dulezitejsimi vecmi… ve jmenu vedy…“
Vstal jsem.
„Podekuj Gimmovi, ze se nas tak zastal…“
Take Thurber vstal. Snad vterinu jsme se merili ocima. Byl mensi, ale clovek si to neuvedomoval. Jeho vzrust nic neznamenal. Nevyslovny byl klid jeho pohledu.
„Udelis mi slovo — nebo uz jsi vynesl ortel?“ zeptal se.
Zamumlal jsem neco nesrozumitelneho.
„Tak se posad,“ rekl a sam bez cekani klesl do kresla.
Usedl jsem.
„Neco jsi prece jen delal,“ rekl takovym tonem, jako bychom se zatim bavili o pocasi. „Precetl sis Starcka, uveril jsi mu, mas pocit, zes byl podveden, a ted hledas viniky. Kdyby ti na tom opravdu zalezelo, mohu to vzit na sebe, tu vinu. Ale o to nejde. Starek te presvedcil — po tech desiti letech? Breggu — vedel jsem, ze jsi streleny, ale nepredpokladal jsem, ze jsi — hloupy.“
Na vterinku se odmlcel a ja, zvlastni vec, jsem okamzite pocitil ulehceni a neco jako predtuchu vysvobozeni. Nemel jsem cas zamyslit se nad sebou, protoze jiz zase promluvil:
„Styky mezi galaktickymi civilizacemi? Kdo ti o nich rikal? Nikdo z nas a nikdo z klasiku, ani Merquier, ani Antoniadi, ani Rag Ngamieli — nikdo, zadna vyprava nepocitala se styky, a proto cele to zvaneni o vykopavkach putujicich vesmirem, o te vecne zpozdene galakticke poste je polemikou s tezemi, ktere nikdo nehlasal. Co lze ziskat z hvezd? A jake byly zisky z Amundsenovy vypravy, z expedice Andreeho? Zadne. Jediny opravdovy zisk byl v tom, aby byla dokazana moznost, ze se to da udelat, a presneji receno, ze je to pro danou dobu nejobtiznejsi, jeste dosazitelna mez. Nevim, jestli jsme my dokazali aspon to, Breggu, opravdu to nevim. Ale byli jsme tam.“
Mlcel jsem. Thurber se jiz na mne nedival. Oprel pesti o okraj psaciho stolu.
„Co ti dokazal Starek — zbytecnost kosmodromie? Jako bychom to sami nevedeli! A poly? Co bylo na polech? Ti, kdo je dobyvali, vedeli, ze tam nic neni. A Mesic? Co hledala Rossova skupina v krateru Eratosthenes? Diamanty? A proc Bant a Jegorin pronikli stredem Merkurova kotouce — aby se opalili? A Kellen a Offshagg — jedina vec, kterou urcite vedeli, kdyz leteli do chladneho oblaku Kerbera, bylo, ze tam mohou zahynout. Uvedomujes si opravdu, co ve skutecnosti rika Starck? Clovek musi jist, pit a oblekat se: vsechno ostatni je silenstvi. Kazdy ma sveho Starcka, Breggu. Mela ho kazda epocha. Proc Gimma poslal tebe a Ardera? Abyste posbirali vzorky koronovou vyvevou? Kdo vyslal Gimmu? Veda. Jak je to vecne, pravda? Zkoumani hvezd. Breggu, ty si myslis, ze bychom neleteli, kdyby neexistovaly? Myslim, ze ano. Chteli bychom poznat i to prazdno, a abychom to nejak ospravedlnili, prohlasil by Geonides, nebo nekdo jiny, jak cenna mereni a badani lze cestou vykonat. Pochop me dobre, ja nerikam, ze hvezdy jsou pouhou zaminkou. Ani poly ji nebyly. Nansen a Andree je potrebovali. Everest byl pro Malloryho a Irvinga potrebnejsi nez vzduch. Ty tvrdis, ze jsem vam rozkazoval ve jmenu Vedy. Vis dobre, ze to neni pravda. Vyzkousel jsi mou pamet. Ja zase vyzkousim tvou. Vzpominas si na Thomasovu planetoidu?“
Trhl jsem sebou.
„Tys nas tehdy oklamal. Letels tam podruhe, i kdyz jsi vedel, ze uz je mrtev. Priznej se.“
Mlcel jsem.
„Tusil jsem to hned tenkrat. Nemluvil jsem o tom s Gimmou, ale predpokladam, ze on rovnez uhodl. Proc jsi tam letel, Breggu? To uz nebyl Arkturus ani Kereneia a nemels koho zachranovat. Proc jsi tam letel — clovece?“
Mlcel jsem. Thurber se malicko pousmal.
„Vis, v cem jsme meli smulu, Breggu? V tom, ze jsme meli uspech a ze sedime tady. Clovek se vzdycky vraci s prazdnou…“
Umlkl. Jeho usmev se zmenil v usklebek, div ne bezmyslenkovity. Chvili tezce dychal a sviral obema rukama okraj stolu. Dival jsem se na neho, jako bych ho spatril poprve. Napadlo me totiz, ze uz je stary — a tento objev mnou otrasl. Nikdy mi to neprislo na mysl v souvislosti s nim; jako by mel zit vecne…
„Thurbere,“ rekl jsem tise, „poslys… Ale to je prece… to je jenom pohrebni rec nad rakvi tech… nedockavych. Takovi uz nejsou a nebudou. Takze Starek odchazi jako vitez…“
Ukazal konce plochych zlutych zubu, ale usmev to nebyl.
