Se Zemi jako s vystraznym prikladem a s faktem, ze kazda kolonie ma omezenou a 'neroztazitelnou' kapacitu, bylo rozmnozovani ve vesmiru vzdycky pod prisnou kontrolou. Dochazelo ke stretu mezi neotresitelnou logikou matematiky, a rekneme, „nezvladnutelnym“ instinktem, ze ktereho vychazela vitezne matematika. Ale s rostoucim poctem kolonii prijde doba, kdy bude zapotrebi vice lidi — mnohem vice lidi — a spoutany pud, ktery je produkuje, bude mozno pustit z retezu.
Docasne, samozrejme. Bez ohledu na pocet kolonii neni zadny problem je brzy zcela zaplnit. Populace se snadno zdvojnasobi kazdych tricet pet let, mozna drive. A kdyz nastane den, kdy rychlost vytvareni novych kolonii prekroci inflexni bod a zacne klesat, muze byt mnohem tezsi dostat dzina zpatky do lahve, nez ho vypustit.
Kdo si to vcas uvedomi a pripravi se na to, kdyz uz tu Pitt nebude?
Dale Erythro, planeta, kolem ktere Rotor obihal tak, ze obrovska Megas i brunatna Nemesis vychazely a zapadaly vskutku podivuhodnym zpusobem. Erythro! To byla otazka od sameho zacatku.
Pitt si dobre pamatoval na prvni dny vstupu do Nemesijske soustavy. Spletite pribuzenske svazky Nemesiiny planetarni rodinky se kousek po kousku, jak se Rotor ritil vstric rudemu trpaslikovi, objasnovaly.
Megas objevili ve vzdalenosti ctyr milionu kilometru od Nemesis, pouhou patnactinu vzdalenosti, ktera deli Merkur od Slunce. Dostavala od Nemesis priblizne stejne mnozstvi energie, jake dostavala Zeme od Slunce, jen s mensi intenzitou viditelneho svetla a vetsi intenzitou infracerveneho.
Uz na prvni pohled bylo vsak jasne, ze Megas je neobyvatelna. Patrila mezi plynne obry a jednu stranu mela neustale privracenou k Nemesis. Jeji obeh i rotace trvaly dvacet dni. Vecna noc, panujici na jedne polovine Megas, jen mirne zchlazovala teplo stoupajici z nitra k povrchu. Vecny den na opacne polovine byl nesnesitelne horky. Ze si Megas dokazala v takovem zaru udrzet atmosferu, za to vdecila pouze pritazlivosti na jejim povrchu, jez byla patnactkrat vetsi nez na Jupiteru, ktery mel proti ni vetsi prumer a pritom mensi hmotnost, a ctyricetkrat vetsi nez na Zemi.
Zadnou dalsi vetsi planetu Nemesis nemela.
Jenze potom, jak se Rotor priblizoval a Megas bylo videt stale zretelneji, se situace opet zmenila.
Zpravu mu prinesla Eugenie Insignova. Ne proto, ze by se o ten objev sama zaslouzila, proste ji jako hlavnimu astronomovi prinesli pocitacove zvetsene snimky Megas, to bylo vse. Znacne rozrusena je prinesla ukazat Pittovi do jeho komisarske kancelare.
Snazila se ovladnout hlas, ktery se ji trasl vzrusenim.
„Megas ma mesic,“ vyhrkla na nej.
Pitt jako vzdycky nepatrne pozdvihl oboci, ale potom rekl: „To se prece dalo ocekavat. Vsichni plynni obri ve slunecni soustave maji mesice, nekteri celou dvacitku.“
„Jiste, ale tohle neni obycejny mesic. Je veliky.“
Pitt zustaval chladny. „Jupiter ma ctyri velke mesice.“
„Ja mam na mysli opravdovou velikost. Skoro tak velky jako Zeme.“
„Chapu. Zajimave.“
„Vic nez to. Mnohem vic nez jen to, Janusi. Kdyby tento mesic krouzil primo kolem Nemesis, slapove vlivy by zpusobily, ze by mel jednu stranu neustale privracenou k Nemesis a byl by neobyvatelny. Jenze se otaci kolem Megas, a ta je mnohem chladnejsi nez Nemesis. A co vic, jeho obezna draha je znacne odchylena od roviny megaskeho rovniku. To znamena, ze na jeho obloze je Megas videt pouze z jedne hemisfery a pohybuje se neustale ve smeru sever — jih, v cyklu delky priblizne jednoho dne, zatimco Nemesis po obloze prechazi, tedy vychazi a zapada, opet v priblizne jednodennim cyklu. Na jedne polokouli je dvanact hodin tmy a dvanact hodin svetla. Na druhe sice take, ale behem dne je Nemesis mnohokrat, celkoveho casu az tricet minut, v zatmeni Megas, ktera mesic svou mirnou teplotou ochlazuje. Na teto hemisfere je nocni temnota zmirnovana svetlem odrazenym od Megas.“
„Mesic ma tedy zajimavou oblohu. Astronomove jsou urcite stestim bez sebe.“
„Neni to jen astronomicky bonbonek, Janusi. Je mozne, ze na mesici panuje teplota odpovidajici lidskym pozadavkum. Muze to byt obyvatelny svet.“
Pitt se usmal. „Cim dal zajimavejsi. Jenze tam asi nebude pro nas to spravne osvetleni, ze?“
Insignova prikyvla. „To je pravda. Bude tam rude slunce a temne nebe, bude tam chybet kratkovlnne svetlo, ktere by se rozptylilo v atmosfere. A krajina bude narudla, predpokladam.“
„V tom pripade, kdyz ty jsi pojmenovala slunce a nekdo z tvych lidi planetu, ja si privlastnim vysadu pojmenovat mesic. Rikejme mu Erythro, coz je, pokud si dobre vzpominam, recky vyraz pro cervenou.“
Potom byl nacas klid. Za orbitou systemu Megas-Erythro byl lokalizovan pas asteroidu dostatecne velkych, aby se staly idealni surovinovou zakladnou pro vystavbu dalsich kolonii.
