Kdyz Eugenie Insignova vesla, Pitt vzhledl od stolu a usmal se, ale obvykly pocit neklidu ho neopustil. Na Eugenii bylo vzdycky neco zneklidnujiciho, snad az unavujiciho. S temi jejimi Duvody (s velkym D) bylo pokazde tezke porizeni.
„Musim ti podekovat, ze jsi me tak rychle prijal, Janusi,“ rekla.
Pitt odlozil klavesnici pocitace a oprel se v kresle. Umyslne si povzdechl.
„No tak,“ rekl, „my dva si nemusime na nic hrat. Usli jsme spolu hodny kus cesty.“
„A sdileli mnohe,“ dodala Insignova.
„Tak tak,“ prikyvl. „Jak se ma tva dcera?“
„Prave o ni chci s tebou mluvit. Jsme pod clonou?“
Pitt svrastil oboci. „K cemu? Co je tady treba tajit a pred kym?“
Jeho vlastni otazka mu pripomnela, v jak neobvykle situaci se Rotor nachazel. Prakticky vzato byl ve vesmiru sam. Slunecni soustava byla vice nez dva svetelne roky daleko a v okruhu stovek, a, pokud bylo znamo, miliard svetelnych let neexistovala zadna jina civilizace.
Rotorane mozna mohli pocitovat zachvaty obav a nejistoty, ale urcite nemuseli mit zadny strach z intervence zvenci. Vlastne ani z cehokoli jineho, napadlo ho.
Insignova rekla: „Dobre vis, co je treba tajit. Byl jsi to prece ty, kdo vzdycky trval na zachovani mlcenlivosti.“
Pitt aktivoval zvukovou clonu a poznamenal: „Musime o tom znovu zacinat? Eugenie, prosim te, tohle uz je jednou provzdy za nami. Bylo to za nami, uz kdyz jsme pred ctrnacti lety odesli. Chapu, ze ti to obcas neda spat —“
„Neda spat? Samozrejme, ze mi to neda spat. Je to
Pitt sevrel rty. Musime s tim vsim znovu zacinat? povzdechl si v duchu.
Nahlas rekl: „Jsme pod clonou. Tak, co te trapi?“
„Marlene. Moje dcera. Nejak se to dozvedela.“
„Co se dozvedela?“
„To o Nemesis a slunecni soustave.“
„Jak by se to mohla dozvedet? Pokud jsi ji to ovsem sama nerekla?“
Insignova bezmocne rozhodila ruce. „Ovsem, ze jsem ji to nerekla, nebylo to totiz zapotrebi. Nevim, jak je to mozne, ale vypada to, ze Marlene slysi a vidi vsechno. A z malickosti, ktere zaslechne nebo kterych si vsimne, si posklada zbytek. Mela tuhle schopnost vzdycky, ale behem posledniho roku je to k nevydrzeni.“
„Takze jen hada a obcas se proste trefi do cerneho. Povez ji, ze se myli a dohledni na to, at si to necha pro sebe.“
„Jenze ona uz to sdelila jednomu mladikovi, ktery s tim prisel za mnou. Tak jsem se to dozvedela. Aurinel Pampas. Rodinny pritel.“
„Aaa, ano. To jmeno mi neco rika. Jednoduse mu rekni, aby neposlouchal vymysly nejake male holky.“
„Ona uz neni mala holka. Je ji patnact.“
„Pro nej je, to te mohu ujistit. Jak rikam, uz jsem o nem slysel. Mam takovy pocit, ze se nemuze dockat dospelosti, a taky si vzpominam, ze kdyz jsem byl v jeho letech, byla patnactileta devcata pod moji uroven, zvlaste kdyz byla —“
„Chapu,“ rekla trpce Insignova. „Zvlaste kdyz byla mala, zavalita a nezajimava. A ze je vysoce inteligentni, to nic neznamena?“
„Pro me a pro tebe jiste ano. Pro Aurinela urcite ne. Kdyz bude treba, tak s chlapcem promluvim. A ty si promluv s Marlene. Vysvetli ji, ze je to nesmysl, ze to neni pravda, a ze nesmi svymi vymysly delat zbytecny rozruch.“
„A co kdyz to je pravda?“
„To sem nepatri. Podivej se, Eugenie, ty a ja jsme po leta tuto moznost tajili, a bude nejlepe, kdyz v tom budeme pokracovat. Kdyby se to dostalo mezi lidi, urcite by se cela vec zvelicila a mohla by vyvolat sentimentalni nalady — zbytecne sentimentalni nalady. Jenom by to odvedlo nasi pozornost od ukolu, ktery nas zamestnava od chvile, co jsme opustili slunecni soustavu a ktery nas bude zamestnavat mozna po cele generace.“
Podivala se na nej — otresene, nevericne.
