46
„To se dalo cekat,“ mumlal si Siever Genarr.
Pozoroval, jak se pomalu objevovaly a zase vytracely barvy podivuhodnych, temer kvetnatych obrazcu pocitacove grafiky. Po jeho boku Eugenie Insignova pozorne sledovala monitor, ale nerozumela nicemu.
„Co se dalo cekat, Sievere?“ zeptala se.
„Neumim ti to vysvetlit, protoze tu jejich hantyrku neovladam. A kdyby ti to ozrejmila Ranay D'Aubissonova, ktera je v tomhle mistni specialista, nerozumel bych ji ani ja, ani ty. Nicmene tohleto mi vysvetlila —“
„Vypada to jako hlemyzdi ulita.“
„To dela to vybarveni. Ranay tvrdi, ze je to vic znameni slozitosti nez nejakeho konkretniho fyzickeho utvaru. Tahle cast je atypicka. Normalne ji v mozku nenajdeme.“
Eugenii se roztrasly rty: „Chces rict, ze uz to dostala?“
„Ne, jisteze ne. Rikam atypicka, ne abnormalni. To prece nemusim zkusenemu vedci, jako jsi ty, vysvetlovat. Musis uznat, ze Marlene opravdu je jina. Svym zpusobem jsem rad, ze tam ta ulita je. Kdyby mela naprosto standardni mozek, nezbyvalo by nam, nez zasnout nad tim, proc je takova; odkud se bere ta jeji vnimavost. Umi to na nas tak sikovne zahrat, nebo jsme proste hlupaci?“
„Ale jak vis, ze to neni neco — neco —“
„Zhoubneho? Jak by mohlo? Shromazdili jsme vsechny jeji mozkove snimky pocinaje detstvim. Tahle atypicnost tam byla vzdycky.“
„To mi nikdo nikdy nerekl. Ani slovem mi to nikdo nikdy nenaznacil.“
„Ovsem, ze ne. Prvni mozkove snimky byly celkem primitivni a tohle neukazaly, alespon ne tak, aby te to uderilo do oci. Ale kdyz ted mame k dispozici nove mozkove snimkovace citlive na kazdicky detail, muzeme se vratit k tem starym a najit to na nich. Ranay to uz taky udelala. Tahle vyspela snimkovaci technologie se uz davno mela stat rotorskym standardem. Ze to Pitt zarazil, byl jeden z jeho nejhloupejsich tahu. Jiste, levny neni.“
Insignova zamumlala:
„Zaplatim.“
„Neblazni. Jeji mozkove snimky jdou na ucet Kopule. Koneckoncu nam to muze pomoct s vyresenim zahady Nakazy. Prinejmensim tohle budu tvrdit, jestli se me na to nekdy budou ptat. Tak vidis, ted mame Marlenin mozek zaznamenany tak komplexne jako nikdy predtim. Sebemensi pripadna zmena se objevi na obrazovce.“
„Nemas vubec predstavu, jakou mi to nahani hruzu,“ rekla Insignova.
„Chapu te, vzdyt vis. Ale ona si je tak sebejista, ze si nemohu pomoct a musim stat pri ni. Jsem presvedceny, ze takovy nezlomny pocit bezpeci z neceho prameni.“
„A nevis z ceho?“
Genarr ukazal na hlemyzdi ulitu. „Ty to nemas, ja to nemam, takze nam neprislusi rikat, odkud se ten jeji pocit bezpeci bere. Ale ona ano a tak ji musime dovolit vyjit na povrch.“
„Proc ale riskovat jeji zdravi? Nechtel bys mi vysvetlit, proc musime riskovat jeji zdravi?“
„Ze dvou duvodu. Za prve, pusobi dojmem, ze je uz rozhodnuta a ja mam pocit, ze drive ci pozdeji dosahne vseho, k cemu se jednou rozhodne. V tom pripade vyjde nastejno, jestli to udelame dobrovolne nebo ne, protoze bychom ji stejne dlouho nezadrzeli. Za druhe, je mozne, ze se tim dozvime neco vic o Nakaze. Co, nemam tuseni, ale cokoli, i ta nejmensi drobnost, ktera by nam poskytla dodatecnou informaci o Nakaze, je k nezaplaceni.“
„Ne na ukor rozumu me dcery.“
„K tomu nedojde. Kvuli tobe, prestoze Marlene duveruju a verim, ze v tom neni zadne riziko, udelam vsechno, abychom ho minimalizovali. Predne ji nepustime na povrch hned. Napriklad bych ji mohl vzit na vyhlidkovy let po Erythro. Uvidi jezera, roviny, hory, kanony. Muzeme letet dokonce az k mori. Ma takovou zvlastni chladnou krasu — jednou jsem ho videl — ale je puste. Nikde nespatris zadny zivot — az na prokaryoty ve vode a ti jsou samozrejme neviditelni. Je mozne, ze ji takova uniformni pustota odradi a prestane se o povrch Erythro zajimat.
