Nemesis

„Mam tam nekde dceru. To bys mohla pochopit, Tesso. Mas prece syna.“

Mela. Bylo mu neco malo pres dvacet, chodil na Adelijskou univerzitu a cas od casu matce psal.

Wendelove zmekly rysy. „Crile,“ rekla, „nesmis se oddavat marnym nadejim. Ujistuji te, ze pokud vedeli o Sousedni hvezde, tak odleteli prave k ni. S obycejnym hyperposilovanym pohonem jim, nicmene, musela cesta zabrat pres dva roky. Nemuzeme vedet, zda Rotor takovou cestu vydrzel. A i kdyby vydrzel, pravdepodobnost nalezeni obyvatelne planety v okoli rudeho trpaslika je prakticky nulova. A kdyby to vydrzeli az tak daleko, mozna by se vydali hledat jinou vhodnou planetu. Ale kam? Jak bychom je mohli najit?“

„Rekl bych, ze vedeli, ze vedle Sousedni hvezdy nemuzou najit obyvatelny svet. Nebyli by tim padem predem pripraveni jednoduse usadit Rotor na vhodnou obeznou drahu kolem hvezdy?“

„I kdyby prezili let a i kdyby zustali na obezne draze kolem hvezdy, byl by to jen sterilni zivot bez vyhlidek na budoucnost a ve forme, ktera by se v zadnem pripade nedala nazvat civilizovana. Crile, musis se obrnit. Co kdyz se nam podari zorganizovat expedici k Sousedni hvezde a vubec nic tam nenajdeme, nebo nanejvys tak prazdne trosky Rotoru?“

„Tak nam nezbude, nez se s tim smirit. Ale urcite existuje nejaka nadeje, ze prezili.“

„A ze najdes sve dite? Drahy Crile, do toho chces vkladat sve nadeje? I kdyby Rotor prezil a s nim i tva dcera, byl ji prece jen rok, kdyz odleteli, a to bylo v dvaadvacatem. Kdyby se ted pred tebou objevila, byla by o deset let starsi. Kdybychom se vydali k Sousedni hvezde v nejblizsim moznem terminu, tak ji bude patnact let. Nepozna te. A co vic, ty nepoznas ji.“

„Deset, patnact nebo padesat let. Kdybych ji spatril, Tesso, poznal bych ji, to vim.“

DEVATENACT ZUSTAT

40

Marlene se na Sievera Genarra vahave usmala. Zvykla si vpadnout do jeho kancelare, kdy se ji zlibilo.

„Rusim te v necem dulezitem, strycku Sievere?“

„Ne, drahousku, tohle vlastne neni prilis dulezite zamestnani. Slouzilo puvodne k tomu, aby se me Pitt mohl zbavit a ja se ho rad chytil, abych se zase mohl zbavit jeho. Nerekl bych to kazdemu, ale tobe by zadna lez neunikla a tak jsem nucen mluvit pravdu.“

„Desi te to, strycku Sievere? Komisare Pitta to desilo a Aurinela by to take podesilo, kdybych mu nekdy prozradila, co umim.“

„Nedesi, Marlene, protoze jsem se s tim uz smiril, abys vedela. Rozhodl jsem se, ze pro tebe budu tabulka cireho skla. Vlastne je to takovy uklidnujici pocit. Lhani je slozita vec, clovek musi neustale pamatovat na vsechno. Kdyby byli lide doopravdy lini, nikdy by nelhali.“

Marlene se znovu usmala. „Proto me mas rad? Protoze ti umoznuju, abys byl liny?“

„To taky poznas?“

„Ne, poznam, ze me mas rad, ale nepoznam proc. Tve drzeni tela rika, ze me mas rad, ale duvod je ukryty na dne tve duse a vsechno, co se o nem dokazu dozvedet, jsou jen obcasne nezretelne pocity. Nemuzu tam 'dosahnout'.“ Na chvilku se zamyslela. „Nekdy si preju, abych to dokazala.“

„Bud rada, ze nemuzes. Duse jsou spinava, zatuchla a neprijemna mista.“

„Proc to rikas, strycku Sievere?“

„Zkusenost. Nemam tvoji prirozenou schopnost, ale pobyval jsem mezi lidmi mnohem dele nez ty. Tobe se libi vlastni duse, Marlene?“

Marlene vypadala prekvapene. „Nevim. Proc by se mi nemela libit?“

„Libi se ti vsechny tve myslenky? Vsechny predstavy? Vsechny pohnutky? Ruku na srdce. Nemuzu si te 'precist', ale ruku na srdce.“

