Celych patnact let sveho zivota si pamatovala jen Rotor. Vzdycky o nem premyslela jako o svete. Koneckoncu, mel osm kilometru v prumeru. Od svych deseti let ho cas od casu — priblizne jednou za mesic, kdyz to slo — aby nevysla ze cviku, obesla kolem dokola a prilezitostne se sklouzla po nizkogravitacnich chodnicich. Pokazde to byla legrace. At uz klouzala nebo kracela, Rotor, spolu se svymi budovami, parky, farmami, a hlavne lidmi, letel stale dal a dal.
Zabralo ji to cely den, ale matce to nevadilo. Rikala, ze Rotor je naprosto bezpecny. „Ne jako Zeme,“ dodavala obvykle. Proc ale nebyla Zeme bezpecna, se uz nezminila. „A vubec,“ skoncila vzdycky.
Co se Marlene zamlouvalo nejmene, byli lide. Nove scitani, jak tvrdili, ukazalo, ze jich je na Rotoru sedesat tisic. Prilis. Presprilis. A vsichni s maskou pokrytectvi na tvari. Marlene se nemohla divat na ty falesne obliceje s vedomim, ze se pod nimi skryva neco docela jineho. Take o tom nemohla mluvit. Kdyz byla mladsi, nekolikrat to zkusila, ale matka se vzdycky rozhnevala a prikazala ji, ze takove veci nesmi nikdy rikat.
Cim byla starsi, tim zretelneji fales rozeznavala, ale uz ji tak nevadila. Naucila se ji brat jako fakt a snazila se travit co nejvice casu sama, jen se svymi myslenkami.
Posledni dobou se ji myslenky casto zatoulavaly k Erythro, planete, kolem ktere obihali po vetsinu Marlenina zivota. Nevedela, proc ji tolik pritahuje, ale jak mela chvilku cas, nechala se vyvezt na pozorovaci plosinu a upirala na planetu touzebny pohled. Prala si byt tam — primo na povrchu Erythro.
Matka se ji podrazdene a netrpelive ptavala, proc by chtela byt na prazdne a puste planete, ale ona na to nikdy nedokazala odpovedet. Nevedela to. „Proste chci,“ odpovidala.
Dnes opet stala sama na pozorovaci plosine, planetu pred sebou, sama. Rotorane sem zabloudili jen zridkakdy. Uz ji znali, vysvetlovala si to Marlene a z nejakeho duvodu je Erythro vic nezajimala.
Tady byla; polovina ve svetle, polovina ve tme. Mlhave si vzpomnela na to, jak ji nekdo zdviha, planeta se prehoupne do jejiho zorneho pole, vzdycky jednou za cas, a pokazde je vetsi, to jak se k ni Rotor po cela ta leta pomalu priblizoval.
Byla to skutecna vzpominka? Vlastne ji tehdy uz byly skoro ctyri, tak proc ne.
At uz byla vzpominka skutecna ci nikoli, ted ji prekryvaly jine myslenky — Marlene si postupne uvedomovala, jak velka vlastne planeta je. Erythro nemela v prumeru osm kilometru, ale dvanact tisic. Nemohla takovou velikost pochopit. Na obrazovce se tak velka nezdala a Marlene si nedokazala predstavit, ze stoji na jejim povrchu a vidi na stovky — nebo dokonce tisice — kilometru daleko. Ale vedela, ze to chce. Moc.
Aurinela Erythro nezajimala a to ji mrzelo. Rikal, ze ma jine starosti, jako treba pripravu na vysokou. Bylo mu sedmnact a pul.
Marlene bylo nedavno teprve patnact. Kdyz vezmeme v uvahu, ze divky dospivaji rychleji, nebyl to tak velky rozdil, pomyslela si uminene.
Prinejmensim by mely. Pohled se ji svezl po vlastnim tele a s obvyklym pocitem roztrpceni si uvedomila, ze ona presto vypada stale jako dite, male a podsadite.
Pohledla znovu na Erythro, velikou, krasnou a na osvetlene strane matne cervenou. Byla dost velka na to, aby mohla byt planetou, ale Marlene vedela, ze ve skutecnosti je to mesic. Obihala kolem Megas, to Megas (ta byla jeste vetsi), byla planetou, i kdyz tak vsichni nazyvali Erythro. Obe, Megas i Erythro, a take Rotor, obihaly kolem Nemesis.
„Marlene!“
Marlene za sebou zaslechla neci hlas a poznala, ze patri Aurinelovi. V posledni dobe mela pred nim stale vic a vic svazany jazyk a pricina ji uvadela do rozpaku. Hrozne se ji totiz libilo, jak vyslovoval jeji jmeno. Vyslovoval ho spravne, trojslabicne — Mar-LE-ne — s malym trylkem na „r“. Lahodilo to sluchu.
Otocila se a spitla: „Ahoj, Aurinele,“ a snazila se pritom ne-zrudnout.
