Nemesis

odlisnych kultur, ktere si s sebou prinesou vsechnu zlobu a upadek cele pozemske historie. Ale kdyz nam das cas, abychom tam mohli byt sami, vybudujeme si system kolonii jednotne kultury a ekologie. Bude to neporovnatelne lepsi situace — mene chaoticka, mene anarchisticka.“

„Mene zajimava. Mene rozmanita. Mene ziva.“

„Vubec ne. Casem se odlisime, tim jsem si jisty. Kazda kolonie bude mit svoje specifika, ale vsechna vystavena na spolecnem zaklade, ze ktereho budou tato specifika pochazet. Uz jenom proto se nase kolonie stanou neporovnatelne lepsimi. A i kdybych se mylil, musi ti byt prece jasne, ze experiment tohoto druhu se musi jednou uskutecnit. Je to logicky vyvoj, tak proc ho nevyzkouset na jedne urcite hvezde? Vybrat jednu hvezdu, rudeho trpaslika, o ktereho by se normalne nikdo nezajimal a zkusit, jestli dokazeme vybudovat spolecnost noveho typu a pokud mozno lepsi.

At se ukaze, co dokazeme,“ pokracoval, „kdyz nebudeme muset vybijet svou energii na zbytecnych kulturnich odlisnostech a kdyz se nase biosfera nebude muset branit neustalym utokum cizich ekologii.“

Insignova citila, jak se v ni neco pohnulo. I kdyby to nefungovalo, lidstvo by se aspon neco naucilo — to, ze by to nefungovalo. A kdyby to prece fungovalo?

Ale potom zavrtela hlavou. „To je marny sen. Sousedni hvezda bude stejne objevena, bez ohledu na to, jak moc se budeme snazit udrzet ji v tajnosti.“

„Ruku na srdce, Eugenie, z jak velke casti vdecite za svuj objev nahode? Proste jste si nahodou vsimla jedne hvezdy. Proste jste ji nahodou srovnala s tim, co jste videla na jine mape. Taky jste si ji nemusela vubec vsimnout. Stejne jako by si ji za podobnych okolnosti nemuseli vsimnout ostatni.“

Insignova neodpovedela, ale vyraz na jeji tvari daval Pittovi za pravdu.

Ztisil hlas, skoro jako by ji chtel hypnotizovat. „Kdyz budeme mit pouhych sto let naskok, pouhych sto let, abychom mohli vytvorit novou spolecnost, staneme se dost velci a silni na to, abychom zajistili vlastni obranu a prinutili ostatni, aby nas minuli a pokracovali dal. Potom uz se nebudeme muset schovavat.“

Insignova znovu neodpovedela.

„Presvedcil jsem vas?“

Otrasla se. „Ne docela.“

„Tak o tom premyslejte. Zadam vas pouze o jednu laskavost. Mezitim, co o tom budete premyslet, nerikejte nikomu ani slovo. Zatim uschovam vsechna data tykajici se Sousedni hvezdy. Neznicim je, slibuji. Jestli se vydame k Sousedni hvezde, budeme je potrebovat. Udelate pro me aspon tohle, Eugenie?“

„Ano,“ hlesla nakonec. Nato vypalila: „Jeste jedna vec. Pojmenovat ji musim ja. Kdyz ji dam jmeno, tak to bude moje hvezda.“

Pitt se malinko usmal. „A jak byste ji chtela pojmenovat? Hvezda Insignove? Eugenina hvezda?“

„Ne. Zas tak posetila nejsem. Chci, aby se jmenovala Nemesis.“

„Nemesis? N-E-M-E-S-I-S?“

„Ano.“

„Ale proc?“

„Na konci dvacateho stoleti si par vedcu nejaky cas pohravalo s myslenkou o existenci sousedni hvezdy Slunce. Nakonec z toho nic nebylo. Zadna sousedni hvezda se nenasla, ale dali ji tehdy pracovni nazev 'Nemesis'. Chtela bych vzdat cest onem davnym myslitelum.“

„Nemesis? Nejmenovala se tak jedna recka bohyne? Jedna z tech nesympatickych?“

„Bohyne pomsty, spravedlive odplaty a boziho trestu. Slovo samo proniklo do jazyka spise jako takova kvetnatost. Kdyz jsem se na ne zeptala pocitace, definoval je jako 'archaismus'.“