A kdyby se prece jen chtela podivat ven, ucitit erythrejskou pudu pod vlastnima nohama, dohledneme na to, aby mela na sobe E-oblek.“
„Co je E-oblek?“
„Erythrejsky oblek. Nic sloziteho — bezny skafandr, az na to, ze se v nem nemusi drzet pretlak proti vakuu. Je to nepropustna kombinace plastiku a textilu, ktera je velmi lehka a nebrani v pohybu. Helma s filtrem proti infracervenemu zareni uz neni tak bezna, navic ma pridavnou zasobu vzduchu a ventilaci. Vysledek je ten, ze clovek v E-obleku neni vlastne vystaven erythrejskemu prostredi. Navic s ni nekdo bude.“
„Kdo? Nesverila bych to nikomu krome sebe.“
Genarr se usmal. „Nikoho vhodnejsiho si uz ani nedokazu predstavit. Nic o Erythro nevis a navic se ji bojis. Tebe bych se ven neodvazil pustit. Podivej se, jediny clovek, kteremu to muzeme sverit, jsem ja a ne ty.“
„Ty?“ Insignova na nej civela s otevrenou pusou.
„Proc ne? Nikdo nezna Erythro lepe nez ja, a jestli je Marlene k Nakaze imunni, tak ja take. Za celych deset let se u me nic neobjevilo. Co vic, umim ridit letadlo, coz znamena, ze nebudeme potrebovat pilota. A taky nezapomen, ze kdyz budu s ni, budu ji mit vic na ocich. A kdyby udelala neco nezvykleho, at uz by to byla jakakoli malickost, tak ji bleskove dovezu nazpatek.“
„Coz uz bude, samozrejme, stejne pozde.“
„Ne. Nemusi byt. Nesmis se na Nakazu divat jako na zalezitost typu bud-anebo. Meli jsme i lehke pripady, dokonce velmi lehke pripady, a lide, kteri jsou postizeni jen lehce, mohou vest vicemene normalni zivot. Nic se ji nestane. Na to dam krk.“
Insignova sedela tise v kresle, zdala se mala a bezbranna.
Genarr ji impulzivne polozil ruku kolem ramen. „No tak, Eugenie, nemysli na to. Slibuji ti. ze se jeste prinejmensim tyden ven nedostane — mozna i dele, kdyz se mi podari oslabit jeji odhodlani tim, ze ji ukazu Erythro ze vzduchu. Behem letu bude uvnitr letadla, kde bude stejne bezpecna, jako je tady. Ted se te na neco zeptam — jsi astronom?“
Podivala se na nej a chabe odvetila:
„Vis, ze jsem.“
„Tak to znamena, ze se nikdy nedivas na hvezdy. Astronomove se na ne nikdy nedivaji. Hledi jen do tech svych pristroju. Nad Kopuli je ted noc; nechces jit se mnou nahoru na pozorovaci plosinu? Obloha je bez jedineho mracku a neni nad to divat se jen tak na hvezdy, tise a pokorne. Ver mi.“
47
Byla to pravda. Astronomove se na hvezdy nedivali. Nemuseli. Stacilo vydat teleskopum, kameram a spektroskopum pres pocitac, ktery prijimal naprogramovane prikazy, prislusny povel.
A pristroje pracovaly, analyzovaly, provadely graficke simulace. Astronom pouze zadal otazky a potom si prostudoval odpovedi. A k tomu nebylo treba divat se na hvezdy.
Jenze jak se ma nekdo divat necinne na hvezdy, napadlo ji. Muze si neco takoveho astronom vubec dovolit? Uz jen ten pohled by ve vas mel vyvolat neklid. Cekala na vas prace, kterou bylo treba udelat, otazky, ktere bylo treba polozit, zahady, ktere bylo treba rozresit, a po nejake chvili stravene cetbou romanu ci sledovanim nejakeho holovizniho predstaveni se clovek stejne vratil do laboratore, aby se do neceho pustil.
Prave cosi v tomto smyslu brucela smerem k Sieveru Genarrovi, ktery chodil po kancelari a pred odchodem kontroloval vsechny 'nedodelky'. (Byl nevylecitelnym 'overovatelem nedodelku, vzpomnela si Insignova na davne casy, kdyz byli jeste mladi. Tehdy ji to rozcilovalo, ale mozna to mela obdivovat. Siever mel tolik ctnosti, napadlo ji, Crile, na druhou stranu —)
Nemilosrdne odehnala myslenky, ktere ji napadly, a namirila je jinym smerem.
Genarr ji prave rikal:
„Ja sam na pozorovaci plosinu vlastne taky moc nechodim. Vzdycky jako by se naslo na praci neco dulezitejsiho. A kdyz uz se tam prece jen vydam, skoro pokazde jsem tam sam. Bude mile mit tam jednou spolecnost. Pojd!“
Dovedl ji k malemu vytahu. Bylo to poprve, co se Insignova ocitla v Kopuli ve vytahu, a na malou chvili se ji
