„Proc ses dala libat?“
„Nevim.“
Dotkl jsem se rty jeji tvare. Hrdla. Lezel jsem tak, hlavou na jejim rameni, a ze vsech sil jsem zatinal zuby. Jeste nikdy mi tak nebylo. Nevedel jsem, ze tak muze byt. Chtelo se mi plakat.
„Eri,“ zaseptal jsem neme, pouhymi rty. „Eri, zachran me.“
Lezela nepohnute. Slysel jsem, jako z velike dalky, rychle udery jejiho srdce. Usedl jsem.
„Eri…“ zacal jsem, ale neodvazoval jsem se dokoncit. Vstal jsem, zvedl lampu, postavil ji na stul a zakopl o neco. Byl to turisticky nuz, lezel na podlaze — mrstil jsem jim do kufru. Obratil jsem se k ni.
„Zhasnu,“ rekl jsem.
Neodpovedela. Dotkl jsem se vypinace. Byla naprosta tma, v otevrenem okne nebylo videt zadna, ani ta nejvzdalenejsi svetelka. Nic. Cerno. Tak cerno jako tam.
Zavrel jsem oci. Ticho sumelo.
„Eri…“ zaseptal jsem. Neodpovedela. Citil jsem jeji hruzu. Sel jsem tapave k luzku. Pokousel jsem se zachytit sluchem jeji dech, ale jedine ticho zvonilo tonem, ktery vsechno zaplavoval, jako by se zhmotnovalo v te temnote a samo jiz bylo tmou. Mel bych odejit, napadlo mi. Ano. Hned pujdu. Ale naklonil jsem se a jako jasnovidec jsem nasel jeji tvar. Prestala dychat.
„Ne,“ dechl jsem. „Nic. Opravdu nic…“
Dotkl jsem se jejich vlasu. Hladil jsem je spickami prstu, poznaval je, jeste cizi, jeste nezname, prekvapive. Tolik jsem si pral vsechno pochopit. Ale treba nebylo co pochopit? Jake ticho. Zdalipak Olaf spi? Jiste ne. Sedi, nasloucha. Ceka. Mam tedy jit za nim? Ale nemohl jsem. Bylo to prilis neuveritelne, krehke. Nemohl jsem, nemohl. Polozil jsem hlavu na jeji rameno, jediny pohyb a byl jsem u ni. Vycitil jsem, jak se cele jeji telo napjalo. Uhnula. Zaseptal jsem:
„Neboj se.“
„Ne.“
„Chvejes se.“
„To jen tak.“
Objal jsem ji. Tize jeji hlavy na me pazi se presunula do ohbi lokte. Lezeli jsme tak vedle sebe, a vladla nema tma.
„Uz je pozde,“ zaseptal jsem. „Moc pozde. Muzes spat. Prosim te, spi…“
Kolebal jsem ji pomalym napinanim a uvolnovanim paze. Lezela tise, ale citil jsem teplo jejiho tela i dechu. Byl rychly. Take srdce bilo jako na poplach. Pomalu, pomaloucku se zacalo uklidnovat. Musela byt hodne unavena. Naslouchal jsem, napred s otevrenyma, pak se zavrenyma ocima, protoze se mi zdalo, ze tak lepe slysim. Spi uz? Kdo je to? Proc pro mne tolik znamena? Lezel jsem ve tme provivane vetrikem za okny, ktery pohyboval zaclonami, takze slabe, presypave selestily. Zaplavoval me nehybny uzas. Ennesson, Thomas, Venturi, Arder. Nac to vsechno bylo? Pro tohle? Spetka prachu. Tam, kde nikdy nevane vitr, kde nejsou oblaka ani slunce, ani dest, kde neni nic, tak naprosto nic, jako by to nebylo vubec mozne, jako by to ani nebylo mozne vymyslit. A ja tam byl? Byl jsem tam skutecne? Nac? Nic uz jsem nevedel, vsechno splyvalo v beztvarou tmu — strnul jsem. Zachvela se. Pomalu se obratila na bok, ale jeji hlava zustala na me pazi. Neco rekla. Nesrozumitelne. Ale spala dal. Pokousel jsem se vybavit si suprasferu Arktura. Zejici propast, nad niz jsem letel a letel, jako bych krouzil na olbrimim, neviditelnem kolotoci ohne. S uslzenyma, opuchlyma ocima jsem mrtve opakoval:
„Sonda nula, sedm. Sonda nula, sedm, nula, sedm. Sonda nula, sedm… nula, sedm…“
Tisickrat, tisicetisickrat, takze pri pouhem pomysleni na tato slova se neco ve mne bourilo, jako bych je v sobe nosil vypalena, jako by byla ranou.
