Nemesis

Tri roky na Zemi Tessu Wendelovou poznamenaly. Plet ji mirne zdrsnela. Trochu pribrala. Kolem oci se ji zacinaly delat lalucky a tmave skvrnky. Prsa uz mela malinko ovislejsi a pas sirsi.

Crile Fisher vedel, ze ctyricatnici uz dlouho nezustane, ze je o pet let starsi nez on. Ne ze by vypadala starsi, nez byla. Byl to stale skvostny kus zrale zenske (jak o ni nekdo nekde prohlasil), ale uz se nemohlo stat, ze by ji nekdo povazoval za tricatnici, coz se v dobe, kdy ji poprve spatril na Adelii, stavalo casto.

Tessa si to take uvedomovala a prave pred tydnem se mu o tom s horkosti v hlase zminila.

„Je to kvuli tobe, Crile,“ rekla mu jednou v noci, kdyz lezeli v posteli (miste, kde si sve starnuti uvedomovala nejsilneji). „Je to tvoje vina. Zlakal jsi me Zemi. Uchvatna, tvrdil jsi. 'Nezmerna. Rozmanita. Porad neco noveho. Nevycerpatelna. “

„A neni?“ namitl, prestoze vedel, co asi ma na mysli, ale chtel ji nechat, aby si mu zase jednou vylila srdce.

„Ne, kdyz si k tomu primyslis pritazlivost. Vsude na tehle nadmute, nemozne planete je totiz stejna. Ve vzduchu, v podzemi, tady, vsude, jedno g — jedno g — jedno g. Divim se, ze jste uz davno vsichni nepomreli nudou.“

„Nic jineho nezname, Tesso.“

„Ty ano. Ty jsi na koloniich byl. Tam si muzes vybrat pritazlivost, jaka ti vyhovuje. Zacvicit si v nizke gravitaci. Cas od casu odlehcit namahanym tkanim. Jak bez toho muzete zit?“

„Taky tu cvicime.“

„Nech toho, prosim te — pri hroznem, vecnem zavazi, ktere vas tahne k zemi? Polovinu casu stravite tim, ze mu vzdorujete, misto aby si s nim vase svaly pohravaly. Nemuzete skakat, nemuzete letat, nemuzete se vznaset. Nemuzete prechazet z mensi pritazlivosti do vetsi a zase nazpatek. A tahle vase pritazlivost, pritazlivost, pritazlivost vas kazdym coulem drti k zemi, takze se zacinate hrbit, pokryvat vraskami a starnout. Podivej se na me! Podivej se na me!“

„Divam se na tebe, jak casto to jen jde,“ rekl Fisher vazne.

„Tak se na me radeji nedivej. Protoze bys me musel opustit. A kdybys to udelal, tak se vratim na Adelii.“

„Ne, nevratis. Co bys tam delala, po tom, az by sis zacvicila v nizke gravitaci? Tvuj vyzkum, laboratore, tym, vsechno je tady.“

„Zacnu znovu a postavim novy tym.“

„A bude te Adelia podporovat takovym zpusobem, na jaky jsi zvykla tady? Ne. Musis uznat, ze Zeme neskrbli, mas vsechno, na co si vzpomenes. Nemel jsem v tom pravdu?“

„Jestli jsi nemel pravdu? Zradce! Nerekl jsi mi, ze Zeme uz ma hyperposilovani. Taky jsi mi nerekl, ze jste objevili Sousedni hvezdu. Vlastne jsi me nechal v tom, ze rotorska Dalkova Sonda byl zbytecny projekt a nikdy ses ani sluvkem nezminil o tom, ze objevili neco vic nez jen par novych paralax. Sedel jsi a smal ses mi za zady do oci, bidaku.“

„Rekl bych ti to, Tesso, ale co kdyby ses rozhodla zustat na Adelii? Nebylo to jen me tajemstvi.“

„A kdyz jsem prisla na Zemi?“

„Hned jak ses pustila do prace, do opravdove prace, tak jsme ti to rekli.“

„Oni mi to rekli a nechali me tam stat s otevrenou pusou jako nejakeho blazna. Mohl jsi mi alespon neco naznacit, abych potom nevypadala jako naprosty idiot. Nejradeji bych te tehdy zabila, ale co jsem mohla delat? Jsi jako droga. Musel jsi to vedet, kdyz jsi me tak bezcitne svedl, abych prisla na Zemi.“

Byla to hra, kterou s nim hrala neustale a Fisher uz svou roli znal. „Svedl? Tys na tom trvala. Na nic jineho jsi ani nemyslela.“

„Lhari. Donutil jsi me k tomu. Nebylo to nic nez znasilneni — mrzke, obycejne znasilneni. A chces to udelat znovu. Vidim to v tech tvych desivych, chlipnych ocich.“

