„Kdyz to rikas, nemuzu si pomoct a musim si myslet, ze se citis provinile — jako by to byla tvoje vina.“
„Proc? Co si myslis, ze jsem provedla?“
„Jednou jsi to rekla v promitarne. Podivala ses na Nemesis a v tu chvili se mi zdalo, ze s tim ma Nemesis neco spolecneho. Tak jsem se pocitace zeptala, co Nemesis znamena, a on mi to sdelil. Neco, co bez milosti nici a tresta.“
„Ale podle toho jmeno nedostala,“ vykrikla Insignova.
„Tys ji pojmenovala,“ rekla Marlene tise, neuprosne.
Od chvile, kdy za sebou nechali slunecni soustavu to nebylo zadne tajemstvi. Insignove se tehdy dostalo plneho uznani za jeji objev a mohla hvezdu pojmenovat.
„Prave proto, ze jsem ji pojmenovala ja, tak vim, ze to nebylo podle toho.“
„Tak proc se citis provinile, mami?“
(Mlcet — nechces-li povedet pravdu.)
Nakonec rekla: „A jak si myslis, ze bude Zeme znicena?“
„Nevim, ale rekla bych, ze ty ano.“
„Mluvime kazda o necem jinem, Marlene, nechame toho. Chci se vsak ujistit, ze chapes, ze o tom nemas nikomu vykladat — o tvem otci ani ten nesmysl o zniceni Zeme.“
„Kdyz si to prejes, prosim, ale zniceni Zeme neni nesmysl.“
„Ja rikam, ze je. Budeme to definovat jako nesmysl.“
Marlene prikyvla. „Jdu jeste na chvili do promitarny,“ rekla se zdanlivou lhostejnosti. „Pak pujdu spat.“
„Dobre.“ Insignova se divala, jak dcera odchazi.
Provinile, pomyslela si. Citim se provinile. Mam to napsane na cele jako na transparentu. Muze si to precist kazdy, kdo se na me podiva.
Ne, kazdy ne. Jen Marlene. Ma zvlastni dar, kterym to dokaze.
Marlene musela dostat neco nahradou za vsechno, ceho se ji nedostavalo. Inteligence nestacila a tak ji priroda obdarila darem rozumet vyrazu tvare, intonaci a jinym tezko postrehnutelnym telesnym projevum, takze pred ni zadne tajemstvi neobstalo.
Jak dlouho si uz tuhle nebezpecnou vlastnost nechavala pro sebe? Jak dlouho uz o ni vedela? Bylo to neco, co se vekem rozviji? Proc s tim vysla na svetlo az ted — poodhrnula zavoj, kterym svou schopnost celou tu dobu zrejme halila, a pouzila ji, aby zdeptala matku?
Bylo to proto, ze ji Aurinel, podle toho, co na nem 'precetla', konecne a definitivne zavrhl? Byl to nasledek? Mlatila kolem sebe z bolesti?
Provinila, pomyslela si Insignova. Proc bych se nemela citit provinila? Je to moje chyba. Mela jsem to vedet od sameho zacatku, hned jak jsem to zjistila — ale nechtela jsem. Branila jsem se.
SEST
PRIBLIZENI
11
Odkdy to vedela? Ve chvili, kdy dala hvezde jmeno Nemesis? Tusila uz tehdy, co predstavuje a co znamena, a dala ji tak pripadne jmeno, aniz by tusila pravdu?
Kdyz ji poprve zpozorovala — v tu chvili zalezelo jen na samotnem objevu. Nedokazala myslet na nic jineho nez na vlastni nesmrtelnost.
Po objevu prisel sok z Pittova pozadavku na utajeni a vzapeti divoke pripravy k Odchodu. (Bude se to jednou takto nazyvat v ucebnicich historie? Odchod? S velkym O?)
Potom, po Odchodu, nasledovaly dva roky, kdy satelitni mesto neustale letmo prechazelo do hyperprostoru a zpatky — hyperposilovani s sebou prinaselo nekonecne vypocty, ktere nepretrzite poziraly kvanta astronomickych udaju, a to byla jeji zodpovednost. Jen sama hustota a slozeni mezihvezdne hmoty –
Behem tech ctyr let nemela vubec cas zabyvat se Nemesis nejak podrobneji; ani jednou nemohla zamerit pristroje jejim smerem.