„Copak v tobe opravdu neni ani trochu citu ke slunecni soustave, k Zemi — ke svetu, ze ktereho vzesla lidska civilizace?“
„Ale ano, Eugenie, je a ne malo. Ale city jsou pudova zalezitost, a ja si nemohu dovolit, aby me ovladly. Opustili jsme slunecni soustavu, protoze jsme se domnivali, ze je nacase, aby se lidska civilizace rozsirila dal. Jini, jsem si jisty, nas budou nasledovat; mozna uz to prave delaji. Udelali jsme z cloveka galakticky fenomen a uz nemuzeme uvazovat v ramci jedine planetarni soustavy. Nase prace je zde.“
Chvili si uprene hledeli do oci, potom Eugenie odevzdane rekla: „Zase jsi me premluvil. Tolik let a vzdycky me premluvis.“
„Ano a pristi rok budu muset zase, prespristi rok stejne tak. Ty toho nikdy nenechas, Eugenie, a me to uz zacina zmahat. Melo ti to stacit hned napoprve.“ A polozil si na klin klavesnici pocitace.
DVE
NEMESIS
4
Poprve ji premluvil pred sestnacti lety, v roce 2220, v tom vzrusujicim roce, kdy se pred nimi otevrely brany Galaxie dokoran.
Janus Pitt mel tehdy tmave hnede vlasy a jeste nebyl komisarem Rotoru, ackoli o nem vsichni mluvili jako o muzi stoupajicim vzhuru. Uz tehdy stal v cele Vyzkumneho a Obchodniho oddeleni, a projekt Dalkova Sonda spadal pod jeho zodpovednost a byl do znacne miry vysledkem jeho snazeni.
Slo o prvni pokus o prekonani vesmirneho prostoru pomoci hyperposilovaneho pohonu.
Pokud jim bylo tehdy znamo, jediny Rotor vyvinul hyperposilovaci technologii, a Pitt byl nejsilnejsim zastancem navrhu, aby vynalez zustal v tajnosti.
Na schuzi Rady tehdy rekl. „Slunecni soustava je prelidnena. Nove vesmirne kolonie pro sebe stale obtizneji nachazeji dostatecny prostor. Nebude trvat dlouho a vsude bude neprijemne tesno. A co vic, kazda kolonie ma svou ekologickou rovnovahu a ta se nam zacina vymykat z rukou. Omezujeme obchod ze strachu, aby se k nam nedostaly zastupy necich parazitu ci patogenu.
Zbyva nam jedine reseni, vazeni panove, a to opustit slunecni soustavu — bez fanfar, bez ohlaseni. Odejit a najit si novy domov, kde budeme moci zalozit novy svet s vlastnim lidstvem, vlastni spolecnosti, vlastnim zpusobem zivota. A toho nejde docilit bez hyperposilovaneho pohonu — ktery my mame. Ostatni kolonie ho drive ci pozdeji take vyvinou a vydaji se do vesmiru. Slunecni soustava bude jako odkvetla pampeliska, jejiz chmyri je rozesete po celem vesmiru.
Kdyz vyrazime jako prvni, najdeme mozna vhodny svet driv, nez se ostatni rozhodnou nasledovat nas. Mezitim uz muzeme byt pevne usidleni, takze kdyz po nas prijdou dalsi a coz se muze stat, narazi na nas novy svet, budeme dost silni na to, abychom je poslali jinam. Galaxie je velka a vhodne svety musi byt i jinde.“
Ozvaly se tehdy namitky, jak by ne, velmi ostre namitky. Nekteri protestovali ze strachu — strachu pred neznamem. Nekteri protestovali ze sentimentality — sentimentality vuci domovske planete. Nekteri protestovali z idealismu — z touhy predat ziskane vedomosti, aby mohli s nimi jit i druzi.
Pitt mohl sotva cekat, ze zvitezi. Odvazil se prosazovat svuj nazor jen proto, ze mu Eugenie Insignova dodala vitezny argument. Bylo neuveritelne stesti, ze s tim tehdy prisla nejprve za nim.
V te dobe byla jeste mlada, sestadvacetileta, vdana, ale prozatim bezdetna. Vesla cela vzrusena, s
