Nemesis

Anebo, coz je jeste pravdepodobnejsi, at uz nalezi ke kterekoli soustave, pritomnost te druhe ji musi rozvratit, nebo ji uz rozvratila.“

Pitt na Insignovou zkoumave pohledl a lehce poklepal prsty o operadlo kresla. „Jak dlouho trva Nemesis, nez obehne kolem Slunce — za predpokladu, ze je jeho pruvodce?“

„Nevim. Musela bych vypocitat jeji orbitu. Mela jsem to udelat uz pred Odchodem, ale mela jsem plnou hlavu jinych starosti — to ale neni zadna omluva.“

„Tak to odhadni.“

„Po kruhove orbite by ji obeh kolem Slunce, ci presneji, kolem gravitacniho stredu soustavy, trval neco pres padesat milionu let s tim, ze Slunce by obihalo podobne. Spojnice mezi nimi by tento gravitacni stred vzdycky protinala. Naproti tomu, pokud by se Nemesis pohybovala po protahle elipticke draze a nyni by byla v jejim nejvzdalenejsim bode — a to byt musi, protoze kdyby postoupila jeste dal, nemohla by to byt v zadnem pripade doprovodna hvezda, tak by ji to trvalo priblizne dvacet pet milionu let.“

„Takze naposledy, kdyz byla Nemesis v tomto postaveni, tedy vicemene mezi Alfou Centauri a Sluncem, musela byt Alfa Centauri ve zcela odlisnem postaveni, nez je ted. Rozdil dvaceti peti az padesati milionu let muselo Alfu Centauri nejak posunout, ze? O kolik?“

„O notny kus svetelneho roku.“

„Znamena to tedy, ze tohle je poprve, kdy se Nemesis nachazi mezi dvema hvezdami? Ze si az doposud obihala 'v poklidu'?“

„To ani nahodou, Janusi. I kdybys zapomnel na Alfu Centauri. jsou tu dalsi hvezdy. Ted se priblizila jedna, ale v minulosti se musela do interferencni vzdalenosti jeji obezne drahy priblizit jina hvezda. Jeji obezna draha je proste nestabilni.“

„Tak co potom dela v teto casti vesmiru, kdyz neobiha kolem Slunce?“

„Prave,“ rekla Insignova.

„Jak 'prave ?“

„Kdyby obihala kolem Slunce, pohybovala by se rychlosti relativni ke Slunci, neco mezi osmdesati az sty metry za sekundu, podle hmotnosti Nemesis. To je na hvezdu velmi pomala rychlost, takze by to vypadalo, ze dlouho stoji na stejnem miste. Tak by zustala velmi dlouho za mracnem, zvlaste pokud se mracno pohybuje ve stejnem smeru, relativne ke Slunci. Pri tak pomalem pohybu a tak nevyraznem jasu neni divne, ze si ji az dosud nikdo nevsiml. Jenomze —“ udelala dramatickou pauzu.

Pitt, ktery se ani nenamahal dat najevo zvedavost, si povzdechl a rekl:

„Tak co? Prejdes konecne k veci?“

„Pokud by nebyla na orbite kolem Slunce, tak by slo o nezavisly pohyb a v tom pripade by se mela pohybovat, relativne ke Slunci, rychlosti okolo sta kilometru za sekundu, tedy tisickrat rychleji nez po orbite. V teto casti vesmiru se muze nachazet jen nahodou, poleti dal, mine Slunce a uz se nikdy nevrati. Jenze ona zustava za mracnem, aniz by viditelne zmenila svoji polohu.“

„Coz si vysvetlujes cim?“

„Existuje zpusob, jak by se mohla hnat takovym tempem a pritom vypadat, jako ze nemeni sve postaveni na obloze.“

„Ze by vibrovala tam a zpatky?“

Insignova sevrela rty. „Janusi, ted neni vhodny cas na zertovani. Nemesis se muze pohybovat vicemene primo ke Slunci. Tim by se nevychylovala doprava ani doleva, takze by to vypadalo, jako by nemenila postaveni a pritom by se ritila rovnou na nas; tedy na slunecni soustavu.“

Pitt na ni udivene ziral. „Mas pro tohle tvrzeni nejaky dukaz?“

„Zatim ne. Kdyz jsem Nemesis objevila, nebyl duvod provadet spektralni analyzu. Potom, co jsem si vsimla jeji paralaxy, me sice napadlo, ze bych mohla udelat jeste spektralni analyzu, ale nejak jsem se uz k tomu nedostala. Pokud si vzpominas, postavil jsi me do cela projektu Dalkova Sonda a prikazal mi, abych zamerila pozornost svych podrizenych mimo Nemesis. Podrobnou spektralni analyzu jsem si objednat nemohla a po Odchodu — hm, proste jsem ji neudelala. Ovsem ted ji udelam, tim si muzes byt jisty.“

„Dovol mi jednu otazku. Nevyvolalo by stejny efekt 'nehybnosti', kdyby se Nemesis pohybovala od Slunce? Pravdepodobnost, ze se pohybuje opacnym smerem, je padesat na padesat, ze?“

