„Opravdu mas neco, co ho uspokoji?“
„Jenom superluminalni let.
38
Laboratore, ve kterych Tessa Wendelova pracovala s vyzkumnym tymem na tom, jak otrast vesmirnymi zaklady, byly pro ni pripraveny davno predtim, nez se ji podarilo naverbovat na Zemi. Nachazely se v nitru obrovske skalni pevnosti, ktera byla zcela mimo dosah prekypujici zemske populace a kde vzniklo opravdove vyzkumne mestecko.
V jeho stredu ted sedel na pojizdnem kresle Tanayama. Zive se na nem zdaly jen oci, skryte za privrenymi vicky — pichlave a preskakujici z mista na misto.
Tanayama v zadnem pripade nebyl nejvyssi predstavitel pozemske vlady, dokonce ani nejvyssi predstavitel pritomny na demonstraci, ale byl, a stale zustaval, hnaci silou celeho projektu a vsichni mu automaticky ustupovali z cesty.
Pouze Wendelova pusobila 'nebojacnym' dojmem.
Jeho hlas byl spise chrcivym septanim. „Co uvidim, doktorko? Vesmirnou lod?“
Zadna lod samozrejme v dohledu nebyla.
Wendelova odpovedela: „Zadne lode, rediteli. Ty jsou jeste roky daleko. Mam zde jen demonstraci, zato velmi zajimavou. Uvidite prvni verejnou demonstraci opravdoveho superluminalniho letu, neceho, co daleko presahuje jakekoli hyperposilovani.“
„Jak to probehne?“
„Pokud vim, rediteli, byl jste jiz informovan.“
Tanayama zachrchlal a chvili trvalo, nez znovu popadl dech. „Pokouseli se mi neco vysvetlovat,“ rekl, „ale ja to chci od vas.“ Upiral na ni uhrancive a ocelove oci. „Vy to cele ridite,“ rekl. „Jsou to vase cary. Vy mi to take objasnite.“
„Nemohu vam objasnovat teorii. To by trvalo prilis dlouho, rediteli. Unavilo by vas to.“
„Nestojim o teorii. Co uvidim?“
„Uvidite dve sklenene krychle. Obe obsahuji ciste vakuum.“
„Proc?“
„Superluminalni let lze uskutecnit pouze ve vakuu, rediteli. Jinak by predmet, ktery se ma pohybovat rychleji nez svetlo, za sebou tahl dalsi hmotu, cimz by se zvysily energeticke vydaje a snizila ovladatelnost. Take musi byt ve vakuu ukoncen, jinak by to mohlo mit katastroficke nasledky, protoze —“
„Na 'protoze' ted zapomente. Jestli superluminalni let musi zacit a skoncit ve vakuu, jak ho potom budeme moci vyuzit?“
„Nejdrive se musime standardnimi prostredky dostat do otevreneho vesmiru a potom prejit do hyperprostoru a zustat v nem. Az se priblizime cilovemu bodu, prejit do bezneho prostoru a zbytek cesty prekonat opet standardnimi prostredky.“
„To zabere hodne casu.“
„Ani superluminalni let nelze provest v mziku, ale reptat na ztratu casu, kdyz se muzete dostat ze slunecni soustavy ke hvezde vzdalene ctyricet svetelnych let za ctyricet dni misto za ctyricet let, se mi zda trochu zvlastni.“
„Dobra tedy. Rikate dve sklenene krychle. K cemu slouzi?“
„Jsou to holograficke projekce. Ve skutecnosti je od sebe deli tri tisice kilometru pozemske hmoty. Skalnate hmoty. Kdyby je od sebe delilo tri tisice kilometru nicim neprerusovaneho vakua, trvala by svetlu tato vzdalenost jednu tisicinu sekundy — jednu milisekundu. My, samozrejme, nebudeme pouzivat svetlo. Uprostred leve krychle visi v mohutnem magnetickem poli mala koule, jez je vlastne miniaturni hyperatomovy motor. Vidite ji, rediteli?“
„Neco tam vidim,“ rekl Tanayama. „To je vsechno, co mate?“
„Kdyz se budete pozorne divat, uvidite, jak zmizi. Odpocitavani uz zacalo.“
Vsichni si neco septali do ucha a kdyz se na ciferniku objevila nula, koule zmizela a objevila se v druhe krychli.
