fantazii?“
„Ne, ani nahodou. Zeme nebude znicena hned — mozna ani za tisice let — ale znicena bude.“ S napjatym vyrazem vazne pokyvala hlavou. „A nic tomu nezabrani.“
Nato se otocila a odesla, rozezlena, ze ji Aurinel neveri. Ne — ne, ze ji neveri. Bylo to neco vic. Myslel si, ze se pomatla. Dobre mi tak. Rekla prilis mnoho a niceho tim nedosahla.
Aurinel za ni hledel udivene. Z jeho pohledne chlapecke tvare vyprchal usmev a kuzi mezi obocim mu zbrazdil neurcity pocit uzkosti.
2
Eugenie Insignova se behem cesty k Nemesis a po dlouhem pobytu v jeji soustave dostala do strednich let. Cela ta leta se pravidelne ujistovala: Delame to pro zivot sam a pro zivoty nasich deti ve vzdalene budoucnosti.
Tizilo ji to jako kamen.
Jak to? Prece znala nevyhnutelne dusledky jejich pocinani uz ve chvili, kdy Rotor opustil hranice slunecni soustavy. Vsichni na Rotoru — vsichni dobrovolnici — je museli znat. Ti, kteri nenasli odvahu k vecnemu odlouceni, opustili Rotor jeste pred startem a mezi temi, kdo odesli, byl –
Eugenie myslenku nedokoncila. Napadala ji casto a ona se jejimu ukonceni vzdycky branila.
Ted jsou zde, na Rotoru, ale byl Rotor „domov“? Pro Marlene ano; nikdy nepoznala nic jineho. Ale pro ni, pro Eugenii? Domov — to byla Zeme a Mesic a Slunce a Mars a vsechny ostatni svety, ktere lidstvo doprovazely celou jeho historii a prehistorii. Tvorily neoddelitelnou soucast zivota vsude tam, kde zivot existoval. Pocit, ze „domov“ nebyl zde, na Rotoru, ji neopoustel dokonce ani ted.
Vzdyt take stravila prvnich osmadvacet let sveho zivota ve slunecni soustave a od jednadvaceti do triadvaceti, kdyz psala diplomovou praci, pracovala na samotne Zemi.
Zvlastni, jak ji cas od casu bleskla hlavou myslenka na Zemi a nejaky cas ji zamestnavala. Nemela Zemi rada. Nemela rada jeji lidske masy, jeji chatrnou organizaci, zalibu v anarchii pri jednani o dulezitych otazkach a politicke nasili pri bezvyznamnych sporech. Nemela rada rozmary zemskeho pocasi, jeji zjizveny povrch, znecistene oceany. Vratila se tehdy na Rotor s pocitem nesmirne ulevy a s manzelem, kteremu se pokusila nabidnout svuj maly, milovany, otacejici se svet — chtela, aby se jeho ustalene pohodli stalo pro nej stejne prijemnym jako pro ni, ktera se v nem narodila.
Jenze on si vsimal pouze jeho velikosti. „Po pul roce tu cloveka nemuze uz nic prekvapit,“ prohlasil tehdy.
O moc dele ani ona neudrzela jeho zajem. Co se dalo delat –
Vyresilo se to samo. I kdyz ne pro ni. Eugenie Insignova uz byla navzdy ztracena mezi svety. Zato deti mely nadeji. Eugenie se narodila k zivotu na Rotoru a dokazala zit bez Zeme. Marlene se narodila, da se rici, vyhradne k zivotu na Rotoru a dokazala zit bez slunecni soustavy, zbyl ji jen nejasny pocit, ze z ni pochazi. Jeji deti nebudou vedet ani to a ani je to nebude zajimat. Pro ne bude Zeme a slunecni soustava neco jako mytus, a z Erythro se stane rychle se rozvijejici svet.
Alespon v to doufala. Marlene mela uz nyni zvlastni posedlost, co se tyce Erythro, prestoze se u ni projevovala teprve v poslednich nekolika mesicich a mohla pominout stejne rychle, jako zacala.
Vcelku vzato, stezovat si by byl vrchol nevdeku. Nikoho nemohlo ani ve snu napadnout, ze by na obezne draze kolem Nemesis mohl existoval obyvatelny svet. Podminky, ktere tuto obyvatelnost umoznovaly, byly neuveritelne. Kdyz si uvedomime uvahy pravdepodobnost vyskytu neceho takoveho, co se nachazelo v blizkosti Nemesis, bylo to z pozemskeho hlediska temer nepochopitelne.
