prostoru musi byt letadla z jinych soustav, ale spise by se setkali dva komari, kteri vzletli na dvou protilehlych stranach zemekoule. Byli jsme jiz blizko rozvetveni toho studeneho mlhovinneho mracna, prach tak zridl, ze bylo pouhym okem videt hvezdy seste velikosti. Ukazalo se, ze ta skvrnka je planetoida. Neco jako Vesta. Asi tak ctvrt bilionu tun, mozna vice. Vyjimecne pravidelna, skoro kulovita. To je vzacnost. Meli jsme ji pred spickou na dva miliparseky. Letela kosmickou a my za ni. Thurber se mne zeptal, zda muzeme priletnout bliz. Rekl jsem, ze muzeme, na ctvrt miliparseku.
Priblizili jsme se. V teleskopu vypadala jako jezura — koule najezena ostny. Zvlastnost. Div ne muzealni. Thurber se zacal dohadovat s Bielem, zda je tektonickeho puvodu. Thomas prohodil, ze se to da zjistit. Energeticky by to neznamenalo zadnou ztratu, stejne jsme jeste nezacali zvysovat rychlost. Vzletne, nasbira par vzorku a vrati se. Gimma vahal. S casem jsme na tom byli dobre — meli jsme jeste porad rezervu. Konecne dal souhlas. Jiste proto, ze jsem tam byl. I kdyz jsem nic nerikal. Snad prave proto. Vyvinul se totiz mezi nami takovy vztah — ale o tom nekdy jindy. Zabrzdili jsme. To chvili trva — planetka se mezitim vzdalila, meli jsme ji na radarech. Byl jsem neklidny, protoze od nastupu zpatecni cesty — jedna neprijemnost za druhou. Havarie, hloupe, ktere se vsak daly tezko odstranit — a celkem bez rozumneho duvodu. Nejsem povercivy, i kdyz verim na zakon serie. Ale koneckoncu nemel jsem zadne argumenty. Vypadalo to jako detinskost — presto jsem sam prezkousel Thomasuv motor a rekl jsem mu, aby si daval pozor. Na prach.“
„Nac?“
„Na prach. V oblasti studeneho mracna pusobi planetoidy jako vysavace prachu, vis. Stahuji ho z prostoru, v nemz obihaji — maji na to cas. Usazuje se ve vrstvach, takze se jeji objem muze zdvojnasobit. Ale staci malickost, naraz tryskovych plynu, silnejsi dupnuti, a oblak prachu se zvedne a visi. Rekla bys hloupost, ale neni nic videt. Tak jsem mu to rekl. Vedel to ostatne prave tak dobre jako ja. Olaf ho odpalil z bocniho katapultu, a ja sel nahoru, ke goniu. Navadel jsem ho na cil. Videl jsem, jak se blizi, jak manevruje, obratil raketu a nechal ji klesnout na povrch, jako na provazku. Pak jsem ho samozrejme ztratil z oci.“
„Tys ho videl v radaru?“
„Ne, opticky — dalekohledem. Infracervenym. Ale po celou dobu jsem s nim hovoril radiem. Ve chvili, kdy jsem si pomyslil, ze uz jsem davno nevidel, aby Thomas tak opatrne pristaval (my jsme vsichni nejak zacali davat vic pozor, kdyz jsme nastoupili zpatecni cestu), spatril jsem slaby zablesk a po kotouci planetoidy se pomalu sirila cerna skvrna. Gimma, ktery sedel vedle mne, myslil, ze Thomas v posledni chvili, aby pribrzdil pad, vyfoukl ohen. Tak se to rika. Pilot vyrazi jediny kratinky plamen z trysek. Pochopitelne za takovych podminek ne. Ale vedel jsem, ze by to Thomas nikdy neudelal. To musel byt blesk.“
„Blesk? Tam?“
„Vis, kazde teleso, ktere se pohybuje velkou rychlosti v mracnu, nabiji se statickou elektrinou, trenim. Mezi Prometheem a planetkou byl rozdil potencialu. To mohou byt miliardy voltu, ba i vic. Kdyz Thomas pristaval, preskocila jiskra. To byl ten zablesk. Prudkym zarem se zviril prach a v minute byl cely kotouc planetky zakryt mraky. Neslyseli jsme ho. Jeho radio jenom praskalo. Mel jsem vztek hlavne na sebe, ze jsem to podcenoval. Raketa mela specialni bleskosvody, hrotove, a naboj by po ni mel steci v podobe Elmovych plamenku. Tise. Ale nestekl. K vybojum ostatne dochazi, ale ne k takovym. Ten byl vyjimecne silny, Gimma se me zeptal, co myslim, kdy se mracno usadi. Thurber se neptal na nic. Bylo jasne, ze to potrva dny.“
„Dny?“
„Ano. Pritazlivost je tam neobycejne mala. Kamen vypusteny z ruky pada nekdy hodiny. Natoz prach, vymrsteny do vysky nekolika set metru. Rekl jsem Gimmovi, aby se venoval sve praci, ze musime pockat.“
„A nedalo se nic delat?“
„Ne. Totiz, kdybych mel jistotu, ze je Thomas v rakete, mohl bych to riskovat. Obratil bych Promethea zadi k planetce, priblizil bych se, a foukl do toho smeti zblizka na plny tah, aby se rozletelo po cele galaxii, ale takto jsem nemel jistotu. A hledat ho…? Povrch planety se rovnal — co ja vim — Korsice. Krome toho bych v te prachove clone mohl kolem neho projit na dosah ruky a neuvidel bych ho. Existovalo jedine vychodisko. Bylo v jeho rukou. Mohl odstartovat a vratit se.“
„Neudelal to?“
„Ne.“
„Nevis proc?“
„Tusim. Musel by startovat naslepo. Ja jsem videl, ze ten mrak saha, no, pul mile nad povrch, ale on to nevidel. Bal se asi srazky s nejakym previsem, nejakou skalou. Treba pristal na dne nejake hluboke prurvy. No, tak jsme se vznaseli jeden den, druhy — kysliku a zasob mel na sest dni. Zelezna zasoba. Pochopitelne nikdo nebyl s to neco delat. Chodili jsme a vymysleli, jak Thomase z te kase vytahnout. Emitory, ruzne delky vln. Vrhali jsme tam dokonce pochodne. Ale ani nevzplaly, ten mrak byl cerny jako hrob. Treti den a treti noc. Mereni ukazovalo, ze prach seda, ale nebyl jsem si jist, zda opadne docela za tech sedmdesat hodin, ktere Thomasovi zbyvaly. Bez zasob tam mohl vydrzet i dele, ale ne bez vzduchu. Tu jsem dostal napad. Uvazoval jsem takto: Thomasova raketa je z velke casti z oceli. Nejsou-li na planetoide rudy, snad se mi ho podari objevit pomoci ferrodetektoru. To je pristroj na objevovani zeleznych predmetu, vis? Meli jsme velmi citlivy. Reagoval na hrebik ve vzdalenosti tri ctvrtin kilometru. Raketu by objevil na mnoho mil. Museli jsme s Olafem na pristroji ledaco zkontrolovat. Pak jsem rekl Gimmovi co a jak a — letel jsem.“
„Sam?“
„Ano.“
„Proc sam?“
„Protoze bez Thomase uz jsme zbyli pouze dva a Prometheus musel mit pilota.“
„A oni s tim souhlasili?“
Usmal jsem se ve tme.
„Byl jsem prvni pilot. Gimma mi nemohl rozkazovat, jen navrhovat, a ja jsem zvazil moznosti a rekl jsem ano, nebo ne. To znamena, rekl jsem pochopitelne ano. Ale v havarijni situaci jsem rozhodoval ja sam.“
„A Olaf?“
„No, znas jiz trochu Olafa. Dovedes si predstavit, ze jsem neodletel — hned. Ale koneckoncu Thomase jsem vyslal ja. Nemohl to poprit. Hlavne, ze jsem letel. Pochopitelne bez rakety.“
„Bez rakety?“
„Ano. Ve skafandru s raketovou pistoli. To chvilku trvalo, ale ne tak moc dlouho, jak by se zdalo. Jedinou potiz jsem mel s ferrodetektorem. Byl velky jako bedna, a strasne nesikovny k tomu. Nevazil tam samozrejme nic, ale kdyz jsem se ponoril do mracna, musel jsem davat pozor, abych na neco nenarazil. Mracno, kdyz jsem se priblizil, prestal jsem videt, jen hvezdy se ztracely jedna za druhou, napred jednotlive, od okraje, pak jiz bylo pul nebe cerneho. Pak jsem se ohledl, Prometheus z dalky cely svitil, mel takove zarizeni, pro zluminizovani pancire. Vypadal jako dlouha bila tuzka s hribkem na konci. To byl fotonovy reflektor. Najednou vsechno zmizelo. Prechod byl ostry. Snad vterina cerne mlhy, pak jiz nic. Radio jsem mel vypnute, misto neho zpival ve sluchatku ferrodetektor. K okraji oblaku jsem letel sotva par minut, ale na povrch jsem klesal pres dve hodiny — musel jsem davat pozor. Elektricka svitilna, jak jsem ostatne ocekaval, nebyla k nicemu. Zacal jsem hledat. Vis, jak vypadaji velke krapniky v jeskynich?…“
„Vim.“
„Tak nejak to vypadalo — jenze jeste podivneji. Mluvim o tom, co jsem uvidel pozdeji, az mrak klesl, protoze pri tom hledani jsem nevidel nic, jako kdyby mi nekdo zalil smolou zornik skafandru. Bednu jsem mel na popruzich. Musel jsem pohybovat antenkou, naslouchat a jit s naprazenyma rukama — nikdy v zivote jsem nespadl tolikrat jako tam. Diky nepatrne gravitaci to nebylo nebezpecne; prirozene, kdyby bylo aspon trosicku videt, stacil by clovek desetkrat chytit rovnovahu. Ale tak — tezko o tom vypravet nekomu, kdo to nezna. Ta planetka se skladala z nakupenych jehlic, vratkych balvanu. Doslapl jsem a zacal se nekam ritit, samozrejme s tou opilou pomalosti; odrazit jsem se nemohl, protoze bych zase ctvrt hodiny poletoval vzhuru. Musel jsem proste vyckavat. Pokousel jsem se jedine jit dal, pak se pode mnou davala do pohybu sutova pole, ty trosky, sloupy, ulomky kamene, vsecko se taktak drzelo pohromade, protoze to vazala pranepatrna sila — coz neznamena — ze by pri padu nemohl velky kamen zabit cloveka — protoze pak pusobi hmota, ne vaha. Stesti, ze je vzdycky cas uskocit, prirozene, je-li tu lavinu, ten sesuv videt… nebo slyset. Ale tam vzduch nebyl, a tak jsem se orientoval jedine podle zachvevu skaly pod podrazkami, kdy jsem zase vysinul z rovnovahy cely skalni palac a mohl jsem jen cekat, zdali se z te smoly nevynori balvan, ktery by me mohl rozdrtit… Jednim slovem, potuloval jsem se tam cele hodiny a uz davno jsem prestal pokladat svuj napad s ferrodetektorem za genialni… Take z toho duvodu jsem musel davat pozor na kazdy krok, protoze jsem se z neopatrnosti uz nekolikrat octl ve vzduchu — to znamena, vznasel jsem se jako v blaznivem
