Nemesis

„Ano, ted uz to vi. Vsichni. Neexistovalo jine vysvetleni, kdyz jim Rotor zcistajasna zmizel z obrazovek. Sledovaly to vsechny kolonie. Uz nikdo nemohl pochybovat. Zmizel ze vsech obrazovek zaroven. Zneklidnujici na tom je, ze nevime kam.“

„K Alfe Centauri, kam jinam?“

„Urad si mysli, ze to nemusi byt nutne Alfa Centauri, a ty, ze o tom muzes neco vedet.“

Fisher vypadal pobourene. „Uz jsem rekl vsechno, stokrat, i pozpatku. Nic jsem nezatajil.“

„Jiste. To vime. Nic, o cem vis. Chteji, abych si s tebou promluvil jako pritel s pritelem a zjistil, jestli nevis neco, o cem nevis, ze to vis. Treba si vzpomenes na neco, co te vubec nenapadlo. Stravil jsi tam ctyri roky, ozenil ses, mel jsi dite. Nemohlo ti uniknout uplne vsechno.“

„Neslo to. Kdyby pojali sebemensi podezreni, ze za necim jdu, vyrazili by me. Uz jenom pozemsky puvod z tebe delal vrcholne podezreleho. Kdybych se neozenil — nedal jim dukaz, ze se chci stat jednim z nich — vyrazili by me bez rozmysleni. Od vseho dulezitejsiho a choulostivejsiho me drzeli pekne daleko.“

Fisher pohledl stranou. „A vychazelo jim to. Moje zena pracovala pouze jako astronom. Nemel jsem moznost si vybrat, vzdyt vis. Ledaze bych si dal do holovize inzerat: 'Hledam mladou zenu, znacka — hyperspecialistka. To vis, ze kdybych takovou potkal, tak bych udelal vsechno, co je v mych silach, abych ji zahaknul, i kdyby vypadala jako hyena, jenze jsem zadnou takovou za celou dobu nepotkal. Mam za to, ze nad hypertechnologii uzavreli takovy poklop, klicove lidi si drzeli v totalni izolaci. Taky si myslim, ze museli v laboratori nosit masky a pouzivat neprava jmena. Ctyri roky — a ja za celou dobu nenarazil na jedinou stopu, nezjistil jediny fakt. Bylo mi jasne, ze tim u Uradu koncim.“

Obratil se vztekle ke Garandovi. „Doslo to tak daleko, ze se ze me stal normalni hulvat. Pocit prohry byl proste nad me sily.“

Wyler sedel proti Fisherovi uprostred nabytkem precpane mistnosti a houpal se na zidli, pricemz se ale neustale pridrzoval stolu, v obave, aby nespadl.

„Crile, Urad si nemuze dovolit zadne zmekcilosti, ale uplne bezcitny taky neni. Je nam lito, ze s tebou musime takhle jednat, ale musime. A mne osobne je zase lito, ze to pridelili zrovna mne, ale udelat to musim. Dela nam starosti, ze jsi zklamal a nic neprinesl. Kdyby Rotor neodletel, mohli bychom si myslet, ze nebylo co. Jenze oni odleteli. Opravdu vyvinuli hyperposilovani a ty jsi nam neprinesl nic.“

„Ja vim.“

„To ovsem neznamena, ze te propustime nebo ze se te zbavime. Doufame, ze nam muzes byt i nadale uzitecny. A ja se mam ujistit, ze tvuj neuspech byl poctivy.“

„Coz znamena?“

„Musim byt schopen jim sdelit, ze tve fiasko nezpusobila zadna osobni slabost. Prece jen sis vzal Rotoranku. Byla hezka? Mels ji rad?“

Fisher zavrcel:

„Ach tak, takze se me vlastne ptas, jestli jsem z lasky k Rotorance umyslne nechranil zajmy Rotoru a nepomohl jim zachovat jejich tajemstvi.“

„No a?“ opacil nevzrusene Wyler. „Nepomohl?“

„Jak se takhle muzes ptat? Kdybych se rozhodl stat se Rotoranem, tak bych odletel s nimi. Touhle dobou bych nekde bloudil vesmirem a vy byste me uz nikdy nemuseli najit. Jenze jsem to neudelal. 'Vystoupil' jsem z Rotoru a vratil se na Zemi, prestoze jsem vedel, ze neuspech bude pravdepodobne znamenat konec me kariery.“

„Tvoji loajalitu ocenujeme.“

„Je v tom vic loajality, nez si vubec dokazes predstavit.“

„Uznavame, ze jsi ze sluzebni povinnosti musel opustit zenu, kterou jsi mozna miloval. To by se ti samozrejme pripocetlo k dobru, jen kdybychom si mohli byt jisti, ze —“

„Ani ne tak zenu jako dceru.“

Wyler si Fishera zamyslene prohlizel. „Vime, ze mas rocni dceru, Crile. Vzhledem k okolnostem od tebe mozna nebylo chytre dovolit si takove 'rukojmi .“