„Breggu, dej mi sve slovo, ze nereknes nikomu, co ti povim.“
Vahal jsem.
„Nikomu,“ opakoval durazne.
„Dobra.“
Vstal, zasel do rohu, vzal roli svinutych papiru a vratil se s ni k psacimu stolu.
Papir sustil, jak se mu rozmotaval pod rukama. Uvidel jsem rudou, jako krvi narysovanou rozpulenou rybu.
„Thurbere!“
„Ano,“ odpovedel klidne, smotavaje rolku obema rukama.
„Nova vyprava?!“
„Ano,“ opakoval. Odesel do kouta, postavil tam roli a oprel ji o stenu jako zbran.
„Kdy? Kam?“
„Nijak zvlast brzo. Do Stredu?“
„Mrak Strelce,“ zaseptal jsem.
„Ano. Pripravy si vyzadaji cas. Ale diky anabioze…“
Hovoril dale, ale ja jsem vnimal pouze jednotliva slova: „let v osmicce“ „zrychleni bez gravitace“ a vzruseni, jakemu jsem podlehl pri pohledu na obrysy velkoletadla, jak je narysovali konstrukteri, se zmenilo v nenadalou malatnost, v niz jsem — jako v snasejicim se soumraku — pozoroval sve vlastni ruce polozene na kolenou. Thurber domluvil, pohledl na mne ukosem, pristoupil k psacimu stolu a zacal skladat desky s papiry, jako by mi chtel poskytnout cas, abych se vyporadal s tou netusenou novinou. Byl bych ho mel zahrnout otazkami, kdo z nas starsich poleti, kolik let si vyzada vyprava, jake jsou jeji cile — ale ja jsem se nevyptaval na nic. Ba ani na to, proc se vec udrzuje v tajnosti. Pohledl jsem na jeho natekle, tezke ruce, na ktere se vysoky vek zapsal vyrazneji nez na tvar, a do me otupelosti se vmisila kapka uspokojeni, stejne neocekavaneho jako podleho — ze on jiste take nepoleti. Nedoziji se jejich navratu, i kdybych mel prekonat Metuzalemuv rekord — napadlo me. To je jedno… Ztratilo to jiz vyznam.
Vstal jsem. Thurber sustil papiry.
„Breggu,“ rekl, aniz zvedl oci, „mam jeste neco na praci. Chces-li, muzeme spolu poveceret. Prenocovat budes moci v dormitoriu, je ted prazdne.“
Zamrucel jsem „dobra“ a zamiril ke dverim. Pracoval jako bych tam jiz nebyl. Postal jsem chvili u dveri a odesel. Nejakou dobu jsem dobre nevedel, kde jsem, az jsem zaslechl rytmicke, zvucne cvakani. Ozvenu svych vlastnich kroku. Zastavil jsem se. Stal jsem v dlouhe chodbe mezi dvema radami stejnych dveri. Ozvena kroku se rozlehala dal. Klam? Sel nekdo za mnou? Obratil jsem se. Vtom jsem zahledl vysokou postavu, ktera zmizela ve vzdalenych dverich. Trvalo to tak kratko, ze jsem toho cloveka vlastne ani neuvidel, pouze ten pohyb, kousek mizejicich zad a dovirajici se kridlo dveri. Nemel jsem tu co delat. Jit dal nemelo vyznam, chodba byla slepa. Vratil jsem se, minul jsem vysoke okno, za nimz se nad cernym masivem parku stribrila zare mesta, znovu jsem se zastavil prede dvermi s listkem:
TADY JE TO, BREGGU
za nimiz pracoval Thurber. Nechtel jsem se s nim jiz setkat. Ja jsem nemel co rici jemu a on mne take ne. Proc jsem sem vubec jezdil? Tu jsem si s uzasem pripomnel, proc jsem prijel. Mel bych tam vejit a zeptat se na Olafa — ale ted ne. Ne v tomto okamziku. Mel jsem dost sil, citil jsem se docela dobre, presto se se mnou delo neco, cemu jsem nerozumel. Zamiril jsem ke schodisti. Proti nemu byly ty posledni dvere, ve kterych pred chvili zmizel neznamy muz. Do toho pokoje jsem prece nahledl hned na zacatku, kdyz jsem vstoupil do budovy a hledal Thurbera. Poznal jsem sikmou ryhu na odrenem laku. Co tam hledal muz, ktery tam vesel?
V neochvejne jistote, ze nic nehledal, ze se chtel jenom prede mnou — ukryt, stal jsem dlouhou dobu nerozhodne nad prazdnym schodistem, osvetlenym klidnym, bilym svetlem. Pomalicku, coul za coulem jsem se obratil. Padl na mne podivny nepokoj, nebyl to vlastne nepokoj, niceho jsem se nebal — ale byl jsem jako po injekci anestetika. Napjaty, trebas klidny, udelal jsem dva kroky, zbystril sluch, primhouril oci, a tu se mi zdalo, ze slysim z druhe strany dveri — dech. Vyloucena vec. Tak, a ted pujdu, rozhodl jsem se, ale nedalo se to uskutecnit, venoval jsem prilis mnoho pozornosti tem nesmyslnym dverim, nez abych odesel jen tak, beze vseho. Otevrel jsem je a nahledl do pokoje.
