Nemesis

„Ani v nejmensim, komisari,“ odvetila Marlene bez zavahani. „Ja bych sla totiz s ni. Tim padem byste se zbavil i me, coz by vas potesilo jeste vic nez to, ze byste se zbavil ji.“

„Proc si myslis, ze bych se te chtel zbavit?“

Marlene na nej uprela temny, neuhybavy pohled. „Chcete, komisari, protoze ted uz vite, ze mi interpretace vasich vnitrnich pocitu nedela zadne potize.“

Pitta nahle prepadla zoufala touha zbavit se toho maleho netvora. „Musim si to rozmyslet,“ rekl a otocil hlavu. Vedel, ze to muselo vypadat detinsky, ale nechtel, aby mu to priserne mlade cetlo z tvare, jako by to byla nejaka otevrena kniha.

Koneckoncu mela pravdu. Ted uz se opravdu chtel zbavit jak matky, tak dcery. Co se matky tykalo, opravdu ho uz nekolikrat napadla myslenka poslat ji do exilu na Erythro. Ale jelikoz bylo velmi nepravdepodobne, ze by s tim souhlasila, vyvstal by kolem toho nechutny rozruch a na to on nemel zaludek. Ted mu vsak jeji dcera dodala duvod, kvuli kteremu by se vskutku mohla podvolit odejit na Erythro. Tim se vsechno menilo.

Vahave pronesl: „Jestli si to tva matka opravdu preje —“

„Opravdu si to preje, komisari. Nezminila se mi o tom, mozna o tom dokonce jeste ani neuvazovala, ale bude souhlasit. Vim to. Duverujte mi.“

„Zbyva mi neco jineho? A ty budes souhlasit?“

„Velmi rada, komisari.“

„Tak to hned zaridim. Spokojena?“

„Ano, komisari.“

„Muzeme ted povazovat nasi debatu za ukoncenou?“

Marlene se zvedla a nemotorne kyvla hlavou na pozdrav, ktery mel pravdepodobne vyjadrovat uctu. „Dekuji vam, komisari.“

Otocila se a odesla. Trvalo jeste nekolik minut, nez se Pitt odvazil povolit krecovitou grimasu, ktera mu bolestive stahla rysy.

Neodvazil se riskovat, aby z neceho, co rekl, udelal nebo jak se zatvaril, vydedukovala, jaka byla jeho posledni myslenka, tykajici se Erythro, o niz vedel pouze on a jeste jedna osoba.

JEDENACT ORBITA

19

Pittovo rozjimani skoncilo, ale on se s tim nechtel smirit. Zcela svevolne odvolal vsechny odpoledni navstevy. Potreboval premyslet.

Zvlaste potreboval premyslet o Marlene.

Jeji matka, Eugenie Insignova-Fisherova, pro nej predstavovala problem, ktery behem poslednich dvanacti let stale vzrustal. Byla emotivni a nepredstavitelne si libovala v predbihani udalosti. Presto byla jen clovek, dala se usmernovat a ridit, zadrzet pohodlnymi zdmi logiky a prestoze mezi nimi mohla byt casem neklidna, dala se v nich udrzet.

O Marlene se to nedalo rici. Pitt nemel nejmensi pochybnosti o tom, ze je hotovy netvor a mohl pouze dekovat nahode, ze byla tak hloupa a kvuli tak bezvyznamne zalezitosti odhalila sve schopnosti. Byla prece jen nezkusena a chybela ji proziravost, aby sve schopnosti drzela v tajnosti az do okamziku, kdy by je mohla pouzit vskutku zdrcujicim zpusobem.

Presto bude s pribyvajicimi roky cim dal nebezpecnejsi, takze bylo zapotrebi zastavit ji hned ted. A to zaridi druhy netvor — Erythro.

Pitt se musel pochvalit. Ze byla Erythro stvura, poznal hned od zacatku. Mela svuj osobity vyraz — krvavy odraz svetla sve hvezdy — zlovestny a hrozivy.

Kdyz dosahli pasu asteroidu, sto milionu mil od orbity, po ktere Megas s Erythro obihaly Nemesis, rekl Pitt s naprostou jistotou: „Toto je to misto.“

Neocekaval zadne problemy. Z racionalniho hlediska nebylo lepsi reseni. Svetlo a teplo, ktere Nemesis vyzarovala, bylo mezi asteroidy slabe. Ztrata prirozeneho tepla a svetla nic neznamenala, protoze Rotor mel dokonale funkcni mikrofuzi. Vlastne to byla vyhoda. Rude svetlo, ztlumene prakticky na nulu, nemohlo navodit ponurou naladu, cerne myslenky a strach.

