Prometheem, s materskou raketou. Poruchy. Sam se vratit nemohl, bez radia. Totiz Arder. V sondach ma smerovy teleran zpetnou vazbu s radiem. Beze mne se vratit nemohl a nevratil se. Gimma me volal. Mel pravdu, protoze jsem si pozdeji vypocital — abych zabil cas — jaka byla nadeje, ze ho objevim na obrazovce radaru, nepamatuj i si uz presne, ale byla to priblizne jedna k trilionu. Doufam, ze udelal totez, co Arne Ennesson.“

„Co udelal Arne Ennesson?“

„Uvolnila se mu fokuzace svazku. Zacal mu slabnout tah. Mohl se udrzet na obezne draze jeste — dejme tomu — ctyriadvacet hodin. Krouzil by po spirale, az by konecne dopadl na Arktura, a tak dal prednost tomu vletnout primo do protuberance. Shorel vlastne pred myma ocima.“

„Kolik bylo pilotu krome vas?“

„Na Prometheovi pet.“

„Kolik se jich vratilo?“

„Olaf Staave a ja. Vim, co si myslite, doktore. Ze je to hrdinstvi. Ja si to take myslival, kdysi, pri cetbe knih o takovych lidech. Ale to neni pravda. Slysite? Kdybych byl mohl, byl bych tam toho Ardera nechal, a vratil bych se hned, ale nemohl jsem. On by se taky nevratil. Nikdo by se nevratil. Gimma taky ne…“

„Proc se toho tak… zrikate?“ zeptal se tise.

„Je rozdil mezi hrdinstvim a nutnosti. Udelal jsem to, co by udelal kazdy. Abyste to pochopil, doktore, musel byste tam byt. Clovek je takova tekuta bublinka. Staci defokuzovany trysk nebo rozmagnetovani pole, nastanou vibrace a v mziku se srazi krev. Uvedomte si, ja nemluvim o vnejsich pricinach, jako jsou meteory, jenom o nasledcich poruch. Staci jakakoliv hloupost, jakykoli prepaleny dratek v komunikacnich aparatech — a konec. Kdyby jeste lidi meli selhavat za takovych podminek, byly by vypravy sebevrazdou, chapete?“

Na okamzik jsem zavrel oci.

„Doktore, ted uz se neleta? Jak je to mozne?“

„Vy byste letel?“

„Ne.“

„Proc?“

„Ja vam to reknu. Nikdo z nas by neletel, kdyby vedel, jake to tam je. To nevi nikdo, nikdo, kdo tam nebyl. Byli jsme stado na smrt vydesenych, zoufalych zvirat,“

„Jak se to srovnava s tim, co jste rekl pred chvili?“

„Nesrovnava se to, ale bylo to tak. Bali jsme se. Doktore, vzdyt prece ja, kdyz jsem cekal na Ardera a krouzil kolem toho slunce, vymyslel jsem si ruzne postavy a hovoril jsem s nimi, mluvil jsem za sebe i za ne a nakonec jsem uveril, ze jsou se mnou. Kazdy se zachranoval, jak dovedl. Jen si pomyslete, doktore. Sedim tady, pred vami, najal jsem si vilu, koupil jsem si stare auto, chci studovat, cist, plavat, ale ja to vsechno v sobe nesu. Je to ve mne, ten prostor, to ticho, i to, jak Venturi kricel, kdyz horel a ja, misto abych ho zachranil, jsem zapjal naplno zpetny tah…“

„Proc?“

„Pilotoval jsem Promethea; jemu selhal reaktor. Mohl nas vsecky vyhodit do vzduchu. Neexplodoval; nebyl by nas rozmetal. Snad bychom ho byli stacili vytahnout, ale ja jsem nemel pravo riskovat. Tehdy, s Arderem, to bylo naopak. Ja jsem ho chtel zachranit, ale Gimma me volal, protoze se bal, ze zahyneme oba.“

„Breggu… reknete mi… co jste ocekavali od nas? Od Zeme?“

„Nemam tuseni. Nikdy jsem o tom nepremyslel. To bylo, jako kdyby nekdo mluvil o zahrobnim zivote, nebo o raji, ze bude, ale nikdo si to nedovedl predstavit. Doktore, dost. Nemluvme o tom. Chtel jsem se vas zeptat na jednu vec. Jak je to s tou — betrizaci?“

„Co o ni vite?“

Rekl jsem mu to. Ale ani sluvko o tom, za jakych okolnosti, ani od koho jsem se to dovedel.

