„Ovsem, ze ne. Je na druhe strane linky.“ Jeho vyslovnost byla tak dokonala, az to Pitta zneklidnovalo. Nemohlo byt nikdy ani reci o tom, ze by mu clovek spatne porozumel.
„Rikate 'ji'? Predpokladam, ze mate na mysli doktorku Insignovou. Drzte se mych instrukci. Pouze na objednani. Uzil jsem si ji posledni dobou az nad hlavu, Akorate. Vlastne za poslednich dvanact let. Neco si vymyslete. Reknete ji, ze medituji — ne, tomu by neverila — reknete —“
„Pane komisari, nejedna se o doktorku Insignovou. Tim bych vas nevyrusoval. Jde o — jde o jeji dceru.“
„Jeji dceru?“ Pitt na okamzik zatapal v pameti po jmene. „Myslite Marlene Fisherovou?“
„Ano. Prirozene jsem ji rekl, ze jste zaneprazdnen, ale ona mi odpovedela, ze bych se mel stydet takhle lhat a ze cely muj vyraz svedci o tom, ze je to naprosta lez. Pry mam prilis intenzivni hlas na to, abych mluvil pravdu,“ odrecitoval barytonem sve rozhorceni. „A v zadnem pripade pry neodejde. Tvrdi, ze ji prijmete, kdyz se dozvite, ze s vami chce hovorit. Prijmete ji, pane komisari? Abych se priznal, ty jeji oci mi nahaneji hruzu.“
„Zda se, ze uz jsem o tech ocich neco slysel. Dobre, poslete ji dovnitr, at se na ne podivam. Kdyz nad tim tak premyslim, musi mi vlastne neco vysvetlit.“
Vstoupila. (Pozoruhodne vyrovnana, pomyslel si Pitt, zachovavala slusnost a pritom nevykazovala znamky vzdoru.)
Posadila se, ruce svesila do klina a zjevne cekala, ze Pitt promluvi jako prvni. Nechal ji chvilku cekat, zatimco si ji, spise bezmyslenkovite, prohlizel. Videl ji nekolikrat, kdyz byla mladsi, ale v posledni dobe ne. Nebyla tehdy moc hezke dite a to se od te doby nezmenilo. Mela siroke licni kosti a pusobila jaksi nemotornym dojmem, zato vsak mela opravdu pozoruhodne oci, krasne tvarovane oboci a dlouhe rasy.
Pitt spustil: „Tak, slecno Fisherova, bylo mi receno, ze se mnou chcete mluvit. Mohu se zeptat o cem?“
Marlene k nemu zdvihla hlavu, pohled nevzruseny, zdalo se, ze nepocituje nejmensi rozpaky. „Komisari Pitte, pocitam, ze vam ma matka nahlasila, ze jsem jednomu svemu priteli rekla, ze Zeme bude znicena.“
Pitt nakrcil oboci nad svyma nezajimavyma ocima. „Ano, rekla. A doufam, ze vam take rekla, ze takove hlouposti uz nemate vickrat opakovat.“
„Ano, komisari, ale kdyz se o necem nemluvi, neznamena to, ze tomu tak neni; a nazyvat neco hlouposti z toho take hloupost neudela.“
„Ja jsem komisar Rotoru, slecno Fisherova a mou povinnosti je starat se prave o zalezitosti podobneho druhu, takze to budete muset nechat na mne, at uz to tak je nebo neni, at uz je to nesmysl nebo nikoli. Jak jste prisla na napad, ze Zeme bude znicena? Rekla vam snad matka neco takoveho?“
„Ne primo, komisari.“
„Tedy neprimo. Tak to myslite?“
„Nemohla tomu zabranit, komisari. Je mnoho zpusobu, jak se vyjadrovat. Mnoho slov na vyber. Intonace, vyraz obliceje, pohyb oka nebo mrknuti, zpusob, jakym si kdo odkasla. Tisice malickosti. Chapete, co tim myslim?“
„Chapu presne, co tim myslite. Sam si na tyhle veci davam pozor.“
„A jste na to velmi pysny, komisari. Zda se vam, ze jste v tomto umeni velmi dobry a ze je to jeden z duvodu, ze jste se stal komisarem.“
Pitt vypadal sokovane. „Nic takoveho jsem nerekl, mlada damo.“
„Slovy ne, komisari. To ani nemusite.“ Uprene na nej hledela. Na tvari nemela nejmensi stopy po usmevu, ale jeji oci vypadaly pobavene.
„Tak tedy, slecno Fisherova, kvuli tomu jste za mnou prisla?“
„Ne, komisari. Prisla jsem, protoze se matce v posledni dobe nejak nedarilo se s vami zkontaktovat. Ne, nic takoveho mi nerekla. Domyslela jsem si to. Rekla jsem si, ze byste mozna prijal misto toho me.“
„V poradku, tak jste tady. Povite mi konecne, co jste mi prisla sdelit?“
„Matka se trapi tim, ze Zeme muze byt znicena. Je na ni muj otec, vsak vite.“
Pitt pocitil naval zlosti. Jak muze nekdo dopustit, aby ciste osobni zalezitost kolidovala se zajmy Rotoru a vseho, co se z nej muze v budoucnosti vyvinout? Z tehle Insignove, pres vsechny jeji zasluhy, v prve rade te, ze objevila Nemesis, byl uz dlouhou dobu albatros poletujici kolem jeho hlavy, ktery s neomylnou presnosti sledoval kazdou slepou ulicku. A ted, kdyz uz se k nemu nemohla dostat, za nim posle svou pomatenou dceru.