Navic by jim zakladna v pasu asteroidu zarucila slabe dusledky pritazlivosti Nemesis a Megas; dusledkem toho by se snizila nakladnost manevrovani. Asteroidy byly snadno pristupne pro tezbu a pri tak slabem svetle Nemesis musely jejich nepatrne rozmery znamenat pritomnost velkeho mnozstvi tekavych latek.

Dokonale!

A presto dala vetsina obyvatel Rotoru jasne najevo, ze se chteji premistit na orbitu kolem Erythro. Pitt se jim zoufale snazil vysvetlit, ze se budou koupat v agresivnim a depresivnim rudem svetle, ze se ocitnou v tesnem gravitacnim sevreni Megas i Erythro a i presto mozna budou muset dojizdet na asteroidy pro suroviny.

Pitt o tom divoce polemizoval s Tamborem Brossenem, byvalym komisarem, jehoz misto zaujal. Unavenym dojmem pusobici Brossen si otevrene liboval v nove roli sede eminence mnohem vic nez v drivejsi roli komisare. (Dal se slyset, ze postradal Pittovo poteseni z rozhodovani.)

Brossen se vysmival Pittove znepokojeni ohledne umisteni kolonie — ne otevrene, samozrejme, naznaky, ocima. Rekl mu: „Nechapu, Janusi, proc si myslis, ze musis Rotor vychovat tak, aby s tebou ve vsem bezvyhradne souhlasil. Cas od casu si kolonie musi neco rozhodnout sama; tim pohotoveji ti pri pristi prilezitosti ustoupi. Kdyz chteji obihat kolem Erythro, at si obihaji kolem Erythro.“

„Ale vzdyt to je uplny nesmysl, Tambore. Copak to nechapes?“

„Ovsem, ze to chapu. Jenze take chapu, ze Rotor po celou svou existenci obihal okolo sveta. Tak se to Rotoranum zda spravne a tak to chteji mit znovu.“

„Obihali jsme kolem Zeme a Erythro neni Zeme; ani v nejmensim to neni Zeme.“

„Je to svet priblizne stejne velky jako Zeme. Ma pevniny a more. Ma atmosferu obsahujici kyslik. Mohli bychom cestovat tisice svetelnych let, nez bychom nasli svet, ktery by se Zemi tak podobal. Rikam ti znovu, doprej jim to.“

Pitt se ridil Brossenovou radou, i kdyz se v nem proti tomu vsechno vzpouzelo. Kolem Erythro obihal i Novy Rotor a stejne tak i ostatni rozestavene kolonie. Plany kolonii umistenych v asteroidnim prstenci samozrejme na vykresech existovaly, ale verejnost je zjevne odmitala vzit na vedomi.

Prave umisteni Rotoru na obeznou drahu kolem Erythro povazoval Pitt za nejvetsi chybu od doby objeveni Nemesis. Nemelo se to stat. Ale — mohl vubec neco Rotoru vnutit? Mohl snad cokoli delat? Nevedlo by to pouze k novym volbam a k jeho nahrazeni nekym jinym?

Nostalgie, tak se ten problem jmenoval. Lide meli tendenci ohlizet se nazpet a Pittovi se ne vzdycky podarilo donutit je obratit hlavy tak, aby se divali vpred. A co se Brossena tyce –

Zemrel pred sedmi lety, Pitt stal u jeho smrtelneho loze. Jen jemu se podarilo zaslechnout posledni slova umirajiciho. Brossen mu pokynul a on se k nemu sklonil. Brossen k nemu natahl chvejici se, jako krida bilou ruku. Chabe se Pitta pridrzel a zaseptal:

„Jak zarive bylo Slunce,“ a zemrel.

Proto se Rotorane, kteri nedokazali zapomenout na to. jak zarive byvalo Slunce a jak zelena byvala Zeme, tehdy tak podrazdene vzbourili proti Pittove logice a pozadovali, aby Rotor obihal kolem sveta, ktery nebyl ani zeleny, ani neobihal kolem zariveho slunce.

Z hlediska pokroku to znamenalo ztratu deseti let. Kdyby zustali v pasmu asteroidu, mohli byt o deset let napred. O tom byl Pitt presvedceny.

Uz jen to stacilo, aby Pitt na Erythro zanevrel. Existovalo vsak jeste neco dalsiho, neco horsiho — neco daleko horsiho.