to rekne. Nedovedl jsem odhadnout, jak se zachova. Premyslel jsem, jak zacit, zatimco on me pozoroval o to zkoumaveji, docela jako bych se pred nim objevil v nezname podobe.
„Co dela Wabach?“ zeptal jsem se. Ta nema prohlidka jiz prekracovala miru unosnosti.
„Odcestoval s Gimmou.“
Na to jsem se neptal a on to vedel, ale koneckoncu neprijel jsem kvuli Wabachovi. Znovu bylo ticho. Pomalu jsem zacinal litovat sveho rozhodnuti.
„Slysel jsem, ze ses ozenil,“ rekl najednou, jako mimochodem.
„Ano,“ odbyl jsem ho mozna az prilis suse.
„Jde ti to k duhu.“
Pokousel jsem se najit stuj co stuj jine tema rozhovoru. Avsak nedovedl jsem si vyzpomenout nic lepsiho, nez byl Olaf, a na toho jsem se jeste ptat nechtel. Bal jsem se Thurberova usmevu. Nezapomnel jsem, jak jim dovedl Gimmu — a nejen Gimmu — dohnat k zoufalstvi. Schovaval si jej vsak zrejme pro daleko kritictejsi situace, zvedl totiz nepatrne oboci a zeptal se:
„Jake mas plany?“
„Zadne,“ odpovedel jsem podle pravdy.
„A chtel bys neco delat?“
„Ano, ale ne vsechno.“
„Zatim jsi nic nedelal?“
V tomto okamziku uz jsem se jiste zacervenal. Zlobil jsem se.
„Celkem nic. Thurbere — ja — neprisel jsem kvuli svym zalezitostem…“
„Vim,“ rekl klidne. „Staave, ze?“
„Ano.“
„Bylo v tom jiste riziko,“ rekl a odstrcil se lehce od psaciho stolu. Kreslo se poslusne obratilo ke mne.
„Oswamm se obava toho nejhorsiho, zvlaste potom, co Staave vyhodil svuj hypnagog… tys ho take vyhodil, ze?“
„Oswamm?“ zeptal jsem se, „jaky Oswamm, pockej… ten z Adaptu?“
„Ano. Nejvic se bal o Staaveho. Vyvedl jsem ho z omylu.“
„Jak to… vyvedl?“
„Ale Gimma se zarucil za vas oba…“ dokoncil Thurber, jako by me po celou dobu neposlouchal.
„Coze?!“ zvolal jsem, „Gimma?!“ a vstal jsem.
„Samozrejme. Sam nevedel nic,“ vedl si Thurber svou, „ale rekl mi to.“
„Tak proc se u vsech certu zarucoval,“ vybuchl jsem ohromen jeho slovy.
„Domnival se, ze je to jeho povinnost,“ vysvetlil Thurber lakonicky. „Ze velitel vypravy musi znat sve lidi…“
„Pitomost.“
„Opakuji jen to, co rekl Oswammovi.“
„Taaak?“ rekl jsem. „A ceho se Oswamm vlastne bal? Ze se vzbourime nebo co?“
„A nemels chut?“ zeptal se klidne Thurber.
Uvazoval jsem objektivne.
„Ne,“ rekl jsem konecne, „doopravdy — nikdy.“
„A das betrizovat sve deti?“
„A ty?“ zeptal jsem se pomalu.
Usmal se, poprve, cuknutim bezkrevnych rtu. Nerekl nic.
„Poslys, Thurbere… vzpominas si na ten vecer po poslednim pruzkumnem letu nad Betou… kdyz jsem ti rekl…“
Prikyvl lhostejne hlavou. Tu muj klid zmizel. „Nerekl jsem ti tenkrat vsechno, vis. Byli jsme v tom spolecne, ale nemeli jsme stejna prava. Poslouchal jsem vas, tebe, Gimmu, protoze jsem sam chtel. Vsichni jsme chteli, Venturi, Thomas, Ennesson i Arder, kteremu Gimma nedal rezervu, protoze ji schovaval pro lepsi prilezitost. V poradku. Jenze jakym pravem se mnou ted mluvis tak, jako bys po celou tu dobu sedel tady na te zidli. Tys prece poslal Ardera dolu, na Kereneiu, ve jmenu Vedy, Thurbere, ale ja jsem ho vytahl ve jmenu toho jeho nestastneho pajslu. Pak jsme se vratili a ono se ukazuje, ze dulezite je ted jedine to druhe: jednat ve jmenu toho pajslu. To prvni dulezite neni! Takze bych se vlastne mel vyptavat ja tebe, jak se ti dari, a zarucit se za tebe a ne naopak. Co myslis? Ja vim, co si myslis. Privezl sis hromadu materialu a mas se kam schovat do konce zivota a vis, ze ti nikdo z tech hrozne slusnych lidi nerekne: kolik stala ta spektralni analyza? Jednoho? Dva lidi? Nezda se vam, pane profesore Thurbere, ze je to trochu moc? Nikdo ti to nerekne, protoze oni s nami zadne nevyrovnane ucty nemaji, a zato je ma Venturi. Pak Arder a Ennesson. A Thomas. Cim ted budes platit Thurbere? Tim, ze vyvedes z omylu Oswamma — pokud jde o mne? A Gimma tim, ze se zaruci za nas, za Olafa a mne? Kdyz jsem te uvidel poprve, delals totez, co ted. Bylo to v Apprenous. Sedel jsi nad papiry a dival ses jako v teto chvili: v pauze mezi
