„Vim. Ty chrupavky v pateri…“
„No prave. Rozpinaji se ted, kdyz jste se dostal z toho lisu. Kolik merite?“
„Pred startem — sto devadesat sedm.“
„A pak?“
„Nevim. Nemeril jsem se, meli jsme jine starosti, vite.“
„Ted merite dva metry dva.“
„Pekne nadeleni,“ rekl jsem. „A jeste dlouho tak…“
„Ne. Pravdepodobne je s tim konec… Jak se citite?“
„Dobre.“
„Vsechno se vam zda prilis lehke, ze?“
„Cim dal tim mene. V Adaptu, na Lune, mi dali takove pilulky, na zmenseni napeti ve svalech.“
„Degravitovali vas?“
„Ano. Prvni tri dny. Rikali, ze je to prilis malo, po tolika letech. Jinak nas po tom vsem nechteli jeste dele nechavat zavrene…“
„Subjektivni pocity?“
„No…“ zavahal jsem. „Mam pocit, ze jsem neandrtalec, ktereho privezli do mesta.“
„Co mate v umyslu delat?“
Rekl jsem mu o vile.
„To je docela rozumne,“ souhlasil. „Ale…“
„Adapt by byl lepsi…?“
„To nerikam. Vy… ja se na vas pamatuji, vite?“
„Jak je to mozne? Vy jste prece nemohl…“
„Ne. Ale slysel jsem o vas od otce. Bylo mi tehdy dvanact.“
„Ach. To prece bylo hezkych par let po nasem startu,“ rekl jsem. „A lide na nas jeste nezapomneli? To je zvlastni.“
„Nerekl bych. Zvlastni je, ze se zapomnelo. Vy jste prece vedel, jak bude vypadat navrat, i kdyz jste si to pochopitelne nedovedl predstavit.“
„Vedel.“
„Kdo vas ke mne poslal?“
„Nikdo. Totiz… infor v hotelu. Ale proc…?“
„Komicke,“ rekl. „Ja vlastne nejsem lekar.“
„Jak to…?“
„Ctyricet let jiz nepraktikuji. Venuji se dejinam kosmicke mediciny, ona uz to je totiz historie, Breggu. A krome v Adaptu neni jiz pro specialisty prace.“
„Prominte, nevedel jsem…“
„Hloupost. Spise ja bych mel byt vdecny vam. Jste zivouci dukaz proti tezim Millmanovy skoly o skodlivem pusobeni zvysene gravitace na organismus. Ani rozsireni leve komory nemate, ani stopu rozedmy… A nadherne srdce, ale to vite sam?“
„Vim.“
„Jako lekar uz vam nemam co rici, Breggu, ale jako clovek…“.
Zavahal.
„Prosim?“
„Jaky mate nazor na nas… dnesni zivot?“
„Mlhavy!“
„Mate sedive vlasy, Breggu.“
„Ma to nejaky vyznam?“
„Ano. Sedive vlasy znamenaji stari. Dnes uz nikdo nesedivi pred osmdesatym rokem, ale i to je vzacnost,“
Uvedomil jsem si, ze ma pravdu: stare lidi jsem temer nevidel.
„Proc?“ zeptal jsem se.
„Mame vhodne leky, preparaty, ktere zamezuji sediveni. Muzete dokonce ziskat puvodni barvu vlasu, prestoze to je trochu slozitejsi.“
„No, dobre,“ rekl jsem. „Ale proc mi to rikate?“
Videl jsem, ze byl v rozpacich.
„Zeny, Breggu,“ rekl kratce.
Trhl jsem sebou.
„Znamena to snad, ze vypadam jako — starec?“
„Jako starec — ne. Spise jako atlet… Ale nechodite po ulicich nahy. Zvlaste, kdyz sedite, vypadate… chci rici, ze vas prumerny clovek bude povazovat za omlazeneho starce, po rejuvenilni, hormonalni a tak dale operaci.“
„Co delat,“ rekl jsem. Nevim, proc jsem mel tak zoufaly pocit pod jeho klidnym pohledem. Snal bryle a odlozil je na psaci stul. Mel modre, trochu slzave oci.
