„Ukaz!!“
„Ne.“
„Ja to vedel! Ty darebaku!“
Tu ranu jsem necekal. Otevrel jsem ruku, vyklouzla mi z ni ta vec, dopadla na podlahu, ale my uz jsme byli v sobe, dostal jsem ho pod sebe, prevratil se, psaci stul odletl, prevrzena lampa uderila o zed, az to zadunelo v celem dome. Uz jsem ho mel. Nemohl se mi vyprostit, jen se svijel, zaslechl jsem vykrik, jeji vykrik, pustil jsem ho, uskocil zpet.
Stala ve dverich.
Olaf se zvedal na kolena.
„Chtel se zabit. Kvuli tobe!“ zachroptel. Drzel se za hrdlo.
Odvratil jsem tvar. Oprel jsem se o zed, nohy se pode mnou trasly. Bylo mi tak hanba, tak strasne hanba. Divala se na nas, stridave na jednoho i na druheho. Olaf se stale jeste drzel za krk.
„Odejdete,“ rekl jsem tise.
„Napred musis oddelat mne.“
„Smiluj se!“
„Ne.“
„Odejdete… prosim vas…“ to rekla ona. Onemel jsem, s otevrenymi usty. Olaf ji ohromene pozoroval.
„Devce, on…“
Zavrtel hlavou.
Nespousteje z nas obou oci, trochu bokem, trochu pozpatku, odesel.
Divala se na mne.
„Je to pravda?“ zeptala se.
„Eri,“ zastenal jsem.
„Musis?“ zeptala se.
Prikyvl jsem hlavou, ze ano, ale ona zavrtela hlavou, ze ne.
„Jak to?“ rekl jsem. A jeste jednou, trochu koktave: „Jakto?“
Mlcela. Pristoupil jsem k ni a spatril, ze se cela chouli, a ze ruce, jimiz pridrzuje rozevrene okraje mekkeho zupanu, se tresou.
„Proc? Proc se me tak bojis?“
Zavrtela hlavou. „Ne.“
„Ne.“
„Ale chvejes se.“
„To jen tak.“
„A… pujdes se mnou?“
Prikyvla hlavou, dvakrat, jako dite. Objal jsem ji tak lehce, jak jsem dovedl, jako by cela byla ze skla.
„Neboj se…“ rekl jsem. „Podivej…“
Mne samemu se trasly ruce. Proc se mi netrasly tenkrat, kdyz jsem poznenahlu sedivel, cekaje na Ardera? K jakym rezervam, k jakym tajnym komnatam jsem to konecne dospel, abych se dovedel, jaka je ma hodnota?
„Posad se,“ rekl jsem, „cela se treses! Anebo ne, pockej.“
Polozil jsem ji na svou postel. Prikryl jsem ji po krk.
„Je to lepsi?“
Pritakala hlavou, ze lepsi. Nevedel jsem, je-li tak nemluvna pouze se mnou, nebo je-li to jeji zvyk.
Klekl jsem u postele.
„Povez mi neco,“ zaseptal jsem.
„Co?“
„O sobe, kdo jsi, co delas. Co chces, ne, co jsi chtela, nez jsem se ti povesil na krk.“
Pokrcila lehce rameny, jako by chtela odpovedet: O cem bych ti mela povidat.
„Nechces mluvit? Proc?“
„To je vedlejsi…“ rekla. Jako by me temi slovy uhodila. Ustoupil jsem.
„Jak to… Eri… jak to…“ blabolil jsem. Ale jiz jsem rozumel. Vyskocil jsem a zacal prechazet pokojem.
„Tak ja to nechci. Nemohu. Nemohu. To nejde, ja…“
Zase jsem strnul. Usmala se. Jeji usmev byl lehounky, temer nepozorovatelny.
„Eri, co?“
„On ma pravdu,“ rekla.
„Kdo?“
„Ten vas pritel.“
„V cem?“
Bylo pro ni tezke to vyslovit. Odvratila oci.
„Ze jste blahovy.“
„Jak vis, ze to rekl?“
„Slysela jsem.“
„Nas rozhovor? Po obede?!“
Prikyvla hlavou. Zrudla. Dokonce ji zruzovely lalucky.
„Nemohla jsem neslyset. Mluvili jste tak hrozne nahlas. Byla bych rada odesla, ale…“
Pochopil jsem. Dvere jejiho pokoje vedly do haly. „Pekny hlupak!“ nadaval jsem v duchu, samozrejme, ze sobe! Byl jsem jako omraceny.
„Slyselas… vsechno?“
Prisvedcila.
„A vedela jsi, ze ja o tobe…“
„Mhm.“
„Jak to? Nevyslovil jsem prece…“
„Vedela jsem to uz drive.“
„Jak?“
Pohnula hlavou.
„Nevim. Vedela. Vlastne napred jsem si myslila, ze se mi to zda.“
„A kdy pozdeji?“
„Nevim. Behem dne. Citila jsem to.“
„Bala ses moc?“ zeptal jsem se pochmurne.
„Ne.“
„Ne? Proc ne?“
Matne se usmala.
„Vy jste uplne, ale uplne jako…“
„Jako co?“
„Jako v pohadce. Nevedela jsem, ze nekdo muze… byt… takovy. Ale nebyt toho, ze… Vzdyt vite… myslila bych si, ze je to sen…“
„Ujistuji te, ze ne.“
„Oh, ja vim. Rekla jsem to jen tak. Vite, oc jde?“
„Ani ne. Jsem zrejme — zabedneny, Eri. Ano, Olaf mel pravdu. Jsem trouba, hotovy trouba. A proto mi to rekni po lopate, ano?“
„Vy si myslite, ze jste hrozny, ale… vubec ne. Jste jenom…“
Odmlcela se, jako by marne hledala slova. Poslouchal jsem ji s otevrenymi usty.
„Eri, dite… ja… ja si vubec nemyslil, ze jsem hrozny. Hlouposti. Prisaham. Teprve, kdyz jsem pribehl sem a vyslechl tolik a dovedel se tolik novych veci… Dost. Uz jsem mluvil dost. Az prilis moc. Jakteziv jsem nebyl tak upovidany. Mluv, Eri. Mluv.“
Usedl jsem na postel.
„Nemam jiz opravdu o cem. Jenze nevim…“
„Co nevis?“
„Co bude?“
Sklonil jsem se nad ni. Divala se mi do oci. Vicka se ji chvela. Nas dech se spojil.
