Eugenie Insignova sve dceri rekla: „Jmenuje se Siever Genarr a spravne se ma oslovovat 'veliteli', protoze je velitelem Kopule.“
„Jiste, mami. Kdyz je to jeho titul, tak mu tak budu rikat.“
„A ne, abys ho privedla do rozpaku —“
„To bych neudelala,“
„Ale ano, velmi snadno, Marlene, to vis dobre sama. Proste ber jeho sdeleni takova, jaka jsou, aniz bys je musela na zaklade mluvy jeho tela korigovat. Prosim te o to! Je to muj dobry pritel, znali jsme se na skole a i chvili potom. A i kdyz je v Kopuli uz deset let a ja ho celou tu dobu nevidela, je to stale muj dobry pritel.“
„Myslim, ze jsi s nim musela chodit.“
„Tak presne tohle mam na mysli,“ rekla Insignova. „Nechci, abys ho pozorovala a rikala mu, co si doopravdy mysli nebo citi. A jen pro tvou informaci,
Marlene matku obdarila jednim ze svych vzacnych usmevu. „Ty sis vsimala jeho podvedomeho chovani? Protoze to, co rikas, neni jen pocit.“
Insignova potrasla hlavou. „Vidis? Ani na chvilku s tim neprestanes. Dobra, neni to jen pocit. Vlastne se tak o komisari Pittovi vyjadril i slovne. Mozna ma k tomu duvod —“ dodala napul pro sebe.
Obratila se k Marlene a spesne rekla: „Znova opakuji, Marlene. Muzes si velitele pozorovat a domyslet si, co jen chces, ale jemu o tom nerikej ani slovo. Rekni to mne! Rozumela jsi?“
„Ty myslis, ze nam hrozi nejake nebezpeci, mami?“
„Nevim.“
„Ja ano,“ rekla Marlene suse. „Vedela jsem to od okamziku, kdy komisar Pitt rekl, ze muzeme letet na Erythro. Jenom nevim, o jaky druh nebezpeci jde.“
28
Prvni pohled na Marlene byl pro Sievera Genarra sok, tim vetsi, ze divcin zatvrzely vyraz v nem vyvolaval pocit, jako by zcela bezpecne vedela, ze zaziva sok, a stejne tak proc.
Faktem zustavalo, ze na ni nebylo vubec nic, co by svedcilo o tom, ze je Eugeniina dcera, nic z jeji krasy, nic z jejiho puvabu, nic z jejiho kouzla. Jenom ty velike zarive oci, ktere se ted do nej zavrtavaly, a ty zase nebyly Eugeniiny. Dalo by se rict, ze prave v tomto jedinem ohledu matku prevysovala.
Postupne si vsak svuj prvni dojem zacal opravovat. Vzal si s nimi caj a zakusek. Marlene zachovavala dokonalou zdvorilost. Dokonala dama, navic zjevne inteligentni. Jak to rekla Eugenie? Vsechny nekouzelne ctnosti? Tak zle to nebylo. Zdalo se mu, ze si touzebne preje, aby ji nekdo miloval — prani, ktere obycejni lide obcas mivaji. Jake mel i on. Zaplavil ho nahly pocit spriznenosti.
Po nejake chvili se zeptal: „Eugenie, vadilo by ti, kdybych si mohl s Marlene promluvit o samote?“
Insignova odvetila s hranou lehkosti: „Nejaky konkretni duvod, Sievere?“
Genarr zamyslene odpovedel: „Byla to Marlene, kdo promluvil s komisarem Pittem a ona, ktera ho presvedcila, aby vam dvema dovolil odejit na Kopuli. Jako velitel Kopule jsem pomerne dost zavisly na tom, co komisar Pitt rekne nebo udela, a rad bych se o jejich rozhovoru dozvedel od Marlene neco vic. Myslim, ze mezi ctyrma ocima se ji bude povidat lip.“
Genarr se dival, jak Insignova odchazi, a potom se obratil k Marlene, ktera ted sedela ve velkem kresle v rohu pokoje a temer se ztracela v jeho mekke rozlozitosti. Ruce mela volne sepjate v kline a jeji nadherne tmave oci velitele uprene pozorovaly.
