Doslov
Pojem science fiction neni dnes uz treba nijak zvlast vysvetlovat. Je snad mozno podotknout, ze se vyslovuje sajens fiksn, ze prvni slovo znamena v anglictine vedu a druhe oznacuje jakekoli literarni dilo, ktere nema raz vecne dokumentarni, nybrz je spisovatelovym vymyslem. Jinak je kazdemu zrejme, ze obe slova dohromady oznacuji vedeckofantasticke vypraveni, roman ci povidku, nejcasteji takove, ktere prejima budoucnost.
Anglictina tak obohatila cestinu o vyraz, jenz se zanedlouho objevi ve slovnicich. My ovsem muzeme zalistovat v soucasnem slovniku anglickem a presvedcit se, ze obohacovani je vzajemne. Pod heslem robot — coz je zajiste jeden z klicovych vyrazu moderni vedy i fantastiky — se tu docteme, ze je odvozeno z ceskych slov robotnik a robota, a na prvnim miste z nekolika definic jeho vyznamu stoji: mechanicka, cloveku podobna bytost ze hry Karla Capka R.U.R…
Uz z tehle narazky na jmeno slavneho ceskeho spisovatele je patrno, ze literarni zanr soucasne science fiction neni tak docela anglosaskou zalezitosti, jak by se mohlo zdat z toho, ze prave anglicke oznaceni se mezinarodne ujalo. Je vsak pravda, ze zejmena ve Spojenych statech dosla science fiction za nekolik poslednich desetileti nejmasovejsiho rozsireni. Na hrstku vynikajicich autoru v tomhle oboru tu ovsem pripadaji stovky pisalku i tuny podprumernych vyplodu, vcetne tech nejrozsirenejsich obrazkovych serialu, ve kterych americti supermani drti v kosmickem prostoru rasove menecenne Asiaty, komunisty a jine povstalce proti dolarovemu panbickovi. Tahleta pramalo vedecka fikce americke nadrazenosti dostala jaksepatri studenou sprchu, kdyz se v realnem zivote ujali prvenstvi sovetske sputniky, luniky i sovetsti zivi kosmonauti.
Ponechme vsak stranou podliterarni brak, ktery v americke produkci prevlada a diskredituje dobre jmeno science fiction. Prejdeme i tu okolnost, ze dokonce serioznejsi americti autori — az na vzacne vyjimky — maji pri vsem bohatstvi fantazie velice malo predstavivosti, pokud jde o usporadani spolecenskych vztahu v pristim svete. Promitaji do hvezdnych prostoru a vzdalenych tisicileti obraz sve soucasnosti, urcovane soukromym vlastnictvim vyrobnich prostredku, dolarovou koupi a prodejem, konkurencnim bojem nevybiravych byznysmenu i valecnymi pripravami. Jen v nejlepsich pripadech to cini s prizvukem kritickym, ironickym nebo varovnym jako treba nas znamy Ray Bradbury.
Vsimneme si vedle zapornych a casto uz u nas komentovanych rysu i jednoho kladneho dusledku velikeho zpopularizovani tohoto literarniho zanru na Zapade. Science fiction nabyla mnoha novych odstinu. Nejde v ni uz zdaleka jenom o liceni budouciho vedeckeho a technickeho pokroku, o rozvijeni toho proudu, ktery v minulem stoleti uvedl v zivot Jules Verne. A dokonce nejde ani jenom o vize budoucich spolecenskych pomeru. Byly objeveny nove oblasti pro basnickou imaginaci, pro odvekou lidskou rozkos z fabulovani, pro to, cemu Stanislaw Lem rika pohadka dvacateho stoleti. Nove predstavy relativity casu i prostoru, zavrat z vesmirneho nekonecna, divy kybernetiky — vsechny tyhle rozmanite myslenkove koncepce, jimiz se vazne zabyva moderni veda, vyvolavaji v myslich nadanych autoru nejruznejsi fabulacni ozveny. Klasicke vedeckofantasticke motivy vypadaji ve srovnani s temito hrami imaginace az zastarale primitivne. Puvodni myslenka H. G. Wellse o cestovani v case (kterou mimochodem predesel uz nas Jakub Arbes v Newtonove mozku), nabyva napriklad v Bradburyho povidce Buraceni hromu dalsi podoby: nepatrna udalost, zaslapnuti motyla pri vyprave do praveke minulosti zpusobi po tisiciletich nesmirnym retezem pricin a nasledku odlisny vyvoj civilizace. A Isaac Asimov, biochemik z bostonske university, jeden z nejzajimavejsich soucasnych autoru americke science fiction, rozvadi obdobnou predstavu v romanu Konec vecnosti. Zvlastni elita Vecnanu tu muze libovolne prochazet jakousi sachtou v case ze stoleti do stoleti, aby zasahy do realne skutecnosti, ktere se pozdeji projevi dalekosahlymi dusledky, pripravovala pristim pokolenim co nejpriznivejsi zivotni podminky. Mimovolne tim vsak lidstvo zbavuje i vyzkumnickeho ducha, touhy po dobyti vesmiru — pusobi tedy velmi podobne jako Lemova „betrizace“ — a je nakonec smetena vyuzitim principu „casove smycky“, duchaplneho vymyslu autorovy fantazie, ktery se vymyka strucnemu popisu.
