Dnes se Insignova pri jidle zeptala: „Jaky jsi dnes mela den, drahousku?“
„Klidny. Hledal me Aurinel, predpokladam, ze ti nahlasil, ze me nasel.“
Insignova si povzdechla:
„Kdyz ja nevim, co mam s tebou delat. Zdas se mi nekdy tak smutna. Copak to neni prirozene, ze mam o tebe strach? Jsi prilis casto sama.“
„Jsem rada sama.“
„Nevypadas na to. Nejevis znamky spokojenosti, kdyz jsi sama. Je mnoho lidi, kteri by se s tebou radi spratelili a ty bys take byla stastnejsi, kdybys jim to dovolila. Aurinel je tvuj pritel.“
„Byl. Ma posledni dobou plnou hlavu jinych pratel, dnes to bylo uplne zrejme. Rozzurilo me to. Melas videt, jak se tetelil, jen co pomyslel na Dolorette.“
Insignova rekla: „Vis prece, ze to neni tak docela jeho vina. Dolorette je stejne stara jako on.“
„Fyzicky,“ odsekla Marlene. „Takova vypatlana lebka.“
„Jenze v jeho veku si chlapci vsimaji hlavne fyzicke stranky.“
„Taky to je na nem videt. Je ted z nej stejny vypatlanec jako ona. Cim vic nad ni slinta, tim vic mu to nadlehcuje hlavu. To vidim.“
„On z toho vyroste, Marlene, a az bude trochu starsi, mozna zjisti, ze zalezi docela na necem jinem. A ty budes taky starsi, vis, ze-“
Marlene Eugenii pobavene pozorovala. Potom pronesla: „No tak, mati, vzdyt sama neveris tomu, co se mi tu snazis naznacit. Neveris tomu ani za mak.“
Insignova zrudla. Najednou ji napadlo, ze Marlene se nic ne-
Tak treba, co z toho, co jsem rekla, vedlo Marlene k tomu, aby si myslela, ze Zeme je odsouzena k zahube? O tom si s ni budu muset promluvit.
Najednou na Insignovou dolehla unava. Jestli Marlene nemuze obelstit, nac to zkouset? „Tak dobra,“ rekla, „pojdme k veci, drahousku. Co chces?“
„Vidim, ze to opravdu chces vedet, tak ti to tedy povim,“ rekla Marlene. „Chci pryc.“
„Pryc?“ Insignova udivene zjistila, ze nemuze pochopit vyznam dvou prostych slov, ktera jeji dcera vyslovila. „Jak pryc. Kam pryc?“
„Neexistuje pouze Rotor, mami.“
„Jiste, ze ne. Ale vsechno ostatni je vice nez dva svetelne roky daleko.“
„Ne, mami, to neni pravda. Erythro je od nas necelych dva tisice kilometru.“
„Ta se nepocita. Tam se neda zit.“
„Nekteri lide tam ziji.“
„Ano, ale v Kopuli. Zije tam skupina vedcu a inzenyru, protoze provadeji nezbytne vedecke prace. Kopule je mnohem mensi nez Rotor. Kdyz ti je tesno tady, jak se asi budes citit tam?“
„Venku okolo Kopule je cely svet. Jednoho dne ho lide zabydli.“
„Mozna. Neni to vubec nic jisteho.“
„A ja jsem si jista, ze je.“
„I kdyby, potrva to staleti.“
„Ale zacit se s tim musi. Proc bych nemohla byt kouskem toho zacatku?“
„Marlene, mluvis nesmysly. Mas tady vsechno, nac si vzpomenes. Jak te to vubec napadlo?“
Marlene sevrela rty, potom rekla: „Ani nevim. Zacalo to pred par mesici a je to stale silnejsi. Proste na Rotoru zustat nemuzu.“
Insignova se na dceru zamracene podivala. Mysli si, ze prisla o Aurinela, ze ma navzdy zlomene srdce, a tak chce odejit a tim ho potrestat — tim, ze dobrovolne odejde do vyhnanstvi na pustou planetu a on si to bude vycitat –
Ano, bylo velmi pravdepodobne, ze prave takto uvazovala. Vzpomnela si sama na sebe, kdyz ji bylo patnact. Lidska srdce jsou v tomhle veku tak krehka, ze pukaji i po lehkem uderu. Srdce — nactiletych se nicmene hoji rychle, ale zadny patnactilety clovek vam to nikdy neuveri. V patnacti! To az pozdeji, az
Nema smysl o tom premyslet!
Rekla: „Co te na Erythro pritahuje, Marlene?“
„Nevim presne. Je to velky svet. Neni to snad prirozene, chtit velky svet —“ nez dodala posledni tri slova, zarazila se, ale nakonec je ze sebe nejak vysoukala, „- jako je Zeme?“
„Jako je Zeme!“ vyrazila ze sebe Insignova. „Nikdy jsi na Zemi nebyla. Vubec nic o Zemi nevis!“
„Vim o ni dost. Knihovny jsou plne filmu o Zemi.“
(Ano, to byly. Pitt jeden cas zastaval nazor, ze by mely byt vsechny vyrazeny — nebo dokonce zniceny. Tvrdil, ze opustit slunecni soustavu znamena opravdu ji opustit; ze neni dobre zivit v sobe nejaky umely romantismus vuci Zemi. Insignova mu tehdy vehementne oponovala, ale ted ji najednou napadlo, ze chape, o co mu tehdy slo.)
„Marlene, nemuzes se podle tech filmu ridit. Vsechno idealizuji. Jsou vetsinou o vzdalene minulosti, kdy to bylo na Zemi lepsi, i kdyz nikdy zas ne tak, jak se to snazi podat.“
„Ale stejne.“
„Ne, zadne 'ale stejne . Vis, co je to Zeme? Stoka, kde se neda zit. Proto ji taky lide opustili a postavili si kolonie. Odesli z desiveho a velkeho pozemskeho sveta do malych a civilizovanych kolonii. Nikoho ani nenapadne udelat to naopak.“
„Existuji miliardy lidi, kteri stale ziji na Zemi.“
„Proto z ni je take stoka. Ti, co tam jsou, ji opousteji pri prvni prilezitosti. Proto se postavilo tolik kolonii, a proto jsou prelidnene. A proto jsme opustili slunecni soustavu a vydali se sem, milacku.“
Marlene tise namitla: „Otec byl Pozemstan a neopustil Zemi, prestoze mohl.“
„Ne, neopustil. Zustal tam,“ zamracila se, ve snaze, aby ji nezradil hlas.
„Proc?“
„Ale jdi, Marlene. Uz jsme o tom mluvily. Hodne lidi zustalo doma. Nechteli opustit znama mista. Temer kazda rotorska rodina ma na Zemi nekoho z pribuznych. Vzdyt to dobre vis. Chces se vratit na Zemi? To te trapi?“
„Ne, mami. Vubec ne.“
„I kdybys chtela, jsi od ni dva svetelne roky daleko a nejde to. To snad chapes.“
„Ovsem, ze to chapu. Jenom jsem se ti pokousela naznacit, ze mame jinou Zemi, primo tady. Erythro. Tam chci byt. Po te
Insignova se neovladla. Skoro vydesene se slysela, jak rika:
„Takze me chces opustit. Stejne, jako me opustil tvuj otec.“
Marlene sebou trhla ale hned se vzpamatovala. „Bylo to opravdu tak, ze on te opustil? Treba mohlo byt vsechno jine, kdyby ses ty tehdy zachovala jinak.“ A klidne, nevzrusene, jako kdyby rikala, ze je naobedvana poznamenala: „To ty jsi
CTYRI
OTEC
7
