Zeme si s ekologickou rovnovahou hlavu moc nelame. Budeme na obycejne, obrovske planete; ne na male, pachnouci bubline ve vesmiru.“
„Na obycejne, obrovske, pachnouci bubline ve vesmiru. Ne, ni-kdy.“
„Tak mi aspon dovol si vzit Marlene. Kdyz myslis, ze se ti jako astronomovi vyplati riskovat, abys mohla provadet pozorovani vesmiru, je to tvoje vec, ale dite by melo zustat tady, v bezpeci slunecni soustavy.“
„Bezpeci na Zemi? Nebud smesny. Takhle sis to tedy naplanoval? Pripravit me o me dite?“
„
„
V tu chvili, kdy to vyslovila, se srdcem pretekajicim horkosti, to myslela vazne. Mohla nalehat, premlouvat ho, prosit, hadat se. Ale neudelala to. Neznala v tu chvili slitovani a nesmiritelnym pohledem ho vyprovodila ke dverim.
A Fisher
Ztratila ho navzdy, ona i Marlene.
Odehnala ho a byl navzdy pryc.
PET
DAR
10
Insignova tam sedela, uzasla sama nad sebou. Nikdy to nikomu nevypravela, prestoze ji za poslednich ctrnact let udalosti tech dni v duchu provazely temer kazdy den. V zivote by ji nenapadlo, ze je bude nekomu vypravet. Vzdycky si myslela, ze si je vezme do hrobu.
Ne, ze by se za sve chovani nejak stydela, to ne — jen to bylo vsechno prilis osobni.
A najednou to vypravi — dopodrobna a bez prikras — sve dospivajici dceri, nekomu, koho az doposud povazovala za dite —zvlastni, beznadejne dite.
A to dite na ni ted vazne pohledlo zhloubi svych hlubokych oci — ktere nemrkaly, jen se uprene divaly — a reklo: „Takze jsi ho prece jen odehnala, vid?“
„Svym zpusobem ano. Mela jsem hrozny vztek. Chtel si te vzit s sebou. Na
Odmlcela se a po chvili se nejiste zeptala: „Chapes?“
„Tak moc jsi me chtela?“
„Samozrejme!“ vyhrkla Insignova rozhorcene. A potom, pod nehybnym pohledem tech oci, ji napadlo neco nemyslitelneho. Opravdu ji tolik chtela?
Ale za okamzik, uz klidne dodala: „Ovsem. Proc bych te nemela chtit?“
Marlene zavrtela hlavou a na okamzik se ji ve tvari objevil vyraz roztrpceni. „Myslim, ze jsem nebyla zadne rozkosne detatko. On me mozna opravdu chtel. Byla jsi nestastna, ze me chtel vic nez tebe? Nechala sis me jenom proto, ze on me chtel vic?“
„Co to vykladas za hrozne veci? Tak to vubec nebylo,“ protestovala Insignova a sama si pritom vubec nebyla jista, zda tomu veri. Mluvit o techto vecech s Marlene zacinalo byt stale neprijemnejsi. Cim dal tim vic se u ni projevovala ta zvlastni schopnost dostat se cloveku pod kuzi. Insignova si toho vsimla uz driv a pripisovala to nahodilym stastnym 'trefam' nestastneho ditete. Jenze k tomu dochazelo cim dal casteji a nyni se zdalo, ze Marlene vi naprosto presne, co rika.
