rumencem ve tvari a s naruci pocitacovych sestav.
Vzpomnel si, ze se tehdy zamracil, rozladeny jeji opovazlivosti. Byl sekretarem oddeleni a ona — ona nebyla nikdo, i kdyz, jak se dal ukazalo, byl to ten uplne posledni okamzik, kdy nebyla nikdo.
V tu chvili si to samozrejme neuvedomoval a byl poboureny, ze bez ohlaseni vtrhla dovnitr. Jeji zjevne rozruseni v nem vzbuzovalo odpor. Chystala se ho seznamit s nekonecnou slozitosti neceho, co drzela v rukou, a udelat to navic s takovym nadsenim, ze ho to muselo ve chvilce odrovnat.
Spravne mela vypracovat kratke shrnuti a predat ho jednomu z jeho asistentu. To se ji take chystal rici. „Vidim, ze mate s sebou nejake udaje, pani doktorko, kterymi chcete upoutat moji pozornost. Rad se na ne v patricnem case podivam. Co kdybyste je nechala u jednoho z mych asistentu?“ A ukazal ke dverim. Touzebne si pral, aby udelala celem vzad a odkracela naznacenym smerem. (Nekdy, v zahalcivych chvilich pozdejsich let, premital, co by se asi stalo, kdyby to tenkrat opravdu udelala. Tuhla mu pri te myslence krev v zilach.)
Ona ale rekla: „Ne ne, pane sekretari. Musim mluvit s vami a s nikym jinym.“ Hlas se ji pritom chvel, jako by nemohla ovladnout sve rozruseni. „Jde o nejvetsi objev, ktery kdo ucinil, od doby — od doby —“ Nenasla slova. „Proste ten
Pitt pochybovacne pohledl na archy papiru. Trasly se ji v rukou, zatimco on na sobe nezaregistroval zadnou odezvu odpovidajici jejimu vzruseni. Tihle specialiste si vzdycky mysli, ze nejaky mikropokrok v jejich mikrooboru muze rozmetat cely dosavadni system.
„Tak dobra, doktorko, muzete mi to nejak laicky vysvetlit?“ rezignoval.
„Jsme pod clonou, pane?“
„Proc bychom meli byt pod clonou?“
„Nechci, aby to kdokoliv slysel, dokud si nebudu jista, ze — ze — musim vsechno znova projit a dvakrat zkontrolovat, az nebudu mit nejmensi pochybnosti. Ale, abych rekla pravdu, zadne pochybnosti nemam. Asi se nevyjadruji moc srozumitelne, ze?“
„Ne,“ odpovedel mrazive Pitt a polozil ruku na kontaktni tlacitko. „Jsme pod clonou. Tak spustte.“
„Vsechno je tady. Ukazu vam to.“
„Ne. Nejdriv mi to vysvetlete. Slovy. Strucne.“
Zhluboka se nadechla. „Pane sekretari, objevila jsem nejblizsi hvezdu.“ Oci mela rozsirene a prudce dychala.
Pitt rekl: „Nejblizsi hvezda je Alfa Centauri a vi se to ctyri staleti.“
„Nejblizsi, o ktere vime, ale ne nejblizsi, o ktere muzeme vedet. Objevila jsem hvezdu, ktera je jeste bliz. Nase Slunce ma vzdaleneho pruvodce. Veril byste tomu?“
Pitt si ji pozorne prohlizel. Nebylo to nic neobvykleho. Stacilo, aby byli dostatecne mladi a nezkuseni a meli dostatek elanu, a stavalo se kazdou chvili, ze predcasne explodovali.
„Jste si tim jista?“ zeptal se.