Genarr se na ni obratil s usmevem: „Tvoji matku, zda se, zneklidnuje, kdyz nas tu ma nechat o samote. Jsi take neklidna?“
„Vubec ne,“ odpovedela Marlene. „A jestli byla matka neklidna, tak to nebylo kvuli mne, ale kvuli vam.“
„Kvuli mne? Jak to?“
„Mysli si, ze mohu rict neco, co vas urazi.“
„A muzes, Marlene?“
„Umyslne ne, veliteli. Pokusim se.“
„Nepochybuji, ze to zvladnes. Vis, proc jsem chtel byt s tebou o samote?“
„Matce jste rekl, ze se chcete dozvedet neco blizsiho o mem rozhovoru s komisarem Pittem. To je pravda, ale take chcete vedet, co jsem zac.“
Genarr malinko povytahl oboci. „Prirozene, chtel bych te lepe poznat.“
„V tom to neni,“ rekla rychle Marlene.
„V cem tedy?“
Marlene odvratila pohled. „Lituji, veliteli.“
„Ceho litujes?“
Marlene udelala nestastny oblicej a neodpovidala.
Genarr konejsive rekl:
„No tak, Marlene, copak je to? Musis mi to povedet. Je dulezite, abychom byli vuci sobe uprimni. Jestli ti matka prikazala, aby sis davala pozor na jazyk, tak na to prosim, zapomen. Jestli ti naznacila, ze jsem citlivy a muzu se snadno urazit, tak na to taky zapomen. Naopak, ja ti prikazuji mluvit otevrene a ani trochu se nestarat o to, jestli me urazis, jsem prece velitelem Kopule a ty me musis poslouchat.“
Marlene se najednou rozesmala. „Vy se o mne vazne chcete za kazdou cenu neco dozvedet, ze jo?“
„Jiste.“
„Protoze nechapete, ze muzu vypadat tak, jak vypadam, kdyz jsem matcina dcera.“
Genarr na ni vytrestil oci. „Nic podobneho jsem nikdy nerekl.“
„Ani jste nemusel. Jste matcin stary pritel. Aspon tolik mi rekla. Ale vy jste ji miloval a jeste stale jste se z toho docela nevzpamatoval a cekal jste, ze budu vypadat tak jako ona, kdyz byla mlada, takze kdyz jste me spatril, tak jste se zarazil a trosku sebou trhl.“
„Vazne? Bylo to poznat?“
„Byl to jen nepatrny pohyb, protoze jste zdvorily clovek a snazil jste se to nedat najevo, ale bylo to tam. Hned jsem si toho vsimla. A potom se vase oci obratily na mou matku a zase zpatky na me. Bylo to vsechno velmi pruhledne. Myslel jste na to, ze se ani trochu matce nepodobam. Zklamalo vas to.“
Genarr se oprel do kresla: „Ale to je uzasne.“
Marlenina tvar se rozzarila nevyslovnou radosti. „Vy si to myslite, veliteli. Vy si to
„Libi nebo nelibi, na tom nezalezi. To je uplne vedlejsi, kdyz clovek narazi na neco tak vyjimecneho. Jak dlouho uz dokazes takto interpretovat jazyk tela, Marlene?“
„Stale, ale v posledni dobe jsem se v tom zlepsila. Myslim, ze to musi umet kazdy, jen kdyby se dival — a myslel.“
„To ne, Marlene. Tak to neni, nemysli si. Tedy rikas, ze miluji tvou matku.“
„O tom neni pochyb, veliteli. Kdyz jste blizko ni, mluvi o tom kazdy vas pohled, kazde slovo, kazdy pohyb.“
„Myslis, ze to vi?“
„Tusi to, ale nechce to vedet.“
Genarr pohledl stranou. „Nikdy nechtela.“
„Muj otec, vite.“
„Vim.“
Marlene zavahala. „Ale mam dojem, ze se myli. Kdyby vam rozumela, jako ja ted —“
„Jenze bohuzel nerozumi. Jsem ale stastny, ze ty ano. Jsi krasna.“
Marlene se zacervenala. Potom rekla:,Vy si to opravdu myslite!“
„Ovsem, ze ano.“
