„A par dalsich.“
„Proc vubec Kopule, Sievere? Vzdyt atmosfera Erythro je dychatelna.“
Genarr vysunul spodni ret a poprve se ji nepodival do oci. „Dychatelna ano, ale skutecne vhodna ne. Uroven svetla je spatna. Kdyz vyjdes z Kopule, ocitnes se v naruzovelem osvetleni, ktere, kdyz je Nemesis v zenitu, prechazi do oranzoveho. Jasne je dost. Da se pri nem i cist. Ale i tak je neprirozene. Stejne tak Nemesis. Je prilis velka, vetsina lidi ma pocit, ze vypada hrozive a jeji nacervenale svetlo ji dodava na hruzostrasnosti — a to je deprimuje. Samotna Nemesis je v podstate take nebezpecna, alespon castecne. Jelikoz jeji zar neoslnuje, maji lide tendenci pozorovat slunecni skvrny. Infracervene svetlo muze snadno poskodit sitnici. Lide, kteri chodi ven, maji na hlave specialni prilbu — a nejen proto.“
„Takze, da-li se to tak rict, Kopule slouzi spis k tomu, aby drzela uvnitr normalni svetlo a ne aby chranila pred necim zvenku.“
„Tak nejak. Nechranime se dokonce ani pred vzduchem. Vzduch i vodu, co cirkuluje v Kopuli, cerpame z planetarnich zdroju Erythro. Prirozene, pred jednou veci se chranime velmi peclive,“ rekl Genarr. „Pred prokaryoty. Takovymi malinkymi zelenomodrymi bezjadernymi bunkami, o tech vis, ne?“
Insignova zamyslene prikyvla. Ukazalo se, ze to byla prave prokaryota, co vysvetlovalo pritomnost kysliku v atmosfere. Ano, na Erythro byl zivot, dokonce vsudypritomny zivot, jenze pouze v mikroskopickem meritku a odpovidal nejjednodussim formam bunecneho zivota slunecni soustavy.
„Jsou to doopravdy prokaryota? Vim, ze se jim tak rika, ale to je nazev pro nase bakterie. Jsou tohle bakterie?“
„Jestli maji v historii slunecni soustavy nejake protejsky, tak to jsou kyanobakterie, ty, ktere jsou schopne fotosyntezy. Ale mas pravdu, ne, nejsou to nase kyanobakterie. Obsahuji nukleoprotein, jehoz struktura je vsak diametralne odlisna od struktury nukleo-proteinu prevladajicich v nasem zivocisstvu. Obsahuji rovnez chlorofyl, ktery neobsahuje horcik a reaguje i na infracervene svetlo, takze bunky byvaji spise bezbarve nez zelene. Odlisne enzymy, odlisny pomer stopovych mineralu. Navenek vsak pripominaji pozemske bunky natolik, abychom je mohli nazyvat prokaryota. Slysel jsem, ze biologove propaguji slovo 'erythryota', ale pro nebiology jako jsme my prokaryota bohate staci.“
„A staci i na to, aby se jimi vysvetlila pritomnost kysliku v atmosfere Erythro?“
„Naprosto. Nic jineho ji ani vysvetlit nemuze. Mimochodem, Eugenie, ty jsi astronom, takze jake jsou posledni nazory na stari Nemesis?“
Insignova pokrcila rameny. „Rudi trpaslici jsou hned druzi za nesmrtelnymi. Nemesis muze byt klidne stejne stara jako vesmir a existovat jeste dalsich sto miliard let bez viditelnych zmen. Nejlepe se to da posoudit podle obsahu mensinovych prvku v jeji strukture. Za predpokladu, ze je to hvezda prvni generace a nezacala prozatim s nicim jinym nez s vodikem a heliem, bude ji neco pres deset miliard let — o neco vic nez je dvojnasobny vek naseho Slunce.“
„Erythro je tedy stara take deset miliard let.“
„Bezpochyby. Hvezdne systemy se formuji najednou a ne postupne. Proc se ptas?“
„Jenom se mi zda zarazejici, ze se tu zivot nedostal za deset miliard let dal nez k prvokum.“
„Nemyslim, ze by na tom bylo neco prekvapujiciho, Sievere. Na Zemi, asi tak dve az tri miliardy let po tom, co se na ni objevily prvni znamky zivota, existovali vyhradne prvoci. Tady na Erythro je slunecni energie mnohem slabsi nez na Zemi a ke slozitejsim zivotnim formam je potreba energie. O techto vecech se mezi Rotorany prece hodne mluvilo.“
„O tom nepochybuji,“ rekl Genarr, „ale k nam na Kopuli to patrne nedorazilo. Nejspis mame plnou hlavu vlastnich starosti a povinnosti — i kdyz by sis treba myslela, ze vsechno, co souvisi s prokaryoty, k nam musi prijit v palcovych titulcich.“
„Kdyz jsme u toho,“ poznamenala Insignova, „na Rotoru toho o Kopuli taky neni moc slyset.