„Jsem. Opravdu. Podivejte se na moje udaje. Je to nejfantastictejsi objev v astronomii od doby —“
„
„Z jednoho prosteho duvodu. Je za mracnem, hustym mracnem hvezdneho prachu, ktere se shodou okolnosti nachazi mezi timto pruvodcem a nami. Kdyby prach netlumil jeji zari, byla by to hvezda osme velikosti a bezpochyby by neusla pozornosti. Prach zeslabuje jeji viditelnost a cini z ni hvezdu devatenacte velikosti, ztracenou mezi miliony ostatnich slabych hvezd. Nebylo proc si ji vsimat. Nikdo se ji nezaobiral. Je na konci jizni oblohy, takze vetsina teleskopu na prakoloniich na ni ani nesla nasmerovat.“
„Kdyz je to tak, jak to, ze jste si ji vsimla vy?“
„Diky Dalkove Sonde. Abyste pochopil, tato Sousedni hvezda a Slunce vzajemne stridaji sva postaveni, relativne, samozrejme. Predpokladam, ze se tato hvezda a Slunce otaceji kolem spolecneho gravitacniho centra, a to velmi pomalu, v periode nekolika milionu let. Je mozne, ze pred par staletimi bylo jejich vzajemne postaveni takove, ze hvezdu bylo na jedne strane mracna videt v plnem svitu, ale bez teleskopu byste ji i tak nezpozoroval. A teleskopy jsou stare jen sest set let — tedy mladsi nez mista na zemekouli, ze kterych byla Sousedni hvezda viditelna. Za par stoleti bude znovu jasne viditelna a bude zarit na druhe strane prachoveho mracna. My na to ale nemusime cekat. Dalkova Sonda nam ta staleti ukratila.“
Pitt citil, jak se mu zrychluje tep, takovy vzdaleny pocit, jako by se v nem neco rozhorivalo. Rekl:
„Chcete tim naznacit, ze Dalkova Sonda poridila snimek prave toho useku oblohy, ve kterem se Sousedni hvezda nachazi, a ze byla dostatecne daleko ve vesmiru, aby videla za mracno a vyfotila ji v plnem svitu?“
„Presne tak. Mame hvezdu osme velikosti tam, kde by zadna hvezda osme velikosti nemela existovat a jeji spektrum je spektrum rudeho trpaslika. A rudeho trpaslika nejde zpozorovat na prilis velkou vzdalenost, takze musi byt velmi blizko.“
„Dobra, ale proc bliz nez Alfa Centauri?“
„Prirozene jsem prostudovala dany vysek oblohy, jak je videt z Rotoru, a zadna hvezda osme velikosti tam nebyla. Zato jsem kousek vedle nasla hvezdu devatenacte velikosti, ktera nebyla na snimku porizenem z Dalkove Sondy. Domyslela jsem si, ze hvezda devatenacte velikosti je ve skutecnosti utlumena hvezda osme velikosti, a fakt, ze se nenachazely
„Ano, tomu bych rozumel. Blizke objekty pozorovane z ruznych mist se na vzdalenem pozadi zdaji jakoby posunute.“
„To je pravda, ale hvezdy jsou tak daleko, ze i kdyby se Dalkova Sonda vzdalila na kus svetelneho roku, nezpusobila by zmena jeji polohy vyznamnejsi zmenu postaveni vzdalenych hvezd. Tech blizkych ovsem ano. A tato Sousedni hvezda se posunula o ohromny kus, samozrejme v pomernem meritku. Zkoumala jsem oblohu z ruznych bodu, ve kterych se nachazela Dalkova Sonda pri sve ceste do vesmiru. Behem te doby byly porizeny tri snimky a Sousedni hvezda na nich byla stale jasnejsi, v zavislosti na tom, jak ji Dalkova Sonda monitorovala stale bliz a bliz k okraji mracna. Podle velikosti paralaxniho posunu vychazi, ze Sousedni hvezda musi byt ve vzdalenosti jen neco malo vetsi nez dva svetelne roky. To je polovicni vzdalenost Alfy Centauri.“
Pitt se na ni zkoumave dival. Dlouhe mlceni, ktere nasledovalo, jen pridalo na jeji nervozite a nejistote.
„Pane sekretari,“ rekla, „podivate se ted na ty udaje?“
„Ne,“ rekl. „Staci, co jste mi rekla. Ted vam musim polozit nekolik otazek. Takze, pokud vas dobre chapu, pravdepodobnost, ze by se nekdo soustredil na hvezdu devatenacte velikosti a snazil se ziskat jeji paralaxu, aby urcil jeji vzdalenost, je zanedbatelna.“
„Prakticky nulova.“
„Existuje nejaky dalsi zpusob, jak si vsimnout, ze nejaka matna hvezda musi byt velmi blizko?“
„Muze mit velky vlastni pohyb — jako hvezda. To znamena, ze kdybyste ji neustale pozorovali, zmenila by vlastnim pohybem, vicemene po primce, sve postaveni na obloze.“
„Slo by ji v tom pripade zpozorovat?“
„Mohlo by, ale ne vsechny hvezdy maji velky vlastni pohyb, prestoze jsou blizko nas. Pohybuji se v trojrozmernem prostoru a my jejich vlastni pohyb vidime ve dvojrozmerne projekci. Vysvetlim vam —“
„Ne, hodlam vas i nadale drzet za slovo. Ma tato hvezda velky vlastni pohyb?“
„To by se muselo spocitat, a chvilku by to trvalo. Mam nekolik starsich snimku dane casti oblohy a pokud ma nejaky vetsi vlastni pohyb, mohla bych ho urcit. Musela bych na tom nejakou dobu pracovat.“
„Ale myslite si, ze ma takovy vlastni pohyb, ktery by upoutal pozornost astronomu, kdyby si hvezdy nahodou vsimli?“
„Ne, to ne.“
„Takze je mozne, ze my na Rotoru jsme jedini, kteri o Sousedni hvezde vedi, protoze jsme jako jedini vyslali Dalkovou Sondu. Je to vas obor, doktorko. Souhlasite s tim, ze jsme jedini, kteri vyslali Dalkovou Sondu?“
„Dalkova Sonda neni tak docela tajny projekt, pane sekretari. Prijali jsme od ostatnich kolonii do jeho programu nekolik experimentu a se vsemi je diskutovali, dokonce i se Zemi, ktera se o astronomii posledni dobou prilis nezajima.“
„Ano, prenechava ji koloniim, coz je chvalyhodne. Ale
„O tom silne pochybuji, pane. K tomu by potrebovali hyper-posilovany pohon, a technologii hyperposilovani
