pevne v rukou jejich mala nechutna tajemstvi a nezavahal by je pouzit.“
„A oni ho trpi?“
„Ale ano. Ve vlade nenajdes jedineho cloveka, ktery by dobrovolne zamenil jiste zniceni vlastni kariery za nejistou nadeji, ze se mu podari Tanayamu znicit.“
„I ted, kdyz uz musi jeho vlada nad vecmi ochabovat?“
„Mylis se. Jeho sevreni mozna povoli smrt — ale dokud k ni skutecne nedojde, tak to vubec neprichazi v uvahu. To bude az to posledni, nejaky cas potom, co mu prestane bouchat srdce.“
„Co muze lidi takto pohanet?“ kroutila Wendelova znechucene hlavou. „Copak v nem neni ani trosku touhy nechat to vsechno plavat a v klidu se pripravit na smrt?“
„Ne v Tanayamovi. Nikdy. Nemuzu rict, ze bych ho duverne znal, ale v prubehu patnacti let, nebo tak nejak, jsem s nim cas od casu prisel do styku a vzdycky jsem z toho vysel zle posramoceny. Znal jsem ho, kdyz byl jeste plny energie a vzdycky jsem vedel, ze toho nikdy nenecha. Abych odpovedel na tvou otazku, ruzne lidi pohani ruzne motivy, ale v Tanayamove pripade je to nenavist.“
„To se dalo cekat,“ rekla Wendelova. „Poznala jsem to. Nikdo, kdo je tak nenavideny, nemuze sam byt bez nenavisti. Ale koho nenavidi Tanayama?“
„Kolonie.“
„Ale?“ Wendelova si zjevne pripomnela, ze kdysi byla osadnikem Adelie. „Vlastne jsem nikdy nezaslechla rict osadnika o Zemi dobre slovo. Sam znas me nazory na mista bez promenlive pritazlivosti.“
„Ja nemluvim o nechuti, Tesso, odporu nebo pohrdani. Ja mluvim o slepe, cire nenavisti. Skoro vsichni Pozemstane nemaji radi kolonie. Maji vsechno prvotridni. Jsou poklidne, neprelidnene, pohodlne, mista pro stredni vrstvy s dostatkem potravin, volneho casu, zadne spatne pocasi, zadnou chudinu. Maji roboty, o kterych ani nemusi vedet, ze jsou. Je jen prirozene, ze lide, kteri jsou o to vsechno ochuzeni, citi vuci tem, kteri maji vseho, jak se zda, dostatek, nelibost. Jenze u Tanayamy je to aktivni, spalujici nenavist. Myslim, ze by vsechny kolonie nejradeji videl v troskach.“
„Ale proc?“
„Mam takovou teorii, ze to neni kvuli zadne z veci, ktere jsem jmenoval. Co nemuze snest, je kulturni jednolitost kolonii. Chapes, co mam na mysli?“
„Ne.“
„Koloniste si sami sebe navzajem vybiraji. Vybiraji si lidi, jako jsou sami. Na kazde kolonii sdileji vsichni stejnou kulturu, dokonce do jiste miry i stejny fyzicky vzhled. Zeme naproti tomu je, a po celou svou historii byla, divokou smesici ruznych kultur, navzajem se obohacujicich, navzajem si konkurujicich a navzajem se podezirajicich. Tanayama a mnoho dalsich Pozemstanu — treba ja sam — pokladame prave tuto smesici za zdroj sily a myslime si, ze kulturni jednolitost kolonie oslabuje a v dlouhodobem meritku zkracuje jejich potencialni zivotaschopnost.“
„Dobre, tak proc tedy nenavidet kolonie za neco, co povazujete za jejich nevyhodu? Nenavidi nas Tanayama proto, ze se mame lepe a
„Ani nemusi. Kdo by se namahal nekoho nenavidet, kdyby si to musel napred rozumne zduvodnit? Mozna — ciste teoreticky — se Tanayama boji, ze kolonie v blahobytu pretrvaji a dokazi, ze kulturni jednolitost je prece jen k necemu. Nebo si mozna mysli, ze kolonie touzi po zniceni Zeme, stejne jako on touzi po zniceni kolonii. Ta vec se Sousedni hvezdou ho rozzurila.“
„To, ze Rotor objevil Sousedni hvezdu a ze nas o tom neinformoval?“
„Nejen to. Neobtezovali se nas ani varovat, ze se zene primo na slunecni soustavu.“
„Treba to ani nevedeli.“
„Tomu Tanayama nikdy neuveri. Jsem si jisty, ze si mysli, ze to vedeli, a ze nas umyslne odmitli varovat, v nadeji, ze nas hvezda zastihne nepripravene, a ze Zeme, prinejmensim pozemska civilizace, bude znicena.“
„Uz se potvrdilo, ze se Sousedni hvezda priblizi natolik, aby nam ublizila? O tom jsem nic neslysela. Pokud vim, vetsina astronomu si mysli, ze proleti v dostatecne vzdalenosti, aby nas nechala v podstate na pokoji. Slysel jsi snad neco jineho?“
