„Tedy at se stane, co se ma stat. Dokazu se smirit s nutnosti, ale libit se mi to nemusi.“
„Ty jsi sentimentalni vuci Zemi? Protoze jsi tam studovala?“
„Delala jsem tam svou astronomickou praxi. Zeme se mi nelibila, ale na tom nezalezi. Je to misto, odkud vzesel lidsky rod. Chapes, co tim myslim, Marlene? Prestoze se mi tehdy nezamlouvala, presto je to svet, na kterem se cele veky vyvijel zivot. Pro me to neni jen planeta, ale princip, abstraktni pojem. Chci, aby existovala kvuli minulosti. Nevim, jestli to dokazu vysvetlit.“
„Otec byl Pozemstan,“ rekla Marlene.
Insignova mirne sevrela rty. „Ano, byl.“
„A vratil se na Zemi.“
„Tak je to v zaznamech. Predpokladam, ze to udelal.“
„Ja jsem potom napul Pozemstanka. Je to tak?“
Insignova se zamracila. „Vsichni jsme Pozemstane, Marlene. Moji pra-pra-prarodice zili cely zivot na Zemi. Ma pra-prababicka se na Zemi narodila. Vsichni bez vyjimky pochazime z Pozemstanu. A neplati to jen o lidech. Kazde snitko zivota na vsech koloniich, od viru po stromy, vzeslo z pozemskeho zivota.“
„Ale jen lide to vedi,“ rekla Marlene. „A nekteri jsou bliz nez druzi. Myslis nekdy na otce? Treba ted?“ Marlene na matku vrhla kradmy pohled a rychle dodala: „To neni moje vec. To jsi mi chtela rict.“
„To me prave napadlo, ale nesmim se nechat vest svymi pocity. Koneckoncu, jsi jeho dcera. Ano, cas od casu na nej myslivam.“ Plase pokrcila rameny.
„Ty na nej myslis, Marlene?“
„Nemam na co myslet. Nepamatuju si ho. Nikdy jsem nevidela zadny jeho hologram, nic.“
„Ne, tak jsem to —“ hlas se ji zlomil.
„Kdyz jsem byla mensi, divila jsem se, proc nekteri otcove se svymi detmi zustali, kdyz doslo k Odchodu, a nekteri ne. Myslela jsem si, ze je treba nemeli radi, a ze otec nemel rad me.“
Insignova hledela na svou dceru uzasle. „Tohle jsi mi nikdy nerekla.“
„Byla to ma soukroma detska predstava. Kdyz jsem povyrostla, pochopila jsem, ze to bylo trochu slozitejsi.“
„Nikdy sis to nemela myslet. Neni to pravda. Kdybych to jen tusila, tak bych te o jeho lasce k tobe ubezpecila.“
„Nerada o te dobe mluvis, mami, chapu.“
„Mluvila bych, kdybych tusila, co se ti honi hlavou, kdybych si mohla precist tvuj oblicej jako ty muj.
„Taky jeho. Mohl zustat s nami.“
„Ano, mohl, ale ted, s odstupem casu, chapu jeho problemy ponekud lepe nez tehdy. Ja jsem neopoustela svuj domov; muj svet sel se mnou. Mohu byt dva svetelne roky od Zeme, ale stale jsem doma, na Rotoru, kde jsem se narodila. Tvuj otec byl jiny. Narodil se na Zemi a ne na Rotoru a rekla bych, ze se nemohl smirit s myslenkou, ze by Zemi nenavratne a navzdy opustil. Na to take nekdy myslivam. Pomysleni, ze by Zeme mela zustat opustena, mi nahani hruzu. Musi tam byt miliardy lidi, kterym by to zlomilo srdce.“
Nejakou chvili mlcely, potom Marlene rekla: „Co asi otec prave ted na Zemi dela?“
„Jak bychom to mohly vedet, Marlene? Dvacet bilionu kilometru je dlouha, predlouha cesta a ctrnact let dlouha, predlouha doba.“
„Myslis, ze je jeste nazivu?“
„Co ja vim,“ odvetila Insignova. „Na Zemi muze byt zivot velmi kratky.“ Potom, jako by si najednou uvedomila, ze neni sama, rychle doplnila: „Urcite je nazivu, Marlene. Kdyz odesel, byl ve vytecne kondici a touto dobou mu bude teprve padesat.“ Pak tise: „Styska se ti po nem, Marlene?“
Marlene vrtela hlavou. „Nemuze se ti styskat po necem, co jsi nikdy nepoznala.“
(Ale
OSM
AGENT
15
Crile Fisher ke svemu udivu zjistil, ze se musi adaptovat — ci readaptovat na pozemske podminky. Nenapadlo ho, ze se Rotor, behem necelych ctyr let, stal tak interni soucasti jeho osoby. Byl to nejdelsi casovy usek, po ktery byl mimo Zemi, ale bezpochyby ne dost dlouhy na to, aby mu Zeme pripadala cizi.