„Mate dojem, ze ono zniceni, o kterem hovorite, nastane zitra nebo za rok?“
„Ne, komisari. Ja vim, ze to bude necelych pet tisic let.“
„V tom pripade vite, ze vas otec uz bude davno po smrti, stejne jako vase matka, ja i vy. A po nasi smrti bude ke zkaze Zeme, pripadne dalsich planet slunecni soustavy zbyvat stale skoro pet tisic let — pokud k ni vubec dojde, jako ze nedojde.“
„O to prave jde, komisari, az k ni dojde.“
„Matka vam musela povedet, ze mnohem drive, nez k tomu dojde, budou si vsichni obyvatele slunecni soustavy vedomi toho, co je ocekava — at uz si pod tim predstavujete cokoli — a budou se s tim umet vyporadat. Krome toho, co se vam nelibi na planetarni destrukci? Ta ceka nakonec kazdy svet. I kdyz nedojde k zadne kosmicke kolizi, musi kazda hvezda projit stadiem rudeho obra a zahubit sve planety. Tak jako jednou zemrou vsichni lide, zemrou i planety. Jediny rozdil je v tom, ze ziji trochu dele. Rozumite tomu, co vam rikam, mlada damo?“
„Ano, rozumim.“ rekla vazne Marlene. „Se svym pocitacem si dobre rozumim.“
(O tom nepochybuji, pomyslel si Pitt, nacez — prilis pozde — se pokusil vyhladit jizlivy usmev, ktery se mu vloudil na rty. Pravdepodobne s jeho pomoci rozsifrovala jeho pocity.)
Tonem, ktery nepripoustel namitek, rekl: „Tim nase debata konci. Reci o zniceni jsou nesmyslne, a i kdyby nebyly, tak vas se to netyka a uz o tom nesmite vicekrat hovorit, jinak se nejen vy, ale i vase matka muzete dostat do znacnych potizi.“
„Nase debata jeste neskoncila, komisari.“
Pitt ucitil, ze ztraci trpelivost, presto celkem klidne poznamenal:
„Draha slecno Fisherova, kdyz vam vas komisar rika, ze je debata u konce, tak je u konce — bez ohledu na to, co si myslite vy-“
Zacal se zvedat, ale Marlene zustavala dal sedet na svem miste. „Chci vam navrhnout neco, po cem neskonale touzite.“
„A to?“
„Zpusob, jak se zbavit me matky.“
Pitt, dokonale zmateny, klesl zpatky do kresla. „Co tim myslite?“
„Kdyz me vyslechnete, komisari, tak vam to reknu. Matka nemuze takto zit. Trapi se kvuli Zemi a slunecni soustave — a myslim, ze si i obcas vzpomene na otce. Domniva se, ze Nemesis muze byt osudnou pro slunecni soustavu, a protoze ji sama tak pojmenovala, citi se za to zodpovedna. Je to citove zalozena osoba, komisari.“
„Nepovidejte? Take jste si toho vsimla?“
„A leze vam na nervy. Vzdycky jednou za cas vam pripomene neco, co ji lezi na srdci a o cem vy nechcete slyset a tak ji prestanete prijimat a byl byste nejradeji. kdyby nekam zmizela.
„Opravdu? Mame jeste jednu kolonii. Mam ji poslat na Novy Rotor?“
„Ne, komisari. Poslete ji na Erythro.“
„Erythro? Proc bych ji tam mel posilat? Jenom proto, ze se ji chci zbavit?“
„Ano, komisari. To by byl vas duvod. Muj duvod je vsak jiny. Chci, aby odesla na Erythro, protoze na zdejsi observatori nemuze poradne pracovat. Zda se, ze pristroje jsou v nepretrzitem provozu, navic ma matka pocit, ze ji neustale nekdo sleduje. Citi na sobe dusledky vasi nelibosti. Krome toho Rotor neni vhodne misto pro presna mereni. Otaci se prilis rychle a pro takova mereni je prilis nestabilni.“
„Myslela jste na vsechno, ze? Tohle vam vysvetlila matka? Ne, nemusite nic rikat. Nerekla to primo, pouze neprimo, ze?“
„Ano, komisari. Navic je tu muj pocitac.“
„Ten, se kterym si tak rozumite?“
„Ano, komisari.“
„Takze se domnivate, ze na Erythro se ji bude pracovat lepe.“
„Ano, komisari. Jako zakladna je stabilnejsi, bude na ni moci provest patricna pozorovani, ktera ji presvedci, ze se slunecni soustave nic nestane. A i kdyby zjistila opak, potrva dlouho, nez si tim bude moci byt jista a do te doby, prinejmensim, ji budete mit z krku.“
„Vidim, ze ty ji chces mit z krku take, ze?“