V science fiction pestovane donedavna v socialistickych zemich, zvlast v Sovetskem svazu, prevladala zatim literatura typu vernovskeho, s prizvukem na technicky pokrok a dobrodruzny dej, a prolinala se s typem wellsovskym, ktery klade duraz na problemy spolecenske organizace budouciho sveta. Byla chapana predevsim jako literatura pro mladez, a proto take se dostavaly do popredi prvky didakticke. U nadanych autoru, jako je treba Ivan Jefremov, jiskrila puvodnim myslenim, vychazejicim z vedeckych dat, u autoru mensiho kalibru vsak vyznivala nezridka dost nudne. Povazujeme-li za zvlastni pripady dila vynikajicich umelcu, kteri vyuzivali fantastickych prvku spise jako umelecke zaminky k vysloveni urcitych pravd o soucasnem svete, jako je treba Capkova Valka s mloky nebo v jine poloze dodnes obdivuhodny Dum o tisici patrech Jana Weisse, zustavala fantastika pokusu o socialistickou science fiction pripoutana znacne pevne k okruhu nekolika klasickych temat, ktera hrozila stat se brzy schematy. Rozvadely se tu urcite myslenky, ale nevytvarely se tu rozletem basnicke imaginace nove pusobici hodnoty esteticke.
Stanislaw Lem tenhle stav prolomil s rozhodujicim uspechem. Zopakujme si o nem nektera data. Narodil se roku 1921 ve Lvove, za valky pracoval jako automechanik a elektrikar, po osvobozeni vystudoval v Krakove medicinu a jednu dobu byl asistentem psychologie. Psat zacal verse, sam rika nedobre, a tak zahy povidkami presedlal na prozu. Sam si ze sve tvorby nejvic ceni romanu Nepromarneny cas z valecneho a povalecneho Polska. Ale uz dalsi jeho nefantasticka prace, filosoficke Dialogy o kybernetice, ukazuje smerem k moderni science fiction, ke ktere s vyjimkou filosoficke detektivky Patrani patri cele jeho ostatni dosavadni dilo. Po romanu Astronauti z roku 1951, ktery vysel v Polsku i v cizine v celkovem nakladu pres sest set tisic vytisku a byl v NDR zfilmovan pod nazvem Mlcici hvezda, vydal Lem roman K mrakum Magellanovym, dva svazky povidek, Sezam a Deniky Iona Ticheho, jakesi „kosmicke grotesky“, ktere sam oznacuje za svuj nejvetsi literarni vynalez v tomto zanru, roman Planeta Eden, povidky Invaze z Aldebaranu a roman Solaris, Denik nalezeny ve vane, Kniha robotu, Vstup na obeznou drahu a roman Navrat z hvezd.
Protoze mnoho fantastickych praci Lemovych vyslo cesky, muzeme si udelat obraz o autorove vyvoji a zaradit si do neho i knihu, kterou prave drzime v ruce.
Z Lemovych knih predevsim vyplyva, ze jsou dilem socialistickeho humanisty, cloveka zaujateho vyhledy komunistickeho lidstva. Zruseni tridnich protikladu se vsemi hruzami, ktere z nich dosud prameni, od vykoristovani az po znicujici valky, uvolni ohromne sily tvorive lidske energie. Lem si pritom od sve prvotiny uvedomuje, jakou roli v tom sehraje rozvoj nejnovejsich vedeckych oboru, ktere uz dnes prispely k tomu, ze soucasna vedeckotechnicka revoluce zmenila za desetileti tvar sveta prevratneji nez drivejsi vedecky a technicky pokrok mnoha staleti. Ted nam to pripada sotva uveritelne, ale neni tomu tak davno, co nekteri dogmatikove v nasem tabore oznacovali napriklad kybernetiku za burzoazni pavedu. A jako jsme stastni, ze vedci, kteri pripravovali triumfy sovetske kosmonautiky, smysleli jinak, muzeme byt radi, ze jinak smyslel i autor, ktery treba uz v nazvu svych Astronautu pomahal popularizovat pojem, jenz v dobe vzniku knihy nebyl zdaleka tak bezny jako dnes.
Za druhe je z Lemovy tvorby zrejme, ze ackoli podstatou sveho mysleni a videni stoji na jinem stanovisku nez vetsina soucasnych autoru science fiction zapadni, hlavne americke, Lem jejich praci dobre zna. Napsal o ni dokonce studii, ke ktere precetl sedmnact tisic stranek textu, a ostre v ni kritizuje nechut, strach i neschopnost mnohych zapadnich autoru domyslit spolecenske problemy budoucnosti, nemluve ani o vychloubacne nadrazenem tonu nebo o nenavistnem protipokrokovem besneni leckterych dalsich. Zaroven si vsak Lem nekterych rysu zapadni science fiction vazi a v nejedne praci se ji zjevne priblizuje prave tim volnym rozletem imaginace, o nemz byla vyse rec.
Ve vyvoji od Astronautu k Navratu z hvezd je patrny urcity presun teziste. Prvni roman o vyprave na Venusi, jejiz civilizace byla kdysi znicena atomovou valkou, pri vsi vynalezavosti zduraznoval spis fantazii technickou a v podani myslenky nebyl prost didaktickeho tonu, kterym se obracel spis k dorustajici mladezi nez k dospelym lidem. V nasledujicim romanu K mrakum Magellanovym se prolina motiv dalne kosmicke vypravy s daleko ucelenejsim uz obrazem budouci komunisticke spolecnosti, roste duraz na lidska dramata pruzkumniku vesmiru. V Navratu z hvezd ten prizvuk jeste zesiluje. A nejde tu uz jenom o srazku cloveka s neznamymi silami a nebezpecim, ve kterem je treba osvedcit zvlastni hodnoty moralni, statecnost, odhodlanost a vytrvalost. To vsechno ma sice v nejnovejsim Lemove romanu svou dulezitost, hlavni dramaticke napeti vsak vznika mezi navratilci z kosmicke vypravy a svetem podstatne jinym, nez jaky opustili. A pod tim tkvi zakladni protiklad toho budouciho sveta, protiklad, ktery autor nejstrucneji charakterizuje vetou, ze v lidskem pocinani neni nikdy dobro bez zla.