Jak se priblizovali k Erythro, vyhlidky na moznou obyvatelnost byly cim dal slibnejsi. Planeta mela more i pevniny, prestoze more, podle predbezneho odhadu mrakoveho pokryvu vyhotoveneho jak ve viditelnem tak v infracervenem spektru, se zdala byt melci nez pozemska a opravdu mohutne horstvo bylo vyjimkou. Insignova, na zaklade dalsich vypoctu, trvala na tom, ze klima planety bude pro lidsky organismus naprosto prihodne.
Mezitim se dostali na takovou vzdalenost, ze mohli atmosferu Erythro prozkoumat podrobne spektroskopem. Insignova mu prisla sdelit:
„Atmosfera Erythro je o neco hustejsi nez pozemska a obsahuje volny kyslik — sestnact procent, plus pet procent argonu, zbytek tvori dusik. Musi tam byt jeste neco malo oxidu uhliciteho, ale zatim jsme ho nezjistili. V podstate jde o to, ze je to dychatelna atmosfera.“
„Cim dal tim lepe,“ rekl Pitt. „Kdo by si to byl pomyslel, kdyz jsi poprve zpozorovala Nemesis?“
„Cim dal tim lepe pro biology. Pro Rotor uz mozna ne tak docela. Znacny obsah volneho kysliku v atmosfere je neomylnym voditkem poukazujicim na pritomnost zivota.“
„Zivota?“ Pitt byl naprosto vyvedeny z miry.
„Zivota,“ prikyvla Insignova a se zjevnou zvracenosti a radosti, se kterou se vyzivala v jeho zdeseni, zduraznila nasledujici vetu. „A kdyz zivota, potom pravdepodobne inteligentniho, mozna dokonce vyspele civilizace.“
17
To, co nasledovalo, bylo pro Pitta totez co priserna nocni mura. Nejenze musel zit ve straslive obave pred tim, ze se za nimi vydaji Pozemstane, predbehnou je, a dozajista i prevysi v poctu a mozna i v technologii — ale ted se k jeho strachu navic pridal dalsi, mozna jeste horsi. Strach z toho, ze se mohou blizit k vysostnemu uzemi stare a vyspele civilizace, ktera je v mziku vteriny, jakoby mimochodem, zlikviduje stejne, jako kdyz clovek bez rozmysleni zabije doterneho komara, ktery mu zabzucel prilis blizko ucha.
Zatimco se stale blizili k Nemesis, Pitt se s hlubokym znepokojenim Insignove vyptaval:
„Musi kyslik opravdu znamenat existenci zivota?“
„To je termodynamicka nevyhnutelnost, Janusi. Na planete pozemskeho typu — a tak muzeme Erythro podle vsech znamek smele nazyvat — nemuze existovat volny kyslik, stejne jako se v jakemkoli gravitacnim poli pozemskeho typu nemuze ve vzduchu volne vznaset kus skaly. Tak predevsim, kyslik pritomny v atmosfere se samovolne vaze s jinymi prvky, obsazenymi v pude, a uvolnuje pritom energii. Kdyby neexistoval nejaky chemicky proces, ktery by dodaval energii k opetovne regeneraci volneho kysliku, tak by se vsechen vyvazal.“
„Tomu rozumim, ale proc musi existence tohoto zpetneho energetickeho procesu nutne znamenat pritomnost zivota?“
„Protoze krome fotosyntezy zelenych tkani, ktera pomoci solarni energie uvolnuje kyslik, se v prirode doposud nenaslo nic, co by ho dokazalo vytvorit.“
„Kdyz rikas 'doposud se v prirode nenaslo nic', mas na mysli slunecni soustavu. Tohle je jina soustava s jinym sluncem a s jinou planetou, v jinych podminkach. Termodynamicke zakony mohou platit i v pripade, ze existuje nejaky chemicky proces, na ktery jsme dosud ve slunecni soustave nenarazili a ktery tady muze vytvaret kyslik, ne?“
„Jestli se spolehas na tohle.“ usmala se Insignova, „tak hodne stesti.“
Bylo zapotrebi dukazu a Pitt si na ne musel pockat.
Predevsim se ukazalo, ze Nemesis a Megas maji nesmirne slaba magneticka pole. To se ocekavalo a tak to nevyvolalo zadny zvlastni rozruch, jelikoz jak slunce, tak planeta rotovaly velmi pomalu. Erythro, s rotacni periodou