A odpovedi byl praskot v sluchatkach a chichotava melodie, v niz ma aparatura transponovala vyslehy protuberanci. A to byl Arder, jeho tvar, jeho telo a raketa, promenena v zarivy plyn. A Thomas? Zmizely Thomas, o nemz nikdo nevedel, ze… A Ennesson? Vychazeli jsme spolu spatne, nemohl jsem ho vystat. Ale v tlakove komore jsem musel zapasit s Olafem, ktery me nechtel vypustit, protoze bylo prilis pozde: jak jsem byl uslechtily, nebesa cerna i modra… Ale to nebyla uslechtilost, to byla vyhradne otazka hodnoty. Ano. Kazdy z nas mel obrovskou hodnotu. Lidsky zivot mel nejvyssi cenu tam, kde jiz nemohl mit zadnou, kde ho oddelovala od zkazy ta teninka, temer pomyslna blanka. Ten dratek nebo zkrat v Arderove radiu. Ten svar ve Venturiho reaktoru, ktery Vos prehledl, a kde necekane vznikla trhlina — to se prece stava, unava materialu — a Venturi v nekolika, snad peti vterinach prestal existovat. A Thurberuv navrat? A zazracne zachraneni Olafa, ktery se vratil, prestoze byla smerova antena prorazena — kdy? Jak? Nikdo nevedel. Olaf se vratil — stal se div. Ano, jeden z milionu. A jake ja jsem mel stesti. Jak neobycejne, nemozne stesti… Paze mi drevenela, ale delalo mi to nevyslovne dobre. Eri, rekl jsem v duchu. Eri, jako hlas ptaka je takove jmeno. Hlas ptaka… Jak jsme vzdycky zadali Ennessona, aby napodoboval ptaky. Umel to. Ten to umel! A kdyz zahynul, vsichni ti ptaci s nim…
Ale jiz se mi to matlo, propadal jsem se. Plul jsem tmou. V posledni vterine pred usnutim se mi zdalo, ze jsem tam, na svem miste v koji, dole, az na samem zeleznem dne, a vedle mne ze lezi maly Arne — na chvilku jsem se vytrhl. Ne. Arne byl mrtev, byl jsem na Zemi.
Devce tise oddechovalo.
„Nezapomenu ti to, Eri,“ rekl jsem bez dechu a usnul jsem, vdechuje vuni jejich vlasu.
Otevrel jsem oci a nevedel jsem, ani kde jsem, ani kdo jsem. Tmave vlasy rozhozene po me pazi — necitil jsem ji, jako by nebyla moje — me prekvapily. Na zlomek vteriny. Vzapeti jsem vedel vsechno. Slunce jeste nevstalo, za okny lezel mlecne bily usvit, bez kapky ruzove, cisty, pronikave chladny. Pozoroval jsem jeji tvar v tom nejjitrnejsim svetle, jako bych ji videl poprve. Spala, oddechovala zhluboka, usta zavrena; nebylo ji asi prilis pohodlne na me pazi, a tak si podlozila hlavu dlani. A obcas lehounce pohnula obocim, jako by se znovu necemu divila. Byl to nepatrny pohyb, ale sledoval jsem jej pozorne, jako by na te tvari byl vepsan muj osud.
Vzpomnel jsem si na Olafa. Zacal jsem nesmirne opatrne uvolnovat pazi. Opatrnost byla zbytecna. Spala hlubokym spankem. Neco se ji zdalo — nehybal jsem se a snazil jsem se uhodnout nikoli sen, ale aspon to, zdali sen neni zly. Nebyl. Jeji tvar byla temer detska. Odsunul jsem se od ni, vstal jsem. Byl jsem v koupacim plasti, tak jak jsem ulehl. Bos jsem odesel na chodbu, zavrel tise a velice pomalu dvere a stejne opatrne jsem nahledl do sveho pokoje. Postel byla nedotcena. Sedel u stolu, s hlavou na rukou, a spal. Ani se nesvlekl — jak jsem to tusil. Nevim, co ho probudilo — muj pohled? Vytrhl se prudce, pohledl na mne bystre jasnyma ocima, vstal a protahl se.
„Olafe,“ rekl jsem, „kdybych sto let…“
„Zavri zobak,“ navrhl mi zdvorile. „Hale, tys mel vzdycky spatne sklony…“
„Zase uz zacinas? Chtel jsem ti jenom rici…“
„Vim, cos chtel rici. Vzdycky vim, co chces rici, tyden napred. Kdybychom na Prometheovi byli potrebovali palubniho kurata, ty by ses na to misto hodil. Sakra, ze mi to nenapadlo driv. Vyskolil bych te, Hale: zadne kazani. Zadne slavnostni projevy, zaklinani, prisahy a podobne. Jak je? Dobre?“
„Nevim. Snad. Nevim. Jde-li ti o to — pak mezi nami, nic…“
„Ne. Napred bys mel kleknout,“ rekl. „Klecet na kolenou a mluvit. Troubo jeden, ptam se te na to? Mluvim o perspektivach a tak dale.“
„Nevim. Ja ti neco reknu: myslim, ze ona sama nevi. Padl jsem ji na krk jako mlynsky kamen.“
„Tak? To je neprijemne,“ poznamenal Olaf. Svlekal se. Hledal plavky. „Kolik vazis? Sto deset?“
„Tak nejak. Nemusis hledat, tvoje plavky mam ja.“
„U vsech certu, tys vzdycky vsecko rad kradl,“ vrcel a kdyz jsem je zacal stahovat, rekl: „Blazne, nech si je. Mam v kufru druhe…“
„Jak se provadi rozvod, nevis nahodou?“ zeptal jsem se.
Olaf na mne pohledl od otevreneho kufru. Zamzikal.
„Ne. Nevim. Jak bych to mohl vedet? Slysel jsem, ze je to jako kdyz se kychne. A ani nemusis rikat pozdravpambu. Neni tady nahodou slusna koupelna s vodou?“
„Nevim. Asi ne. Jenom takova ta… vis?“
„Ano. Osvezujici vanek s vuni ustni vodicky. Hnus. Pojdme do bazenu. Bez vody mam pocit, ze jsem se nemyl. Spi?“
„Spi.“
„Tak bezime.“
Voda byla studena a nadherna. Udelal jsem salto nazad s vrutem: vyslo mi. Nikdy predtim se mi nepodarilo. Vyplaval jsem. Odfrkoval jsem a funel, protoze jsem si nosem nabral vodu.
„Dej si pozor,“ krikl na mne Olaf z brehu. „Musis byt na sebe opatrny. Vzpominas si na Markla?“