„Ano,“ rekl. „Vice mene… v prumerne predstave — je tomu tak.“

„A ja…“

„Pro vas zakon stanovi vyjimku, protoze betrizace dospelych je zasah, ktery nezustane bez vlivu na zdravi. Dokonce je nebezpecny. Krome toho se soudi — ne bezduvodne, jak myslim — ze jste obstali ve zkousce… pevnosti charakteru — a ostatne… neni vas… mnoho.“

„Doktore, jeste neco. Mluvil jste — o zenach. Proc jste mi to rekl? Ale treba vas pripravuji o cas?“

„Ne, nepripravujete. Proc jsem to rekl? Jaci lide jsou cloveku blizci, Breggu? Rodice. Deti. Pratele. Zeny. Rodice ani deti nemate. Pratele mit nemuzete…“

„Proc?“

„Nemyslim tim lidi, kteri leteli s vami, i kdyz nevim, zdali byste chtel pobyvat stale v jejich spolecnosti, Vzpominat.“

„Nebesa, kdepak. Nikdy.“

„Nuze? Znate dve epochy. V te prvni jste prozil mladi a tu druhou — poznate v nejblizsi dobe. Pripocteme-li tech deset let, vase zkusenost je nesrovnatelna se zkusenosti kterehokoli vrstevnika. Oni tedy nemohou byt rovnocennymi partnery. Mate snad zit mezi starci? Zustavaji zeny, Breggu, pouze zeny.“

„Spise snad jedna,“ zamumlal jsem.

„Jednu dnes tezko najdete.“

„Jak to?“

„Je to epocha blahobytu. Prelozeno do jazyka erotickych vztahu, znamena to: bezohlednost, protoze ani lasku, ani zeny nelze ziskat za — penize. Materialni problemy prestaly existovat…“

„A tomu vy rikate bezohlednost? Doktore!“

„Ano. Jiste si myslite, protoze jsem mluvil o ziskavani lasky za penize — ze jde o prostituci. Tajnou nebo verejnou. To — to uz je davno za nami. Drive lakal zeny uspech. Muz jim imponoval vysi vydelku, odbornou kvalifikaci, postavenim ve spolecnosti. V egalitarni spolecnosti je to nemozne. Az na nepatrne vyjimky. Kdybyste napriklad byl realistou…“

„Ja jsem realista…“

Doktor se usmal.

„To slovo ma dnes jiny vyznam. Tak se jmenuje herec, ktery vystupuje v realu. Uz jste ho videl?“

„Ne.“

„Podivejte se na nekolik tech melodramat a pochopite, jaka jsou dnes kriteria erotickeho vyberu. Nejdulezitejsim je mladi. Proto o ne vsichni tak bojuji. Vrasky, sediny, zvlast predcasne, vyvolavaji temer takove pocity, jako pred veky — malomocenstvi…“

„Proc?!“

„To tezko pochopite. Ale proti panujicim zvyklostem jsou rozumove argumenty bezmocne. Vy si porad jeste neuvedomujete, jak mnoho faktoru, ktere drive v eroticke oblasti rozhodovaly, zmizelo. Priroda se boji prazdna. Musely je nahradit jine. Vezmete treba to, s cim jste se vy szil tak, ze jste si to prestal uvedomovat jako jev vyjimecny: riziko. Uz neexistuje, Breggu. Muz nemuze zene zaimponovat bravurou, silene odvaznym jednanim. A prece literatura, umeni, cela kultura po veky cerpala z tohoto proudu. Laska tvari v tvar neodvratnemu. Orfeus sestoupil pro Eurydike do Hadu. Othello z lasky zabil. Tragedie Romea a Julie… Dnes tragedie neexistuji. Neni k nim ani prilezitost. Zlikvidovali jsme peklo vasni. A tu se ukazalo, ze jednim razem zaniklo i nebe. Vsechno je ted — vlazne, Breggu.“

„Vlazne?“

„Ano. Vite, jak jednaji i ti sebenestastnejsi milenci? Chovaji se rozumne. Zadne nezkrotne city, zadna rivalita…“

„Tim… chcete rici, ze to vsechno — vyhynulo?“ zeptal jsem se. Poprve jsem pocitil jakousi poverecnou hruzu pred timto svetem. Stary doktor mlcel.

„To neni mozne, doktore. Jak to vypada… doopravdy?“

„Tak. Je to takove. A vy se s tim musite smirit, Breggu, jako se vzduchem, jako s vodou. Rikal jsem, ze je tezke najit jednu zenu. Na cely zivot — je to skoro nemozne. Prumer trvani milostnych vztahu kolisa kolem sedmi let. A to je pokrok. Pred pul stoletim to byly sotva ctyri…“

„Ale nechci vas pripravovat o cas, doktore. Co mi radite?“

„To, o cem jsem se jiz zminil; puvodni barvu vlasu… zni to trivialne. Urcite. Ale je to dulezite. Stydim se, ze vam davam takovou radu. Ne za svou osobu. Ale co ja…“

„Dekuji vam ze srdce. Posledni otazka. Reknete mi, jak ja vypadam… na ulici. V ocich mimojdoucich? Co je na mne… zvlastniho…?“

Вы читаете Navrat z hvezd
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату