Nemesis

Ucitila, jak ji neco sevrelo srdce. „To tedy ne. Chybi ti ten vas samum, blizard, mistral nebo jak je vsechny nazyvate? Chybi ti hroudy ledu, lijaky, vichrice a skuceni vetru?“

Pozdvihl oboci. „Neni to tak hrozne. K bourim sice nekdy dochazi, ale daji se predpovidat. Vlastne jsou zajimave — pokud nejsou prilis silne. Je to spise fascinujici — teplo, zima, srazky. Vitana zmena. Drzi te to pri zivote. A co teprve rozmanitost ve stravovani.“

„Stravovani? Jak tohle muzes rict? Vetsina lidi na Zemi hladovi. Neustale poradame sbirky na zasilky potravin na Zemi.“

„Nekteri lide hladovi. Neplati to pro vsechny.“

„Na tom nezalezi, urcite nechces, aby Marlene zila v takovych podminkach.“

„Miliardy deti tak ziji.“

„Ale me dite nebude jedno z nich,“ vybuchla Insignova.

Vsechny jeji nadeje ted spocivaly v Marlene. Tahlo ji na desaty mesic, mela dva zoubky v horni dasni a dva v dolni, dokazala se vravorave pridrzovat za pricky ohradky a pozorovala svet tema svyma nadhernyma, inteligentnima ocima.

Fisher svou nehezkou dceru zboznoval. Kdyz ji houpal na kolenou, uzasle ziral do tech uzasnych oci. Vypadalo to, jako kdyby mu to jedine, co na ni bylo rozkosne, vynahradilo vsechno ostatni, co Marlene postradala.

Fisher by se urcite nevratil na Zemi, kdyby to melo znamenat, ze svou dceru uz nikdy neuvidi. Insignova uz jaksi neverila, ze by dal prednost ji, zene, kterou kdysi miloval a se kterou se ozenil, pred Zemi, ale Marlene bude to rozhodujici pojitko.

Urcite?

9

Den po hlasovani nasla Eugenie Fishera rudeho vztekem. Rekl, nebo spise zasipal: „Museli zfalsovat hlasovani.“

„Psst, probudis dite,“ sykla.

Usklibl se a na okamzik zadrzel dech.

Insignova se trochu uklidnila a potichu rekla: „Neni pochyb o tom, ze je to prani lidu.“

„Ty jsi hlasovala pro?“

Zavahala. Nemelo smysl snazit se ho uklidnit lhanim. Jeji nazory mu byly dostatecne zname. „Ano.“

„Predpokladam, ze ti to naridil Pitt.“

To ji prekvapilo. „Ne! Mam svuj vlastni mozek.“

„Ano, ale ty a on —“ nedopovedel.

Ucitila, jak se ji najednou vali krev do hlavy. „Co tim chces rict?“ vyprskla, vztekla byla ted ona. Mel snad v umyslu narknout ji z nevery?

„Ten-ten karierista. Jede po komisarstvi pres mrtvoly. To vedi vsichni. A ty se chces svezt s nim. Politicka loajalita te dostane taky nahoru, ze?“

„Kam me dostane? Ja nikam nahoru nechci. Ja jsem astronom a ne politik.“

„A nebyla jsi nahodou povysena? Obesla jsi starsi, zkusenejsi lidi.“

„Myslim, ze jsem si to zaslouzila svou praci.“ (Jak se ma branit, kdyz mu ani nemuze rict pravdu?)

„To verim, ze by sis to rada myslela. Ale mel v tom prsty Pitt.“

Insignova se zhluboka nadechla. „Kam vlastne miris?“

„Poslouchej me!“ procedil mezi zuby, jako by mel stale na pameti, ze nesmi vzbudit Marlene. „Nemuzu uverit tomu, ze by cela kolonie chtela riskovat svoje zivoty cestovanim, zalozenem na hyperposilovaci technologii. Jak muzete vedet, co se stane? Jak muzete vedet, ze to bude fungovat? Muze nas to vsechny zabit.“

