spoustu casu k vyvoji hned nekolika technickych civilizaci po sobe. Ne, Janusi, nechme spekulaci. Pockame a uvidime, zachytime-li radiove vysilani ci nikoli.“
— Jeste blize Nemesis.
Pro lidske oko mala cervena kulicka, do jejiz matneho svetla se dalo bez obtizi divat. Vedle ni mala, nacervenala tecka — Megas. V teleskopu byla videt necela polovina faze — nasledkem uhlu, ktery svirala s Rotorem a Nemesis. Erythro byla teleskopem videt take — jako jeste tmavsi karminova tecka.
Casem se postupne vyjasnovala. „Nesu ti dobrou zpravu, Janusi,“ sdelila Insignova. „Prozatim jsme nezaznamenali zadne podezrele radiove emise technickeho puvodu.“
„Vyborne.“ Pitt ucitil, jak se mu ulevilo, jako by ho zalila vlna hrejiveho tepla.
„Jeste se neraduj,“ varovala ho Insignova. „Mohou pouzivat mene radioveho vysilani, nez bychom mohli ocekavat. Mohou mit nejaky ucinny stit. Dokonce mohou misto radiovych vln pouzivat neco docela jineho.“
Pittova usta se zkroutila do slabeho usmesku. „To myslis vazne?“
Insignova nejiste pokrcila rameny.
„Protoze jestli se spolehas na tohle, tak hodne stesti.“
— Jeste blize Nemesis.
Pro lidske oko ted byla Erythro velka cervena koule, vedle ktere visela opuchla Megas. Nemesis nechali za sebou. Rotor prizpusobil svoji rychlost Erythro, na ktere byly teleskopem videt zname spiralovite utvary potrhanych, uhanejicich mracen, typickych pro teplotni a atmosfericke podminky pozemskeho typu, coz svedcilo o tom, ze na ni panuje prinejmensim podobne klima jako na Zemi.
„Myslim, ze te to potesi, Janusi,“ prisla mu sdelit Insignova. „Na nocni strane nejsou zadne znamky umeleho osvetleni.“
„Pocitam, ze umele osvetleni neni nutnym pruvodnim jevem technicke civilizace.“
„Ovsem, ze ne.“
„V tom pripade si zahraju na dablova advokata,“ rekl Pitt. „Nevyvinula by civilizace zijici pri cervenem slunci a tlumenem svetle rovnez tlumene umele osvetleni?“
„Tlumene je mozna ve viditelnem spektru, ale Nemesis ma silne infracervene spektrum a umele osvetleni by melo byt obdobne silne. Avsak vsechno infracervene svetlo, ktere zaznamenavame, je planetarniho puvodu. Navic je, da se rici, rovnomerne rozptylene po cele sousi, zatimco umele osvetleni by se hromadilo v oblastech koncentrace populace.“
„Takze na to zapomen, Eugenie,“ rekl zovialne Pitt. „Zadna technicka civilizace tam neni. Mozna to Erythro trochu ubira na vyjimecnosti, ale prece bys nechtela, abychom museli celit jine civilizaci, mozna i vyspelejsi. Museli bychom jinam a pritom neni kam. Nemusely by nam vystacit zasoby energie. Jak to ted vypada, muzeme zustat.“
„Nicmene hojnost atmosferickeho kysliku zustava faktem, takze na Erythro existuje zivot. Co postrada, je pouze technicka civilizace. To znamena, ze musime sestoupit na povrch a prostudovat jeji zivotni formy.“
„Proc?“
„Jak se tak muzes ptat, Janusi? Lezi pred nami vzorky zivota, ktere jsou absolutne nezavisle na zivotnich formach, ktere se vyvinuly na Zemi. Hotovy biologicky poklad!“
„Aha. Asi mluvis o badatelske zvedavosti. Rekl bych, ze zivotni formy neutecou. Na to bude dost casu pozdeji. Nejdrive to nejdulezitejsi.“
„Co muze byt dulezitejsiho nez studium naprosto neznamych forem zivota?“
„Eugenie, bud rozumna. Musime se nejprve usadit. Musime vybudovat nove kolonie. Vytvorit rozsahlou a disciplinovanou spolecnost, mnohem homogennejsi, mnohem lepe sebechapajici, mnohem mirumilovnejsi, nez jaka kdy existovala ve slunecni soustave.“
