Nemesis

„Znelo to dulezite? To se omlouvam. Rekneme, ze ja nejsem tak emocionalne vazany vzpominkou na male dite. Mam ji moc rad, ale v mych predstavach je pouze obraz dospivajici mlade zeny s pozoruhodnymi dusevnimi schopnostmi. Ona je dulezita, Eugenie. Mam takovy zvlastni pocit, ze je daleko dulezitejsi nez ty nebo ja. Je treba se s ni dohodnout —“

„Musi se dostat do bezpeci,“ odporovala Insignova.

„Souhlasim, ale musime se s ni domluvit o co mozna nejlepsim postupu. Je mlada, nezkusena, ale mozna vi sama lepe, co je zapotrebi udelat. Prodiskutujeme to jako tri dospeli lide. Slib mi, Eugenie, ze nezneuzijes sve materske autority.“

Insignova trpce odpovedela: „Jak ti to muzu slibit? Ale dobra, promluvime si s ni.“

Takze ted vsichni tri sedeli v Genarrove kancelari, cloneni zapnute. Marlene preskakovala pohledem z jednoho na druheho. Sevrenymi rty pronesla: „Tohle se mi nelibi.“

Insignova odpovedela: „Obavam se, ze mame pro tebe spatne zpravy. Nebudu to protahovat. Premyslime o navratu na Rotor.“

Marlene uzasle vzhledla. „Ale co tva prace, mami? Nemuzes to jen tak nechat plavat. Vidim, ze ani nechces. V tom pripade nechapu.“

„Marlene,“ Insignova mluvila pomalu a durazne. „Uvazujeme o tvem navratu na Rotor. Pouze o tvem.“

Nastala chvile ticha, behem ktere Marlene uprene pozorovala jejich obliceje. Potom, skoro septem, rekla: „Vy to myslite vazne. Ne, tomu neverim. Ja se nevratim na Rotor. Nechci. Nikdy. Muj svet je Erythro. Chci zustat tady.“

„Marlene —“ spustila Insignova, hlas ji pomalu prechazel v jekot.

Genarr mirne zavrtel hlavou a zdvizenou rukou ji zastavil. Ztichla a Genarr se jemne zeptal: „Proc tolik touzis po tom, abys tu mohla zustat, Marlene?“

Marlene usecne odpovedela: „Protoze proste chci. Clovek muze mit bez nejakych zvlastnich duvodu chut na urcite jidlo — proste ma na to chut. Nevi proc. Proste to chci. Ja mam chut na Erythro. Nevim proc, ale chci to. A nepotrebuju nikomu nic vysvetlovat.“

„Matka ti povi, co vime.“

Insignova uchopila Marleninu chladnou, odmitavou ruku a spustila: „Pamatujes si, Marlene, jak jsi mi, nez jsme odjeli na Erythro, vypravela o tvem rozhovoru s komisarem Pittem a —“

„Ano?“

„Jak ses zminila, ze kdyz rekl, ze muzeme odejit na Erythro, tak neco zatajil. Nevedela jsi co, ale rikala jsi, ze je to spise neco neprijemneho — jakoby zleho.“

„Ano, pamatuju.“

Insigriova zavahala a Marleniny napjate rysy jeste vic ztvrdly. Zacala septat, jako kdyby v duchu rozmlouvala sama se sebou a docela si pritom neuvedomovala, ze sve myslenky rika nahlas. „Kmitnuti oka. Ruka u spanku. Pomalu klesa.“ Hlas utichl, prestoze rty se neprestavaly pohybovat.

Nato pobourene vybuchla: „Ty mas dojem, ze to nemam v hlave v poradku?“

„Ne,“ pospisila si Insignova. „Prave naopak, drahousku. Vime, ze tvuj mozek pracuje bezvadne a chceme, aby to tak zustalo i nadale. Je to takhle —“

Marlene si, s vyrazem, ktery mel nejspis vyjadrovat nejhlubsi pochybnosti, vyslechla historii o erythrejske Nakaze. „Vidim, ze tomu veris, matko, ale co kdyz ti nekdo proste lhal?“

„Slysela to ode me,“ rekl Genarr, „a ze sve osobni zkusenosti ti muzu potvrdit, ze je to vsechno pravda. Myslis, ze lzu? Mluvim pravdu.“

Marlene to proste vzala jako fakt a pokracovala dal. „A proc by prave mne melo hrozit nejake nebezpeci? Vetsi nez tobe nebo matce?“

„Jak ti uz matka rekla, Marlene — Mame za to, ze Nakaza pusobi ucinneji na lidi s bohatsi dusevni sferou, s vetsi predstavivosti. Existuji dukazy, podle kterych jsou nekteri lide presvedceni, ze zvlast schopne mozky podlehaji Nakaze snaze, a jelikoz ten tvuj je ten nejpozoruhodnejsi, jaky jsem kdy poznal, zda se mi mozne, ze budes k Nakaze nebezpecne nachylna. Komisar poslal instrukce, ze mas mit na Erythro volnou ruku, ze ti mame vsechno umoznit, dokonce ze ti mame dovolit prozkoumat povrch vne Kopule — pokud si to budes prat. Zni to od nej velmi uslechtile, ale neni to nahodou proto, ze chce, ze doufa, ze se tim zvysi pravdepodobnost tve infikace?“

Marlene nedavala najevo, co si o tom mysli.