Bylo to tak? Nebo se proste otocila zady k tomu, co nechtela videt? Hledala umyslne utociste ve vsem tom tajnustkarstvi, shonu a vzrusene atmosfere, ktera se ji nabizela?
Ale prisel cas, kdy byl za nimi posledni hyperprostorovy skok; kdy meli cely mesic zpomalovat a plout pocatecnim krupobitim vodikovych atomu, do kterych narazili takovou rychlosti, ze se promenily v castice kosmickeho zareni.
Bezne kosmicke plavidlo by to nevydrzelo, ale Rotor mel na sobe vrstvu zeminy, kterou pred Odchodem jeste zesilili, a jez castice pohlcovala.
V te dobe ji jeden z hyperprostorovych specialistu vysvetloval, princip prechazeni pri podsvetelnych rychlostech do hyperprostoru a zpatky.
„Vyresit hadanku hyperprostoru,“ rekl, „a neni treba zadnych dalsich velkolepych objevu. Ostatni je jen rutina.“
Mozna! Ostatni hyperspecialiste nicmene jeho poznamku povazovali za pouhe rozdmychavani hvezdneho prachu.
Hned, jak se Insignove vyjevila hrozna pravda, rozbehla se za Pittem. Posledni rok na ni nemel temer cas a ona to chapala. Mezi lidmi zavladlo urcite napeti, ktere bylo tim zretelnejsi, cim vic opadavalo pocatecni nadseni a lide si zacinali uvedomovat, ze se behem nekolika mesicu ocitnou v sousedstvi jine, podivne rude hvezdy, v jejiz blizkosti budou muset neustale zapasit o preziti, a to bez jakekoli zaruky existence vhodneho planetarniho materialu, ktery by jim slouzil jako zdroj surovin; o existenci obyvatelneho sveta nemluve.
Janus Pitt uz nevypadal jako mladik, prestoze vlasy mel stale stejne tmave a oblicej bez vrasek. Ubehly pouhe ctyri roku od chvile, kdy za nim prisla se zpravou o existenci Nemesis. Z jeho oci vyzaroval pohled stvance, ktery smazal drivejsi nadseni a strhl pred svetem masku bezstarostnosti.
V te dobe uz byl komisarem. Zvolenym komisarem. Mozna prave to bylo pricinou velke casti jeho starosti, ale kdo vi? Insignova nikdy nepoznala opravdovou moc — ci odpovednost, jez ji doprovazela — ale neco ji rikalo, ze toho, kdo ji mel, by to mohlo poznamenat prave takto.
Pitt se na ni nepritomne usmal. Okolnosti je kdysi donutily chovat se k sobe jako dva dobri znami, protoze sdileli tajemstvi, o kterem zpocatku nikdo — a pozdeji temer nikdo — nevedel. Spolu mohli svobodne diskutovat, s druhymi nikoli. Kdyz vsak po Odchodu prestalo byt tajemstvi tajemstvim, znovu se odcizili.
„Janusi,“ rekla, „prisla jsem si s tebou promluvit o necem, co mi neda spat. O Nemesis.“
„Je na ni snad neco noveho? Rict, ze neni tam, kde jsi ji cekala, mi nemuzes. Je presne na tom spravnem miste, necelych sestnact miliard kilometru od nas. A je viditelna.“
„Ano, vim. Jenze kdyz jsem ji ve vzdalenosti dvou svetelnych let objevila, automaticky jsem ji povazovala za pruvodce Slunce, dve hvezdy, ktere obihaji kolem spolecneho gravitacniho centra. Co jineho jsem si mela myslet o dvou hvezdach, ktere jsou tak blizko? Pripadalo mi to tak vzrusujici.“
„Proc ne? Proc by se nemohlo sem tam objevit neco vzrusujiciho?“
„Protoze, i kdyz je tak blizko, je zjevne prece jen prilis daleko na to, aby to mohl byt pruvodce. Gravitacni pritazlivost mezi Nemesis a Sluncem je hrozne slaba, tak slaba, ze by gravitacni perturbace blizkych hvezd narusovaly jejich orbity.“
„Jenze Nemesis tam presto je.“
„Ano, priblizne mezi nami a Alfou Centauri.“
„Co s tim ma spolecneho Alfa Centauri?“
„To, ze Nemesis neni od Alfy Centauri o moc dal nez od Slunce. Stejne tak by mohla byt jejim pruvodcem.