„Ano, chapu, nektere veci se zdaji byt vuci ostatnim nedulezite. Na druhe strane, na Kopuli neni vlastne nic zajimaveho, Eugenie. Je to jen tovarna, takze me neprekvapuje, ze se ztraci mezi ostatnimi udalostmi v rotorskem tisku. Vsechna pozornost se ted soustreduje na rozestavene kolonie. Prestehujes se na nekterou z nich?“
„Nikdy. Jsem Rotoranka a tou take hodlam zustat. Neprisla bych ani sem — snad mi ma slova promines — kdyby to nebyla astronomicka nezbytnost. Musim udelat nejaka pozorovani a zdejsi zakladna je stabilnejsi nez rotorska.“
„Totez mi rekl i Pitt. Dostal jsem instrukce, abych ti poskytl veskerou moznou pomoc.“
„Skvele. Jsem si jista, ze to udelas. Mimochodem, pred chvili ses zminil, ze se Kopule snazi drzet prokaryota venku. Dari se vam to? Je zdejsi pitna voda nezavadna?“
„Ovsem, vzdyt ji pijeme. V Kopuli prokaryota nejsou. Voda, ktera prichazi dovnitr — vubec vsechno, co prichazi dovnitr — se osviti ultrafialovymi paprsky, ktere vmziku znici vsechna prokaryota. Kratkovlnne fotony jsou pro tahle mala zviratka prilis energeticky narocne a rozlozi jejich hlavni bunecne slozky. A i kdyby se nektera z nich dostala dovnitr — pokud je nam znamo, nejsou ani jedovata ani nijak jinak nebezpecna. Vyzkouseli jsme je na zviratech.“
„To se mi ulevilo.“
„Stejne tak to funguje obracene. Nase vlastni mikroorganismy nemohou v erythrejskych podminkach soutezit se zdejsimi prokaryoty. Kdyz je vysadime do erythrejske pudy, prestanou rust a rozmnozovat se.“
„A co mnohobunecne rostliny?“
„Zkusili jsme to, ale s velmi ubohymi vysledky. Musi to byt kvuli Nemesiinu svetlu, protoze uvnitr Kopule se rostlinam zasazenym v erythrejske pude a zalevanym erythrejskou vodou dari skvele. Samozrejme o techto vecech podavame hlaseni zpatky na Rotor, ale pochybuji, ze se to dostane mezi sirokou verejnost. Jak uz jsem rekl, Rotor se o Kopuli nezajima a zcela jiste se o nas nezajima 'straslivy pan Pitt. Je prece on ten jediny, na kom na Rotoru zalezi, ne?“
Genarr se pri tom usmival, ale byl to nuceny usmev. (Co by na nej rekla Marlene? napadlo Insignovou)
„Pitt neni tak strasny,“ rekla. „Nekdy je sice nesnesitelny, ale to uz je druha vec. Vis, Sievere, kdyz jsme byli mladi, tak jsem si vzdycky myslela, ze by z tebe mohl byt jednou komisar. Byl jsi tak hrozne chytry.“
„Byl?“
„Stale jsi, bezpochyby, ale tehdy jsi byl tak politicky orientovany, mels takove napady. Poslouchavala jsem te cela unesena. Svym zpusobem by z tebe byl lepsi komisar nez je Janus. Naslouchal bys lidem. Netrval bys tolik na svych predstavach.“
„Coz je presne to, proc by ze me byl prachmizerny komisar. Vis, nemam v zivote zadne presne vymezene cile. Chci jen delat to, co se mi v danem okamziku zda spravne a
„Mylis se, Sievere. Ma sice silne vlastni predstavy, ale je to velmi racionalne uvazujici clovek.“
„Jiste, Eugenie. To je velky dar, ta jeho racionalita. At sleduje jakykoli cil, vzdycky si k tomu najde nejaky naprosto nezavadny, naprosto logicky, naprosto humanni duvod. Dokaze si ho vymyslet, kdy si jen zamane, a predlozi ti ho tak uprimne, ze o nem presvedci i sam sebe. Vsadim se, ze pokud jsi s nim mela nekdy nejake jednani, tak se ti podarilo nechat se od nej premluvit o necem, s cim jsi zpocatku nesouhlasila, a ze toho nedosahl prikazy a hrozbami, ale velmi trpelivymi, racionalnimi argumenty.“
Insignova chabe namitla: „No —“
A Genarr jizlive dodal: „Vidim, ze se ti take dostalo lekce jeho 'racionalnosti'. Takze vis sama, jak dobry komisar to je. Ne dobry clovek, ale dobry komisar.“
„Tak daleko bych nikdy nesla, abych tvrdila, ze je dobry clovek, Sievere,“ ujistila ho Insignova a slabe zavrtela hlavou.
„Radeji toho nechame. Chci poznat tvoji dceru.“ Vstal. „Co kdybych vas po obede prisel navstivit?“
„Budu jen rada,“ odvetila Insignova.
Genarr se dival, jak odchazi, a usmev mu pomalu pohasinal. Eugenie mela chut vzpominat a jeho prvni reakce byla zminit se o jejim muzi — nacez cela ztuhla.
V duchu zastenal. Stale mel ten neobvykly dar marit vlastni nadeje.
27