„Copak to nechapes, Marlene? Komisar te nechce zabit. Z toho ho neobvinujeme. Jen chce vyradit z cinnosti tvuj rozum. Nehodi se mu do kramu. To, ze snadno rozpoznas jeho zamery, o kterych nechce, abys vedela — to proste nestrpi. Libuje si v tom, kdyz muze neco utajit.“

„Jestli se mi komisar Pitt pokousi ublizit,“ protahla Marlene, „proc se potom pokousite poslat me zpatky k nemu?“

Genarr pozdvihl oboci. „To uz jsme ti vysvetlili. V nebezpeci jsi tady.“

„V nebezpeci budu tam, v jeho blizkosti. Co udela — jestli se me chce opravdu zbavit? Jestli si mysli, ze budu znicena tady, tak me pusti z hlavy. Necha me tu na pokoji, aspon tak dlouho, co tady zustanu, neni to tak?“

„Ale co Nakaza, Marlene? Nakaza!“ Natahla se, aby ji objala. Marlene se jejimu objeti vyhnula. „Ta mi nedela starosti.“

„Vzdyt jsme ti vysvetlili —“

„Na tom nezalezi, co jste mi vysvetlili. Tady mi nic nehrozi. Vubec nic. Sve nitro znam. Ziju s nim cely zivot. Rozumim mu. Nic mu nehrozi.“

Genarr rekl: „Bud rozumna, Marlene. Nehlede na to, jak vyrovnana si pripadas, tvuj mozek je vystaveny ruznym nemocim a porucham. Clovek muze dostat meningitidu, epilepsii, mozkovy nador, nakonec i starnuti neni nic jineho nez mozkova zalezitost. Myslis, ze necemu takovemu se da zabranit jednoduse tim, ze si budes jista, ze tobe to nehrozi?“

„O zadne z techhle veci nemluvim. Mluvim o Nakaze. Ta mi nemuze nic udelat.“

„Ale drahousku, tim si nemuzes byt jista. Ani nevime, co vlastne Nakaza je.“

„At je to, co chce, mne to nic neudela.“

„Jak to muzes vedet, Marlene?“ zeptal se Genarr.

„Proste to vim.“

Insignova citila, jak ji dochazi trpelivost. Uchopila Marlene za lokty. „Marlene, udelas, co ti rikam.“

„Ne, matko. Nechapes to. Na Rotoru me neco tahlo na Erythro. Ted, kdyz jsem na ni, me to tahne jeste vic nez kdy jindy. Chci tu zustat. Budu tady v bezpeci. Nechci se vratit na Rotor. Tam tak v bezpeci nebudu.“

Genarr zdvizenim ruky zastavil Eugeniin vybuch. „Navrhuji kompromis, Marlene. Tva matka tu ma provest jista astronomicka pozorovani. Nejaky cas ji to potrva. Slib nam, ze zatimco bude pracovat, spokojis se s vnitrkem Kopule a podrobis se takovym bezpecnostnim opatrenim, jaka ja uznam za vhodne, a take pravidelnym vysetrenim. Pokud nezjistime zadne poruchy tveho dusevniho stavu, muzes zustat v Kopuli, dokud nebude tva matka hotova, a potom si o cele veci muzeme znovu promluvit. Plati?“

Marlene zamyslene sklonila hlavu. „Dobre. Ale mami, nesnaz se predstirat, ze jsi hotova driv, nez to bude pravda. Poznam to. A taky se nesnaz radeji to co nejrychleji odbyt, nez abys to udelala poradne. To poznam taky.“

Insignova se zamracila:

„Neboj se, Marlene, nic takoveho na tebe zkouset nebudu. A nemyslim si, ze bych si kdy mohla dovolit odbyt svou praci — ani kvuli tobe ne.“

„Odpust, mami. Vim, ze ti nekdy lezu na nervy.“

Insignova si zhluboka povzdechla. „To nepopiram, ale na tom nezalezi. Jsi moje dcera, Marlene. Miluju te a nechci, aby se ti neco stalo. Je na tom snad neco zleho?“

„Ne, mami, jiste, ze neni, ale prosim, ver mi, kdyz rikam, ze tu jsem v bezpeci. Co jsem na Erythro, citim se stastna. Na Rotoru jsem nikdy stastna nebyla.“

Genarr se zeptal: „A proc jsi stastna?“

„Nevim, strycku Sievere. Byt stastny staci, i kdyz nevis proc, ne?“