„Souhlasim. Ale jsem taky jenom clovek, ne robot. Veci se obcas prihodi proti nasi vuli. Ale jakmile se dcera narodila a ja s ni potom rok byl —“

„To chapu, ale byl to prece jenom rok. Dost kratka doba na vybudovani vztahu —“

Fisher se usklibl: „Klidne si mysli, ze to chapes, ale nechapes nic.“

„Tak mi to vysvetli. Pokusim se to pochopit.“

„Moje sestra. Moje mladsi sestra.“

Wyler prikyvl. „Ano, videl jsem to v tvem zaznamu. Rose, tak se tusim jmenovala.“

„Roseanne. Zemrela pred osmi lety pri nepokojich v San Franciscu. Bylo ji teprve sedmnact.“

„To je mi lito.“

„Nepatrila ani k jednem ani k druhym. Byla jednim z tech nevinnych prihlizejicich, kteri na sebe pritahuji pozornost a odnesou to namisto vudcu demonstrantu nebo nacelniku policie. Aspon ze jsme nasli jeji telo, abych mel co zpopelnit.“

Wyler zachovaval polorozpacite mlceni.

Nakonec Fisher rekl: „Bylo ji teprve sedmnact. Nasi rodice zemreli,“ — skrabal se za reci na hrbete ruky, jako by daval najevo, ze o tom nerad hovori — „kdyz ji byly ctyri roky a mne ctrnact. Zacal jsem po skole vydelavat a staral jsem se, aby mela co do ust i na sebe, aby mela vsechno, co potrebuje, prestoze ja nemel. Naucil jsem se programovani — ne, ze by se z toho dalo buhvijak vyzit — a potom ji bylo sedmnact a nikdy neublizila zive dusi, ani nevedela, co maji vsechny ty bitky a hulakani znamenat, proste to odnesla —“

„Ted chapu, proc ses dobrovolne prihlasil na Rotor,“ rekl Wyler.

„Hm. Par let jsem nebyl k nicemu. Vstoupil jsem do Uradu castecne proto, abych se mel v duchu cim zabyvat a castecne proto, ze jsem si myslel, ze v tom bude riziko. Da se rict, ze jsem se tesil na smrt — zvlaste, kdyz 'cestou' budu moct udelat neco uzitecneho. Pri projednavani otazky umisteni agenta na Rotoru jsem se prihlasil jako dobrovolnik. Chtel jsem vypadnout ze Zeme.“

„A ted jsi zpatky. Litujes toho?“

„Trochu ano, ale Rotor me dusil. Pres vsechny nedostatky ma Zeme aspon prostor. Kdybys jen znal Roseanne, Garande. Nedovedes si ji vubec predstavit. Nebyla hezka, ale mela takove zvlastni oci.“ Fisherovy vlastni oci hledely nekam do minulosti, mezi obocim se mu udelala mala vraska, jako kdyby se usilovne pokousel na neco zaostrit pohled. „Nadherne oci, ale zaroven desive. Pripadalo mi, ze do nich nikdy nemuzu pohlednout bez obav. Jeji pohled tebou pronikl skrz naskrz — jestli vis, jak to myslim.“

„Abych rekl pravdu, tak ne,“ rekl Wyler.

Fisher mu nevenoval pozornost. „Vzdycky poznala, kdyz jsi lhal nebo se snazil zatajit pravdu. Nemohl jsi promluvit, aniz aby nepoznala pravdu.“

„Chces mi snad naznacit, ze byla telepatka?“

„Coze? Ale ne. Tvrdila, ze cte' vyraz tvare a nasloucha intonaci hlasu. Tvrdila, ze nikdo nemuze ukryt, co si mysli. Muzes se pry smat, jak chces, vnitrni pocit smutku neutajis; zadna veselost nezakryje horkost v dusi. Pokousela se mi to vysvetlit, ale ja jsem nikdy nebyl s to pochopit, jak to delala. Byla to vyjimecna bytost, Garande. Pocitoval jsem pred ni bazen. A potom se narodila moje dcera, Marlene.“

„No a?“

„A mela tytez oci.“

„Tve dite melo oci tve sestry?“

„Ne hned, ale pozoroval jsem, jak se jimi stavaji. Kdyz ji bylo sest mesicu, uz mi z tech oci behal mraz po zadech.“

„Tve zene taky?“

„Nevim, nevsiml jsem si, jestli to na ni pusobilo, jenze nezapomen, ze ona nemela sestru, ktera se jmenovala Roseanne. Marlene skoro nikdy neplakala; byla pokojna. Pamatuji si, ze Roseanne byla jako dite stejna. Navic, Marlene take nevypadala, ze by z ni mela byt buhvijaka krasavice. Bylo to, jako by se mi Roseanne vratila. Ted chapes, jak tezke to pro me muselo byt.“

„Myslis vratit se na Zemi?“

„A opustit je. Jako bych ztratil Roseanne podruhe. Uz ji nikdy neuvidim. Nikdy!“

„Jenze ses vratil.“

„Loajalnost! Povinnost! Ale jestli chces vedet pravdu, malem jsem tam zustal. Stal jsem tam, rozervany,