Uz mesice s nim hrala tuhle zvlastni hru a Fisher vedel, ze na ni dojde vzdycky, kdyz je spokojena se svou praci. Kdyz skoncili, zeptal se: „Udelala jsi nejaky pokrok?“

„Pokrok? Ano, rekla bych, ze by se to tak dalo rict.“ Prudce oddychovala. „Mam pro tveho rozpadajiciho se a starobyleho Pozemstana Tanayamu na zitrek pripravenou jednu demonstraci. Vlastne si ji vynutil on a to dost nevybiravym zpusobem.“

„Je to drsny chlapik.“

„Je to hlupak. Clovek by myslel, ze kdyz spolecnost neumi delat vedu, bude aspon neco o vede vedet, o tom, jak funguje. Nemuzou prece ocekavat, ze kdyz nekomu rano poskytnou vsechny mozne vysady, ze se jeste tehoz vecera dockaji neceho urciteho. Meli by aspon pockat do rana a nechat te celou noc pracovat. Vis, co mi naposledy rekl, kdyz jsem mu oznamila, ze mam mozna neco, co ho bude zajimat?“

„Ne, to jsi mi nevypravela. Co rekl?“

„Mozna by sis myslel, ze rekl neco jako: 'To je uzasne, za pouhe ctyri roky jste vypracovala neco tak ohromujiciho a noveho. Musime vas za to patricne odmenit, nase diky za to, co jste pro nas udelala, jsou nevyslovne. Tohle by sis myslel, ze rekne.“

„Ne, ze by Tanayama nekdy rekl neco podobneho, by me nenapadlo, i kdybych zil jeste milion let. Co teda rekl?“

„Rekl: 'Takze konecne neco mate — po trech letech. Taky bylo nacase. Jak dlouho si myslite, ze musim zit? Myslite si, ze vas podporuju, platim a krmim armadu vasich asistentu a delniku proto, abyste s tim prisla, az ja budu po smrti a nebudu se na to moci divat? Tohle mi rekl, a ja mela takovy vztek, ze bych nejradeji s tou demonstraci pockala, az bude po smrti, ale vypada to, ze prace je prednejsi.“

„Opravdu mas neco, co ho uspokoji?“

„Jenom superluminalni let. Opravdovy superluminalni let, zadny hyperposilovany nesmysl. Ted mame neco, co nam otevre branu do vesmiru.“

38

Laboratore, ve kterych Tessa Wendelova pracovala s vyzkumnym tymem na tom, jak otrast vesmirnymi zaklady, byly pro ni pripraveny davno predtim, nez se ji podarilo naverbovat na Zemi. Nachazely se v nitru obrovske skalni pevnosti, ktera byla zcela mimo dosah prekypujici zemske populace a kde vzniklo opravdove vyzkumne mestecko.

V jeho stredu ted sedel na pojizdnem kresle Tanayama. Zive se na nem zdaly jen oci, skryte za privrenymi vicky — pichlave a preskakujici z mista na misto.

Tanayama v zadnem pripade nebyl nejvyssi predstavitel pozemske vlady, dokonce ani nejvyssi predstavitel pritomny na demonstraci, ale byl, a stale zustaval, hnaci silou celeho projektu a vsichni mu automaticky ustupovali z cesty.

Pouze Wendelova pusobila 'nebojacnym' dojmem.

Jeho hlas byl spise chrcivym septanim. „Co uvidim, doktorko? Vesmirnou lod?“

Zadna lod samozrejme v dohledu nebyla.

Wendelova odpovedela: „Zadne lode, rediteli. Ty jsou jeste roky daleko. Mam zde jen demonstraci, zato velmi zajimavou. Uvidite prvni verejnou demonstraci opravdoveho superluminalniho letu, neceho, co daleko presahuje jakekoli hyperposilovani.“

„Jak to probehne?“

„Pokud vim, rediteli, byl jste jiz informovan.“

Tanayama zachrchlal a chvili trvalo, nez znovu popadl dech. „Pokouseli se mi neco vysvetlovat,“ rekl, „ale ja to chci od vas.“ Upiral na ni uhrancive a ocelove oci. „Vy to cele ridite,“ rekl. „Jsou to vase cary. Vy mi to take objasnite.“

„Nemohu vam objasnovat teorii. To by trvalo prilis dlouho, rediteli. Unavilo by vas to.“

„Nestojim o teorii. Co uvidim?“

„Uvidite dve sklenene krychle. Obe obsahuji ciste vakuum.“

„Proc?“

„Superluminalni let lze uskutecnit pouze ve vakuu, rediteli. Jinak by predmet, ktery se ma pohybovat rychleji