„Dalkova Sonda fungovala bez zavad.“

„A byly na te vasi Dalkove Sonde zive bytosti? Jestli ne, tak jak muzes vedet, jak budou na hyperposilovani reagovat lide? Co o nem vlastne vis?“

„Vubec nic.“

„Jak to? Delas primo v te vasi laboratori. Nedelas na farme jako ja.“

(On zarli, pomyslela si Insignova) A nahlas rekla: „Kdyz rikas v te vasi laboratori, tak si asi predstavujes, ze jsme namackani vsichni v jedne mistnosti. Uz jsem ti rikala — ja jsem astronom a o hyperposilovani nic nevim.“

„To ti o tom Pitt nikdy nic nerekl?“

„O hyperposilovani? Sam o tom nic nevi.“

„Takze o tom nikdo nic nevi, ze?“

„Ale ovsem, ze vi. Rozumi tomu odbornici na hyperprostor. No tak, Crile. Ti, kdo o tom maji vedet, o tom vedi. Ti, kdo nemaji, nevedi.“

„Takze je to pro vsechny, krome hrstky odborniku, tajemstvim. „

„Presne tak.“

„Potom nemuzes vedet, jestli je hyperposilovani bezpecne. To vedi jen oni. Ale jak vis, ze se nemylis?“

„Predpokladam, ze provadeli experimenty.“

„Predpokladas.“

„Logicky predpokladam. Ujistovali nas, ze je to bezpecne.“

„A nikdy nelzou, rekl bych.“

„Pujdou prece s nami. A krome toho, ja to vim jiste, ze experimentovali.“

Podival se na ni zpod primhourenych vicek. „Ted si jsi jista. Dalkova Sonda byla tvoje hracka. Byly na palube nejake zivotni formy?“

„S vlastnimi pokusy jsem neprisla do styku. Ja jsem se zabyvala jen dodanymi astronomickymi udaji.“

„Neodpovidas na moji otazku o zivotnich formach.“

Insignova ztratila trpelivost. „Podivej se, nemam chut nechat se do nekonecna vyslychat, Marlene zacina byt neklidna. Mam na tebe take par otazek. Co hodlas udelat ty? Pridas se k nam?“

„To snad nemusim. Podminky hlasovani rikaji, ze ti, kdo nechteji, jit nemusi.“

„Ja vim, ze nemusis, ale pujdes? Prece nechces, aby se rodina rozpadla.“

Pri tech slovech se pokusila o usmev, ale moc se ji to nepovedlo.

Fisher pomalu jakoby nerozhodne odpovedel: „Nechci opustit slunecni soustavu.“

„Tak radeji opustis me? A Marlene?“

„Proc bych mel opoustet Marlene? Kdyz chces mermomoci riskovat svuj zivot pri tomhle blaznivem podniku, prosim, ale riskovat zivot ditete?“

„Kdyz pujdu ja, pujde i Marlene,“ zasycela. „Na to muzes vzit jed, Crile. Kam bys s ni sel? Na nejakou rozestavenou asteroidni kolonii?“

„Jiste, ze ne. Jsem ze Zeme a muzu se tam kdykoli vratit.“

„Vratit se na umirajici planetu? Skvele.“

„Ujistuji te, ze ji jeste nejaky ten rok zbyva.“

„Tak proc jsi ji opustil?“

„Myslel jsem, ze si polepsim. Kdo mohl tusit, ze prijit na Rotor znamena koupit si jizdenku do nekonecna.“

„Do zadneho nekonecna,“ vybuchla Insignova, v dusi rozervana na cary. „Kdybys vedel, kam mame namireno, tak by ses tak rychle nehnal nazpatek.“

„Ale? A kam ma Rotor namireno?“

„Ke hvezdam.“

„K zapomneni.“

Zirali na sebe, zatimco Marlene otevrela a oci a zacala rozespale knourat. Fisher se na dite podival a tiseji dodal: „Eugenie, nemusime se rozchazet. Ty vis, ze nechci opustit Marlene. Nebo tebe. Pojd se mnou.“

„Na Zemi?“

„Ano. Proc ne? Mam tam pratele. Dokonce i ted. Jako ma zena a dite nebudete mit zadne potize s urady.