Usmal se na ni. „Koukas na Erythro, ze jo?“
Neodpovedela. Samozrejme, ze koukala na Erythro. Vsichni vedeli, co citi k Erythro. „Kde ses tu vzal?“ (Rekni, ze jsi me hledal, zatouzila.)
Aurinel odvetil: „Poslala me tva matka.“
(Aha.) „Proc?“
„Rikala, ze mas spatnou naladu a ze pokazde, kdyz jsi smutna, jdes sem nahoru. A ja te mam dovest zpatky, protoze kdyz tu zustanes, tak pry budes jeste mrzutejsi. Tak co, proc mas spatnou naladu?“
„Nemam. A jestli mam, tak k tomu mam duvod.“
„Jaky? No tak, ven s tim, uz nejsi male dite a mela by ses umet vyjadrit.“
Marlene zdvihla oboci. „Vymluvnost mi nechybi, nemej strach. Duvod je prosty — chtela bych cestovat.“
Aurinel se rozesmal. „Vzdyt jsi cestovala. Procestovala jsi vic nez dva svetelne roky. Za celou historii slunecni soustavy nikdo neprocestoval ani zlomek svetelneho roku. — Krome nas. Takze nemas duvod si stezovat. Ty, Marlene Insignova Fisherova, Galakticky poutnik.“
Marlene potlacila vybuch smichu. Insignova bylo matcino divci prijmeni. Kdykoli Aurinel vyslovil jeji jmeno v plnem zneni, zasalutoval a udelal pritom grimasu. A to uz se dlouho nestalo. Predpokladala, ze je to proto, ze uz byl skoro dospely, a musel se ucit zachovavat dustojnost.
„Ja si tu cestu ale nemohu pamatovat,“ rekla. „To dobre vis. A kdyz si na neco nevzpominam, tak je to, jako by to ani neexistovalo. Jsme ted tady, vice nez dva svetelne roky od slunecni soustavy, a nikdy se tam nevratime.“
„Jak to muzes vedet?“
„Nedelej se. Uz jsi nekdy nekoho slysel mluvit o tom, ze bychom se meli vratit?“
„I kdybychom se nemeli vratit, komu by to vadilo? Zeme je prelidneny svet, a stejne tak prelidnena a obnosena zacinala byt cela slunecni soustava. Neni nam tu lepe — nejsme snad pany vseho, co je na dohled?“
„Ne. Erythro je na dohled, ale abychom se stali jejimi pany, museli bychom na ni sestoupit.“
„A neudelali jsme to snad? Mame na Erythro skvele fungujici Kopuli, to dobre vis.“
„Ta neni pro nas, ale pro par vedcu. Ja mluvim o nas. A nam sejit dolu nedovoli.“
„Casem,“ rekl povzbudive Aurinel.
„Jiste, az ze me bude stara baba. Nebo mrtvola.“
„Tak zle to nebude. At je to, jak chce, ted polez ven a udelej matce radost. Nemuzu tu zustat. Mam neco na praci. Musim Dolorette —“
Marlene zahucelo v usich a uz konec vety nezaslechla. Stacilo rict — Dolorette!
Marlene Dolorette
Ale jaky to melo smysl? Aurinel se kolem ni tocil a Marlene presne vedela (stacilo se na nej podivat) co ho k Dolorette tahne.
A ted ho nekdo posle, aby hledal ji a ztracel tim cas. Poznala, ze prave tak to citil. Take poznala, jak uz se nemohl dockat, aby byl zpatky u te sve — Dolorette. (Proc musela vzdycky vsechno poznat? Bylo to nekdy tak nesnesitelne.)
Nahle zatouzila ho nejak zranit, najit slova, ktera mu zpusobi bolest. A pritom aby byla pravdiva. Nedokazala by mu lhat.
„Nikdy se nevratime do slunecni soustavy,“ rekla. „A ja vim proc.“
„Aaa, tak proc tedy?“ Kdyz Marlene vahave mlcela, dodal: „Tajemstvi?“
Marlene byla v pasti. Nemela to rikat. „Vlastne bych to nemela vedet,“ zabrucela. „Nemela bych to vedet.“ Ale chtela o tom mluvit. V tu chvili si prala, aby se vsichni citili mizerne.
„Ale mne to reknes, ze? Jsme prece kamaradi?“
„Ze by? Dobra, reknu ti to. Nikdy se nevratime, protoze Zeme bude znicena.“
Aurinelova reakce byla jina, nez ocekavala. Zacal se hlasite rehtat. Chvilku mu trvalo, nez se uklidnil. Nasupene na nej hledela.
„Marlene,“ rekl, „kam na to chodis? Ze ses divala na nejakou detektivku?“
„Ne!“
„Tak jak muzes neco takoveho rict?“
„Protoze to vim. Poznam to. Z toho, co lide rikaji, ale nereknou a z toho, co delaji, kdyz nevi, ze to delaji. A z toho, co mi rekne pocitac, kdyz mu dam spravne otazky.“
„Jako treba co?“
„Tobe to nereknu.“
„Nebude to nahodou, jen cirou nahodou, tak,“ — a zdvihl dva prsty tesne u sebe — „ze mas bujnou