„Marlene, jak te napadlo, ze jsem tveho otce odehnala? Nikdy jsem nic takoveho nerekla, to vim jiste, ani ti nezavdala pricinu si to myslet, nebo ano?“
„Ja opravdu nevim, mami, jak tyhle veci poznam. Nekdy, kdyz se prede mnou nebo pred nekym jinym zminis o otci, zni mi to, jako bys neceho litovala, jako bys neco chtela 'predelat'.“
„Vazne? Takove pocity ale nemam.“
„A kousek po kousku se ten dojem vyjasnuje. Tim, jak mluvis, jak se divas —“
Insignova uprene hledela na svou dceru. Znenadani vyhrkla: „Na co myslim?“
Marlene sebou trosku trhla, ale potom slabe vyprskla. Nebyl to smich, nikdy to nebylo vic nez prave takove vyprsknuti — zpravidla. „To je lehke,“ rekla. „Myslis si, ze vim, na co myslis. Jenze se pletes. Neumim cist myslenky. Jenom vim, co znamenaji slova, zvuky, vyrazy a pohyby. Lide proste nedovedou ukryt sve myslenky, i kdyz si mysli, ze ano. A ja lidi pozoruju uz dlouho.“
„Proc? Chci rict, proc ti pripada, ze bys je mela pozorovat?“
„Protoze kdyz jsem byla dite, tak mi vsichni lhali. Rikali mi, jaka jsem roztomila. Nebo to rikali tobe, kdyz jsem vas poslouchala. A pritom cely jejich vyraz hlasal: 'Vubec si to nemyslim, a ani si neuvedomovali, jak je to na nich videt. Nejdriv jsem myslela, ze to musi vedet. Ale potom jsem si rekla: 'Nejspis je pro ne pohodlnejsi verit, ze rikaji pravdu. “
Marlene na chvili zmlkla, potom se matky neocekavane zeptala: „Proc jsi otci nerekla, kam letime?“
„Nemohla jsem. Nebylo to me tajemstvi.“
„Treba by sel s nami, kdybys to tehdy udelala.“
Insignova rezolutne zavrtela hlavou. „Nesel. Byl uz rozhodnuty vratit se na Zemi.“
„Ale kdybys mu to rekla, tak by mu komisar Pitt nedovolil odejit, ze? Vedel by prilis mnoho.“
„Pitt jeste nebyl komisarem,“ poznamenala nesmyslne Insignova. Nahle durazne dodala: „Takovym zpusobem bych ho stejne nechtela ziskat. Ty ano?“
„Nevim. Nemuzu vedet, jaky by byl, kdyby zustal.“
„Ale ja ano.“ Insignovou znovu premohl pocit tryznive bolesti. Vratila se v mysli k jejich poslednimu rozhovoru a ke svemu poslednimu zurivemu vykriku, kterym mu sdelila, ze musi pryc. Ne, nebyla to chyba. Nechtela by ho jako vezne, ktereho prinutili zustat na Rotoru. Tak moc ho zas nemilovala. A aby ho tak moc nenavidela, to take ne.
Presla rychle na jine tema, aby ji vyraz tvare nemel cas prozradit. „Dnes jsi poplasila Aurinela. Proc jsi mu rekla, ze Zeme bude znicena? Prisel s tim za mnou a vypadal dost rozrusene.“
„Stacilo, abys mu rekla, ze jsem jeste dite a ze z detskych reci si nikdo hlavu nedela. Urcite by se hned uklidnil.“
Insignova na to nereagovala. Treba je lepsi mlcet a tim se vyhnout pravde. „Vazne si myslis, ze Zeme bude znicena?“
„Ano. Kdyz o ni nekdy mluvis, rikas vzdycky: 'Uboha Zeme. To rikas skoro pokazde: 'Uboha Zeme. “
Insignova ucitila, jak se cervena. Opravdu o ni tak mluvi?
„A proc ne?“ nadhodila. „Je prelidnena, vycerpana, plna nenavisti, hladu a bidy. Je mi ji lito. Uboha Zeme.“
„Ne, mami. Takhle to nerikas. Kdyz o ni mluvis —“ Marlene zdvihla ruce, jako by se snazila neco zachytit, neco vysvetlit, ale to neco ji proklouzavalo mezi prsty.
„Marlene?“
„Tady,“ ukazala si prstem na hlavu, „je mi to jasne, ale neumim to vyjadrit slovy.“
„Zkus to. Musim to vedet.“