„Nezapomente,“ rekla Wendelova, „ze ty krychle jsou ve skutecnosti tri tisice kilometru od sebe. Cas ukazuje, ze zpozdeni mezi vyslanim a prijmem je neco malo pres deset mikrosekund, coz znamena, ze prenos byl temer stokrat rychlejsi nez svetlo.“
Tanayama vzhledl. „Jak to muzu vedet? Vsechno to klidne mohl byt jen trik k obelhani nekoho, koho povazujete za naivniho starce.“
„Rediteli,“ ohradila se Wendelova upjate, „jsou tu stovky vedeckych kapacit, z nich mnoho Pozemstanu. Ukazi vam vsechno, co budete chtit, vysvetli, co a jak funguje. Nenajdete tu nic, nez svedomite uskutecneny vedecky experiment.“
„I kdyby to bylo, jak rikate, co by to znamenalo? Nejaka kulicka. Pingpongovy micek, co doleti na par tisic kilometru. To ma byt vsechno, co po trech letech mate?“
„Rediteli, se vsi uctou, to, co jste shledl, je mozna vic, nez by mel kdokoli pravo ocekavat. Ano, muze to byt velikosti pingpongoveho micku a muze to letet na vzdalenost pouhych tri tisic kilometru, ale jedna se o skutecny superluminalni let tehoz druhu, jako kdybychom stonasobnou rychlosti svetla prenesli nejakou vesmirnou lod k Arkturu. To, co jste videl, je prvni verejna demonstrace opravdoveho superluminalniho letu v lidskych dejinach.“
„Ale ja chci videt lod.“
„Na tu si budete muset pockat.“
„Nemuzu. Nemuzu,“ zachrcel Tanayama hlasem, ktery nebyl nicim jinym nez sipavym sepotem. Otrasal se novym zachvatem kasle.
Nacez Wendelova potichu pronesla slova, ktera krome Tanayamy pravdepodobne nikdo jiny nezaslechl: „Ani vase vule nepohne vesmirem.“
39
Tri dny v Hyper City, tak se mestecku mezi lidmi rikalo, urcene pro oficialni pozorovatele ubehly v tezkopadnem tempu. Nyni uz byli vsichni vetrelci pryc.
„I tak,“ sverila se Tessa Wendelova Crilovi Fisherovi, „to cloveku trva jeste dalsi dva tri dny, nez se vzpamatuje a muze se znovu pustit poradne do prace.“
Pusobila ztrhanym dojmem. Znechucene dodala:
„Odporny dedek.“
Fisher ihned uhadl, o kom je rec.
„Je nemocny.“
Wendelova jej probodla zlostnym pohledem. „Chces se ho snad zastavat?“
„Pouze konstatuju.“
Zdvihla ruku a pokyvala ukazovackem: „Jsem si docela jista, ze ta mizerna troska byla stejne iracionalni a namyslena i v dobe, kdy ji nic nebylo, nebo, coz vyjde nastejno, kdy nebyla stara. Jak dlouho je reditelem Uradu?“
„Je soucasti inventare. Pres tricet let. A predtim byl skoro stejne dlouho hlavnim namestkem a nejspis i opravdovym reditelem tak tri nebo ctyr loutek, co se vystridaly v reditelskem kresle. A nehlede na to, jak stary a nemocny jeste bude, zustane reditelem az do smrti — mozna jeste tri dny potom, dokud si vsichni nebudou jisti, ze uz nevstane z mrtvych.“
„Myslim, ze ti to pripada komicke.“
„Ne, ale co ti zbyva, nez se smat — pri pohledu na cloveka, ktery bez zjevne moci, aniz by ho znala siroka verejnost, drzel temer pul stoleti vsechny cleny vlady ve strachu a poddanstvi, a to jednoduse jen proto, ze drzel