Fisher pokrcil rameny. „Ne, neslysel, ale myslim, ze Tanayama uz jen kvuli sve nenavisti potrebuje verit, ze nejake nebezpeci existuje. Z toho potom clovek logicky vyvodi zaver, ze nezbyva nic jineho, nez vypracovat superluminalni technologii, abychom mohli ve vesmiru lokalizovat jine planety pozemskeho typu. Jen tak budeme schopni presunout na jiny svet co nejvetsi mnozstvi zemske populace — kdyby doslo k nejhorsimu. Musis uznat, ze to dava smysl.“
„To ano, ale k tomu neni treba vymyslet si nejakou katastrofu, Crile. To je prece prirozeny nazor, ze lidstvo musi expandovat, i kdyby Zemi nehrozilo nejmensi nebezpeci. Presunuli jsme se na kolonie a cesta ke hvezdam je jen dalsi logicky krok a pro tento krok musime mit superluminalni zpusob cestovani.“
„Ano, ale to by Tanayama povazoval za prilis racionalni vysvetleni. Kolonizace galaxie, to je neco, co rad prenecha generacim, ktere prijdou po nas. On chce pouze najit Rotor a potrestat ho za to, ze opustil slunecni soustavu, aniz by bral ohled na zbytek lidstva. Toho se chce dozit a proto na tebe tak tlaci.“
„Muze si tlacit, jak chce, stejne mu to nepomuze. Uz je skoro mrtvy.“
„Kdo vi. Moderni medicina dokaze divy a pro Tanayamu doktori udelaji bezpochyby vsechno mozne.“
„Ani moderni medicina nemuze delat zazraky. Ptala jsem se doktoru.“
„A oni ti odpovedeli? Clovek by si myslel, ze otazka Tanayamova zdravi je statnim tajemstvim.“
„Ne pro me, taky nezapomen na okolnosti. Prisla jsem za lekarskym tymem, ktery starocha osetruje, a rekla jsem jim, ze bych chtela postavit opravdove kosmicke plavidlo pro lidskou posadku a ze musim spechat, abych to stihla driv, nez Tanayama zemre. Zeptala jsem se jich, kolik mam casu.“
„A co ti rekli?“
„Ze tak asi rok, to mi rekli. Nejvys. Pobizeli me, at si pospisim.“
„Dokazes to stihnout zajeden rok?“
„Za jediny rok? Ovsem, ze ne, a taky jsem rada. Dela mi dobre pomysleni, ze se toho ten jedovaty had nedozije. Co se sklebis? Vadi ti, ze jsem k nemu tak bezcitna?“
„Nezalezi na tom, co si o nem myslis, Tesso. Tohle vsechno se totiz mohlo uskutecnit jen diky starochovi. Jen diky jeho zasluze vzniklo Hyper City.“
„Ano, ale jen z jeho osobnich duvodu, ne z mych. Ani kvuli Zemi ci lidstvu. Ja muzu mit taky svoje vrtochy. Jsem si jista, ze reditel Tanayama se ani jedinkrat neslitoval nad nikym, koho povazoval za sveho nepritele, nebo ze by jen o pid povolil tlak, kdyz nekoho takoveho drtil nohou k zemi. Rekla bych, ze stejne tak ani on neocekava od nikoho soucit nebo milosrdenstvi. Nejspis by kazdeho, kdo by mu neco podobneho nabidl, povazoval za slabocha.“
Fisher vypadal nestastne. „Jak dlouho to bude trvat, Tesso?“
„Kdo vi? Mozna vecne. I kdyby vsechno slapalo tak, jak by melo, nevidim moznost, jak to stihnout driv nez za pet let.“
„Jak to? Vzdyt superluminalni pohon uz mate.“
Wendelova se naprimila. „Nemame, nebud naivni. Crile. Vsechno, co mame, je laboratorni demonstrace vhodna pro lehke predmety — pingpongovy micek — jehoz miniaturni hyperatomovy motor cini az devadesat procent jeho hmotnosti a udeluje mu superluminalni zrychleni. Ovsem kosmicka lod s lidskou posadkou je neco docela jineho. Necim takovym si musime byt naprosto jisti, takze pet let je optimisticka predpoved. V dobe, kdy jeste nebyly takove pocitace, jako mame dnes, a tedy ani simulace, ktere na nich muzeme provadet, by pet let bylo jen neuskutecnitelnym snem. Mozna i padesat.“
Crile Fisher mlcky zavrtel hlavou.
Tessa Wendelova ho zamyslene pozorovala. Potom se, temer opatrne, zeptala: „Co je to s tebou? Ty mas taky tak naspech?“
Fisher uklidnujicim tonem odpovedel: „Jsem si jisty, ze se stejne jako ostatni nemuzes dockat, az to bude na svete, ale po pravde receno, ja po fungujicim superluminalnim pohonu touzim jeste vic.“
„Ty vic nez kdokoli ostatni?“
„Ano, ja, uz to tak bude.“
„Proc?“
„Chtel bych letet k Sousedni hvezde.“
Sezehla ho pohledem. „Proc? Snis o tom, ze se das znovu dohromady s zenou, kterou jsi opustil?“
Fisher se s Tessou Wendelovou nikdy nepustil poradne do reci o Eugenii a nemel v umyslu nechat se polapit ani ted.