„Nechapete mnoho veci, Breggu. Kdybyste mel zustat do konce zivota odpurcem vseho, pak by vase ‚co delat‘ bylo snad na miste. Ale… spolecnost, do niz jste se vratil, neplane nadsenim pro to, cemu jste vy obetoval vice nez svuj zivot.“
„Nerikejte to, doktore.“
„Rikam to, protoze si to myslim. Obetovat jeden zivot, budiz. To delali lide po veky. Ale obetovat vsechny pratele, rodice, pribuzne, zname, zeny — vy jste je prece obetoval, Breggu!“
„Doktore…!“
To slovo mi slo tezko ze rtu. Oprel jsem se loktem o stary psaci stul.
„Krome hrstky odborniku je to vsem jedno, Breggu, vite to?“
„Ano. Rekli mi to na Lune, v tamejsim Adaptu… Jenze… to vyjadrili taktneji.“
Mlceli jsme delsi dobu.
„Spolecnost, do niz jste se vratil, je stabilizovana. Zije klidne. Rozumite? Romantika raneho udobi astronautiky minula. Je to tak trochu obdoba historie Kolumba. Jeho vyprava byla necim mimoradnym. Ale kdo se dve ste let po nem zajimal… o kapitany plachetnic? O vasem navratu byla dvouradkova zminka v realu…“
„To prece nema zadny vyznam, doktore,“ ohradil jsem se. Jeho soucit me zacinal drazdit vice nez lhostejnost ostatnich. Ale to jsem jemu nemohl rici.
„Ma, Breggu. I kdyz si to nechcete pripustit. Kdybyste byl nekdo jiny, mlcel bych, ale vy si zaslouzite slyset pravdu. Jste sam. Clovek nemuze zit sam. Vase zajmy, to, s cim jste se vratil, to je ostruvek v mori ignorance. Pochybuji, ze by si mnoho lidi pralo vyslechnout to, o cem byste jim chtel vypravet. Ja mezi ty lidi patrim, ale mne je osmdesat devet let…“
„Nechci jim vypravet o nicem,“ namitl jsem rozhnevane. „Rozhodne ne o necem senzacnim. Neobjevili jsme zadnou galaktickou civilizaci. Krome toho jsem byl obycejnym pilotem, ridil jsem raketu, nekdo to musel delat.“
„Ano?“ rekl tise a zvedl bile oboci. Navenek jsem byl klidny, ale zmocnoval se me vztek. „Ano! Tisickrat ano! A ta lhostejnost ted — chcete-li to jiz vedet — me zranuje jedine kvuli tem, kdo se nevratili…“
„Kolik se jich nevratilo?“ zeptal se docela klidne.
Vzpamatoval jsem se.
„Moc. Arder, Venturi, Ennesson… doktore, nac…?“
„Neptam se z pouhe zvedavosti. To bylo… verte, ja si take nepotrpim na velka slova. To jako by bylo me vlastni mladi. Kvuli vam jsem se venoval tomuto studiu. Jsme si rovni ve sve nepotrebnosti. Nemusite to prirozene uznat, nebudu nalehat, ale — rad bych to vedel. Co se stalo s Arderem?“
„Presne nevime,“ odpovedel jsem. Najednou mi bylo vsechno lhostejne. Koneckoncu, proc bych nemel mluvit? Upiral jsem oci na odpryskany cerny lak psaciho stolu. Nikdy jsem si nemyslil, ze to bude vypadat — takto.
„Vedli jsme dve sondy nad Arkturem. Ztratil jsem s Arderem spojeni. Nemohl jsem ho najit. Mlcelo jeho radio, ne moje. Kdyz mi dochazel kyslik, vratil jsem se.“
„Cekal jste?“
„Ano. Totiz, krouzil jsem kolem Arktura, sest dni, presneji receno sto padesat sest hodin.“
„Sam?“
„Ano. Mel jsem smulu, protoze se na Arkturu vyskytly nove skvrny a ja jsem naprosto ztratil spojeni s