„Na to budeme potrebovat zasoby surovin, coz nas privadi zpatky k Erythro, jejiz zivotni formy —“
„Ne, Eugenie. Pristavani a startovani v gravitacnim poli planety by pro nas bylo v soucasne dobe prilis nakladne. A intenzita gravitacniho pole Erythro a Megas — na tu nezapominej — je znacna, dokonce i tady ve vesmiru. Jeden z nasich lidi to pro me spocital. Dostat suroviny z asteroidniho pasma bude sice problem, ale urcite mensi nez z Erythro. Vlastne pro nas bude 'nejlacinejsi, kdyz zakotvime primo v prstenci. Ano, nase kolonie postavime v pasmu asteroidu.“
„To jako budeme ignorovat Erythro?“
„Docasne, Eugenie. Az budeme silni a az budeme mit mnohem vetsi zasoby energie, az se nase spolecnost ustali a rozroste, pak budeme mit dost casu k pruzkumu erythrejskych zivotnich forem nebo jinych jejich tajemstvi.“
Pitt se na Insignovou smirlive, chapave usmal. Otazka Erythro byla vedlejsi zalezitost, o tom nepochyboval, a musela byt odlozena na co nejpozdeji. Pokud na Erythro nezila zadna technicka spolecnost, potom mohly vsechny ostatni zivotni formy a jina bohatstvi pockat. Opravdovi nepratele byly pronasledovatelske hordy ze slunecni soustavy.
Proc ostatni nechapali, co je nutne ucinit? Proc se nechavali tak snadno svest vedlejsimi chodnicky?
Jak si vubec bude moci dovolit nekdy zemrit a nechat ty hlupaky bez dohledu?
DESET
VYJEDNAVANI
18
A tak, dvanact let po zjisteni, ze na Erythro neexistuje zadna technicka civilizace, dvanact let, behem kterych se znenadani neobjevila zadna pozemska kolonie, aby znicila jejich postupne se rozvijejici svet, si Pitt mohl vychutnat tech par ridkych chvil klidu. A i behem nich v nem hlodaly pochybnosti. Premital, jestli by na tom nebyli lepe, kdyby se drzeli sveho puvodniho predsevzeti — kdyby zustali na orbite okolo Erythro a nikdy nepostavili Kopuli.
Sedel v mekkem kresle, nadlehcovan jeho tlumivymi magnetickymi poli, uspavan pocitem miru a bezpeci, kdyz zaslechl slabe zabzuceni, ktere ho proti jeho vuli vratilo zpet do reality.
Otevrel oci (ani nevedel, ze je mel zavrene), aby se podival na malou videokontrolku na protejsi zdi. Dotykovym spinacem zvetsil obraz do holovize.
Byl to Semyon Akorat, kdo jiny.
Presneji — jeho kulata, hola hlava. (Akorat si oholil zbytek tmavych vlasu kolem lysiny, protoze si myslel, a pravem, ze tech par osamocenych vlasu by jen zvyraznovalo holou plan uprostred, zatimco dobre tvarovana lebka bez rusivych elementu muze vypadat temer majestatne.) Stejne starostlivy vyraz v ocich, ktery tam byl i tehdy, kdyz k zadnym starostem nebyl duvod.
Pittovi se protivil, ne ze by ho kdy zklamal nebo projevil nedostatek usilovnosti (v tom uz ke zlepseni dojit nemohlo), ale jednoduse kvuli nemennosti jeho funkce. Akorat vzdycky znamenal vpad do Pittova soukromi, pretrzeni myslenek, nezbytnost udelat neco, na co prave nemel naladu. Zkratka, Akorat vladl nad Pittovym casem a rozhodoval o tom, koho prijme a koho ne.
Pitt se zamracil. Nevzpominal si, ze by mel nejakou schuzku, ale castokrat zapominal a prave od toho mel Akorata.
„Kdo je to?“ zeptal se rezignovane. „Nikdo dulezity, doufam.“
„To ani v nejmensim,“ odvetil Akorat, „ale asi by bylo lepe, kdybyste ji prijal.“
„Muze nas slyset?“
„Pane komisari,“ ohradil se vycitave Akorat, jako kdyby byl obvinovan ze zanedbani sluzebnich povinnosti.