„A proc ji tehdy tak nazvali?“

„Melo to co delat s ohonem nejake komety. Nemesis, jak se zda, pri svem obehu kolem Slunce prochazela jejim ohonem a zpusobovala kosmicky dest, ktery kazdych dvacet sest milionu let zahubil velkou cast zivota na Zemi.“

Pitt vypadal prekvapene. „Vazne?“

„Ne, vazne ne. Tahle hypoteza nevydrzela, ale i tak ji chci pojmenovat Nemesis. A chci, abych v analech figurovala jako ten, kdo ji dal jmeno.“

„To vam slibuji, Eugenie. Je to vas objev a jako takovy vejde do nasich zaznamu. Az zbytek lidstva objevi Nemesis, dozvi se, kdo ji objevil a jak k tomu doslo. Vase hvezda, vase Nemesis, bude prvni hvezdou, jinou nez Slunce, jez bude svitit nad lidskou civilizaci; a prvni vubec, jez bude svitit nad lidskou civilizaci, ktera vznikla nekde jinde.“

Pitt ji pozoroval, jak odchazi. Mohl byt spokojeny. Zapadne do rady. To, ze ji nechal hvezdu pojmenovat, byl od neho mistrovsky tah. Bezpochyby bude chtit videt svou vlastni hvezdu. Bezpochyby ji bude pritahovat predstava o vybudovani logicke, sporadane civilizace kolem jeji hvezdy, ktera se muze stat kolebkou civilizace rozesete po cele galaxii.

A potom, kdyz uz se vlastne mel oddavat blazene vidine zarive budoucnosti, jim otrasl slaby zavan nevysvetlitelneho strachu, pocitu, ktery mu byl naprosto cizi.

Proc Nemesis? Proc ji napadlo dat ji jmeno bohyne pomsty a bozi spravedlnosti?

Byl malem ochoten verit, ze je to zlovestne znameni osudu.

TRI MATKA

6

Byl cas obeda a Insignova mela jednu z tech nalad, kdy se tak trochu bala sve vlastni dcery.

Nechapala proc, ale v posledni dobe mela tyhle nalady stale casteji. Mozna to byl Marlenin narustajici sklon k mlcenlivosti, ke stahovani se do ustrani, jako by se bez prestani zaobirala myslenkami prilis hlubokymi na to, aby se daly vyjadrit slovy.

A nekdy byl ten strach smiseny s pocitem viny; viny za nedostatek materske trpelivosti; viny za to, ze si prilis brala divcino zaostavani ve fyzickem vyvoji. Marlene urcite nezdedila nic z matciny konvencni krasy ani z otcova prudce nekonvencniho, podmaniveho vzhledu.

Marlene byla mala a — neohrabana. Zadne slovo, ktere by ubohou Marlene vystihovalo lepe, Eugenii nenapadalo.

A uboha, prirozene. Tenhle privlastek pouzivala behem svych vnitrnich monologu temer neustale a jen malokdy ho nepouzila pri reci.

Mala. Neohrabana. Podsadita, i kdyz ne tlusta, takova byla Marlene. Nebylo na ni nic puvabneho. Vlasy mela tmave hnede, delsi a docela rovne. Zakulaceny nos, usta v koutcich trosicku svesena, malou bradu; postoj ke svetu naprosto pasivni a obraceny smerem dovnitr.

Jeste tu, prirozene, byly jeji oci, velke a zarive temne, nad nimiz se klenula podezirava tmava oboci, dlouhe rasy, ktere vypadaly skoro jako umele. Jenze samotne oci, jakkoli mohly byt chvilemi nadherne, nemohly vynahradit vsechno.

Uz kdyz bylo Marlene pet let, Insignova vedela, ze po telesne strance sotvakdy upouta muzskou pozornost, a rok od roku to bylo patrnejsi.

Aurinel se stal vlaznym ochrancem jejich detskych let, upoutan jeji predcasnou inteligenci a temer bezbrehou mirou porozumeni. Marlene byvala v jeho pritomnosti placha a stastna, jako by mlhave tusila, ze na objektu zvanem „kluk“ je neco zvlastne prijemneho, aniz by vedela co.

V poslednich nekolika letech, jak se Eugenii zdalo, si Marlene konecne vyjasnila, co slovo „kluk“ znamena. Jeji bezedne hltani knih a sledovani filmu prilis 'velkych' na jeji telo, kdyz ne na jeji rozum, ji pri tom bezpochyby napomohlo, ale Aurinel rostl take, a hormony na nem zacaly uplatnovat sva prava. Uz to nebylo skadleni, co hledal.