Obratila se k pocitaci, ktery s bezbrehou trpelivosti vlastni jeho „plemeni“ cekal, az si prohledne denni hlaseni.
Ale nez mohla zacit, ohlasila se sekretarka a z miniaturniho knoflikoveho reproduktoru pripichnuteho na levem raminku jejich satu se ozval tlumeny hlas: „Aurinel Pampas chce s vami hovorit. Neni objednan.“
Insignova zavrtela hlavou, ale potom si vzpomnela, ze ho poslala za Marlene. „At jde dal,“ rekla.
Vrhla letmy pohled do zrcadla. Jeji vzhled byl v poradku. Osobne se ji zdalo, ze vypada mladsi nez na ctyricet dva let. Doufala, ze tak pripada i ostatnim.
Vypadalo to jako hloupost, delat si starosti s vizazi kvuli sedmnactiletemu chlapci, ale Insignova si vsimla, jak se na chlapce vzdycky divala uboha Marlene a dobre vedela, co ten pohled znamenal. Nemyslela si, ze by si Aurinel, ktery tak pecoval o svuj vzhled, nekdy na Marlene, jeste detske a neohrabane, byt i jen pomyslel v jinych souvislostech nez jako na zabavne dite. A kdyz uz se Marlene musela v tomto ohledu dockat zklamani, at si aspon nemysli, ze k nemu jeji matka prispela tim, ze se k chlapci chovala jinak nez mile.
I tak mi to bude klast za vinu, pomyslela si s povzdechem Insignova, zatimco chlapec, s usmevem, ktery jeste nedokazal zastrit mladickou nesmelost, vesel dovnitr.
„Tak co, Aurinele,“ rekla. „Nasel jsi Marlene?“
„Ano, madam. Presne tam, kde jste rikala, ze bude, a rekl jsem ji, ze chcete, aby sla odtamtud pryc.“
„A jak se citi?“
„Vite, pani doktorko — nevim, jestli je to deprese nebo neco jineho, ale rekla mi takovou divnou … vec. Asi by se ji nelibilo, kdybych vam to rekl.“
„Mne se take nelibi, ze ji musim davat spehovat, ale miva nekdy tak podivne napady. Dela mi starosti. Povis mi, co ti rekla?“
Aurinel pokyval hlavou. „Dobre, ale nerikejte ji, ze jsem vam to rekl. Tentokrat je to
Cekal, ze se Insignova zacne smat.
Nezacala. Namisto toho vybuchla. „
„Nevim, pani doktorko. Je to moc chytra holka, vzdyt vite, ale miva nekdy tak ztrestene napady. Anebo to mozna na me jen hrala.“
Insignova ho prerusila. „Vubec bych se nedivila, kdyby to tak bylo. Ma moc zvlastni smysl pro humor. Poslouchej me, Aurinele, nechci, aby ses o tom nekde zminoval. Nechci, aby vznikly nejake hloupe povidacky. Rozumis?“
„Jiste, madam.“
„Myslim to vazne. Ani slovo.“
Aurinel energicky prikyvl.
„Musim ti podekovat, ze jsi mi to rekl, Aurinele. Dobre jsi udelal. Promluvim si s Marlene a zjistim, co ji trapi — nedozvi se, zes mi neco rekl, neboj se.“
„Diky,“ rekl Aurinel. „Jenom jeste jedna vec, madam.“
„A to?“
„
Insignova na nej civela a potom se prinutila ke smichu. „Ovsemze ne! Ted muzes jit.“
Divala se za nim a prala si, aby se byla dokazala zasmat presvedciveji.
3
Janus Pitt vypadal pusobive, coz mu kdysi pomohlo na ceste vzhuru do uradu komisare Rotoru. V pocatcich vzniku kolonii se volalo po lidech, kteri meli nanejvys prumernou vysku. Chteli tim dosahnout zmenseni potreb na ubytovaci prostory a celkovou spotrebu v prumeru na jednoho kolonistu. Casem se to ukazalo jako nepotrebna malichernost a upustilo se od toho. Avsak v genech prvnich kolonistu tato tendence pretrvala a prumerny Rotoran zustal o centimetr, dva mensi, nez byla prumerna vyska obyvatel pozdejsich kolonii.
Pitt byl vsak vysoky, s ocelove sedymi vlasy, podlouhlym oblicejem a hlubokyma modryma ocima, a prestoze mu uz bylo padesat sest, byl stale v dobre kondici.