„No, nekdy me napadaji hlouposti nebo zlomyslnosti. Nekdy mam zlost a napadaji me veci, ktere bych doopravdy neudelala. Ale ne casto, vazne.“

„Ne? Nezapominej, ze jsi na svou dusi zvykla. Sotva ji vnimas. Jako saty, co mas na sobe. Necitis jejich dotyk, protoze jsi na ne zvykla. Vlasy se ti vzadu na krku toci, ale ty si toho nevsimnes. Kdyby se tveho krku dotkly cizi vlasy, svedilo by to a nedalo by se to vydrzet. Myslenky nekoho druheho by nemusely byt o nic horsi nez tvoje, ale byly by to myslenky nekoho druheho a nelibily by se ti. Napriklad by se ti nemuselo libit, ze te mam rad — kdybys vedela, proc te mam rad. Je mnohem lepsi a klidnejsi prijmout moji naklonnost jako fakt a nepidit se v me dusi po duvodech.“

Nasledovala nevyhnutelna Marlenina otazka:

„Proc? Jake jsou to duvody?“

„Mam te rad, protoze jsem byl kdysi tebou.“

„Co tim myslis?“

„To, ze jsem byl divenkou s krasnyma ocima a darem vnimavosti, to ne. Ale to, ze jsem byl mlady a myslel si o sobe, ze jsem nehezky a ze me kvuli tomu nikdo nema rad, ano. Vedel jsem, ze jsem chytry a nechapal jsem, proc me pro to nikdo nemel rad. Pripadalo mi nespravedlive, ze na to spatne se hledi a na to dobre ne.

Trapilo me to a zaroven jsem mel vztek, Marlene. A rekl jsem si, ze se k druhym nikdy nebudu chovat tak, jako oni ke mne, ale nemel jsem moc prilezitosti sve rozhodnuti realizovat. Potom jsem poznal tebe. Nevypadas zdaleka tak bidne, jako jsem vypadal ja a jsi daleko inteligentnejsi, nez jsem ja kdy byl, ale mne ani trochu nevadi, ze me prevysujes.“ Roztahl usta do sirokeho usmevu. „Je to, jako bych si daval druhou sanci — tentokrat znatelne zvyhodnenou. Ale dost, proto jsi za mnou asi neprisla. Mozna nejsem tak vnimavy jako ty, ale tolik jeste poznam.“

„No, prisla jsem kvuli mame.“

„Eh?“ Genarr se s nahlym a temer bolestnym zvysenim zajmu zachmuril. „Co je s ni?“

„Uz je skoro hotova se svym projektem, vzdyt vis. Jestli se vrati na Rotor, bude chtit, abych sla s ni. Musim?“

„Asi ano. Ty nechces?“

„Ne, nechci, strycku Sievere. Citim, ze je dulezite, abych zustala tady. A tak bych chtela, abys rekl komisari Pittovi, ze by sis nas tu rad nechal. Nejakou dobre znejici zaminku si urcite najdes. A komisar Pitt bude docela rad, kdyz tu zustaneme, tim jsem si jista, zvlaste, kdyz mu vysvetlis, ze matka zjistila, ze Nemesis Zemi znici.“

„To ti rekla?“

„Ne, nerekla. Ani nemusela. Muzes mu rict, ze ho matka bude pravdepodobne neustale obtezovat nalehanim, aby Zemi varoval.“

„A nenapadlo te, ze Pitt mi treba nebude chtit udelat radost? Kdyz uvidi, ze chci, abyste zustaly v erythrejske Kopuli, tim spis vam prikaze, abyste se vratily na Rotor, jen aby mi udelal naschval.“

Marlene klidne rekla:

„Jsem si docela jista, ze komisar Pitt mnohem radeji udela radost sam sobe a necha nas tady, nez aby ji nechtel udelat tobe a vzal si nas zpatky. A krome toho, ty chces, aby matka zustala zde, protoze — protoze ji mas rad.“

„Moc rad. Cely zivot, jak to tak vypada. Ale tva matka me nema rada. Sama jsi mi nedavno rekla, ze jeste stale mysli na tveho otce.“

„Ma te rada stale vic a vic, strycku Sievere. Ma te rada hodne.“

„Mit rad neznamena milovat, Marlene. Jsem si jisty, ze na to jsi uz prisla.“

Marlene zrudla. „Ja mluvim o starych lidech.“

„Jako jsem ja,“ Genarr zaklonil hlavu a rozesmal se. Potom se omluvil: „Promin, Marlene. Jenom me bavi, jak