Jeji nezmerna velikost a vzdaleny horizont, ktery se ostre rysoval proti obloze, namisto aby se neurcite vytracel. Davy, stala pritazlivost, v ovzdusi pocit divokosti a svehlavosti, stoupajici a klesajici teplota, priroda, jez se nedala zkrotit.
Ne, ze by neco z toho musel skutecne zazit. Dokonce i kdyz byl zde, ve svem byte, vedel, ze to vsechno ceka venku a mel pocit, jako by jim ta nezkrotna atmosfera pronikala a zmocnovala se jeho vedomi. Nebo to mozna bylo tim, ze pokoj byl prilis maly, prilis preplneny, ze zvuky prichazejici zvenku byly prilis nezamenitelne, jako by na nej dolehal prelidneny, rozpadajici se svet.
Zvlastni, Zeme mu ty ctyri roky na Rotoru tak silne chybela; a ted, kdyz byl zpatky, mu chybel Rotor. Ma byt jeho zivot naplnen touhou po mistech, kde neni?
Rozsvitilo se signalni svetlo a uslysel zabzuceni. Svetlo blikalo — pozemske veci rady blikaly, zatimco na Rotoru bylo vsechno nemenne a az vtirave usluzne. „Vstupte,“ rekl slabe, ale pritom dostatecne hlasite, aby aktivoval odemykaci mechanismus.
Garand Wyler vstoupil dovnitr (Fisher vedel, ze to bude on) a pobavene se na nej podival. „Hnul ses vubec z mista, co jsem odesel, Crile?“
„Obcas. Jedl jsem. Koupal jsem se. Nejaky cas jsem stravil i na zachode.“
„Fajn, tak to jsi jeste nazivu, i kdyz na to nevypadas.“ Zubil se od ucha k uchu, pokozku snedou a hladkou, oci tmave, zuby bile a vlasy huste a kudrnate. „Dumas o Rotoru?“
„Sem tam si na nej vzpomenu.“
„Uz dlouho se te chci na neco zeptat, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Byla to Snehurka bez sedmi trpasliku, ze jo?“
„Snehurka,“ rekl Fisher. „Nevidel jsem tam jedineho cernocha.“
„V tom pripade je dobre, ze je mame z krku. Vis o tom, ze uz odjeli?“
Fisherovy svaly se napnuly a malem neodolal nutkani vyskocit. Prikyvl. „Rikali, ze to udelaji.“
„Nekecali. Jsou fuc. Sledovali jsme je, jak nejdal to slo; poslouchali jsme jejich vysilani. Prijem byl pekne hlasity a cisty, ale potom, ve zlomku sekundy, nabrali tim svym hyperposilovanim paradni kvalt a byli titam. A vsechno ztichlo.“
„Zachytili jste je, kdyz se vratili do normalniho vesmiru?“
„Nekolikrat. Pokazde slabeji. Jen co se trochu rozcvicili, nabrali rychlost svetla a po trech prechodech do hyperprostoru a zpatky uz byli prilis daleko, nez abychom je mohli zachytit.“
Fisher trpce pronesl:
„Sami se rozhodli. Oponenty — jako jsem byl ja — vykopli.“
„Skoda, ze jsi tam nebyl. Mel jsi to videt. Bylo zajimave to sledovat. Vis, ze par skalnich trvalo az do posledni vteriny na tom, ze hyperposilovani je vymysl, ze je to vsechno podvod a kdo vi, co jeste?“
„Rotor mel Dalkovou Sondu. Bez hyperposilovani by ho nemohli poslat tak daleko, jak ho poslali.“
„Podvod! To tvrdili ti skalni.“
„Nebyl.“