„To nam rekne spektralni analyza. Posun v cervenem spektru bude znamenat regresi; ve fialovem priblizeni.“

„Ale na to uz je pozde. Spektrograf ti ukaze, ze se k nam priblizuje, protoze se my priblizujeme k ni.“

„V tuhle chvili bych neprovedla spektralni analyzu Nemesis, ale Slunce. Pokud se Nemesis priblizuje ke Slunci, potom se Slunce priblizuje k Nemesis, a nas pohyb se do toho da zakalkulovat. Krome toho uz brzdime a tak za mesic se budeme pohybovat tak pomalu, ze nase rychlost spektroskopicke vysledky nijak vyznamne neovlivni.“

Trvalo celou pul minutu nez Pitt, zahloubany v myslenkach, s pohledem sklopenym na vyklizenou desku stolu a s rukou na pocitacovem terminalu, aniz by se namahal na ni pohlednout, rekl: „Ne. Neni treba provadet podobna pozorovani. Nechci, aby ses tim dal zabyvala, Eugenie. Je to zcela nepodstatny problem, zapomen na to.“

Pokynem ruky ji dal jasne najevo, ze ma odejit.

12

Eugenie stazenym hrdlem pobourene zasipala. Tichym, nakraplym hlasem se ohradila: „Jak se opovazujes, Janusi? Jak se opovazujes?“

„Co, jak se opovazuji?“ zamracil se Pitt.

„Jak se opovazujes chtit me vykazat jako nejakeho pocitacoveho technika? Kdybych neobjevila Nemesis, tak bychom tu nebyli. A tebe by nezvolili komisarem. Nemesis je moje. Mam do toho co mluvit.“

„Nemesis neni tvoje. Patri Rotoru. Takze laskave odejdi, at se muzu venovat sve praci.“

„Janusi,“ zvysila hlas. „Znovu ti opakuji, ze Nemesis se se vsi pravdepodobnosti pohybuje smerem k nasi slunecni soustave.“

„A ja ti znovu opakuji, ze je to jen padesatiprocentni pravdepodobnost, nic vic. A i kdyby smerovala ke slunecni soustave — mimochodem, ne nasi slunecni soustave, ale jejich slunecni soustave — snad mi nechces tvrdit, ze narazi do Slunce? Ani bych ti to neveril. Za celou existenci, za celych temer pet miliard let do Slunce zadna hvezda nenarazila, ba ani se k nemu nepriblizila. Pravdepodobnost hvezdne kolize, i v relativne preplnenych oblastech Galaxie, je prakticky nulova. Mozna nejsem astronom, ale tohle vim.“

„Pravdepodobnost je zase jen pravdepodobnost, Janusi, ne jistota. Ze by se Nemesis a Slunce mohly srazit je sice teoreticky mozne, ale pripoustim, ze tomu sama neverim. Problem je v tom, ze tak tesne priblizeni, i kdyz se obejde bez srazky, muze byt pro Zemi osudne.“

„Jak tesne je podle tebe tesne priblizeni?“

„Nevim. Nez vsechno spocitam, nejakou chvilku to potrva.“

„Tak dobre. Takze podle tebe se mame zatezovat vsemi temi nezbytnymi pozorovanimi a propocty a kdyz zjistime, ze situace je pro slunecni soustavu opravdu tak hruzostrasna, tak potom co? Varovat ji?“

„No ovsem. Co jineho by nam zbyvalo?“

„A jak bychom je varovali? Zadne prostredky k hyperkomunikaci nemame, a i kdybychom je meli, oni nemaji sit, kterou by hypervysilani zachytili. Kdybychom zpravu vyslali luminalni cestou — svetlem, mikrovlnami, modulovanymi neutriny — trvalo by dva roky, nez by dorazila na Zemi, za predpokladu, ze nas paprsek bude dostatecne silny a koherentni. A i potom, jak bychom se dozvedeli, jestli zpravu prijali? Pokud by se obtezovali odpovedet, odpoved by sla zpatky dalsi dva roky. A jaky by byl konecny efekt naseho varovani? Museli bychom je informovat, kde se Nemesis nachazi a oni by poznali, ze vysilani k nim prichazi prave odtud. Cely smysl utajeni, cely plan o vybudovani homogenni civilizace kolem Nemesis bez vnejsich intervenci by sel k certu.“

„At by byla cena, kterou bychom museli zaplatit jakakoli, Janusi, jak muzes vubec uvazovat o tom, ze bychom je nevarovali?“

„O co ti jde? I kdyby Nemesis mirila ke Slunci, jak dlouho ji potrva, nez dorazi ke slunecni soustave?“

„K hranicim slunecni soustavy muze dorazit behem peti tisic let.“

Pitt se oprel do kresla a meril si Insignovou pobavenym pohledem. „Pet tisic let. Pouhych pet tisic let? Podivej se, Eugenie, pred dvema sty padesati lety stal na Mesici prvni Pozemstan. Dve a pul stoleti uplynulo a jsme