kdy mohlo byt pozemske, protoze nizka intenzita Nemesiina zareni nestacila k nashromazdeni energie potrebne pro velke a prudke boure a tak bylo mene pravdepodobne, ze by se jejich automatizovana letadla nekdy ocitla ve stavu ohrozeni. Mnohem mene pravdepodobne.
Vysledkem toho bylo, ze jednoducha a nevzhledna letadla Kopule mohl ridit ve skutecnosti kazdy. Jednoduse jste letadlu rekl, co po nem chcete, a ono vas prikaz vykonalo. Pokud byl povel nejasny, nebo kdyz pripadal pocitacovemu mozku plavidla nebezpecny, pozadalo vas o upresneni.
Genarr sledoval, jak Marlene vystupuje do kabiny letadla a pocitoval pritom urcite prirozene obavy urcite ne hruzu jako do rtu se kousajici Eugenie, ktera stala v uctyhodne vzdalenosti od celeho vyjevu. („Nechod bliz,“ prikazal ji prisne, „zvlaste, kdyz se budes tvarit, jako by ses divala na pocatek jiste katastrofy. Jeste by kvuli tobe zacala panikarit.“)
Insignova si myslela, ze k panice existuji duvody. Marlene byla moc mlada, aby si pamatovala na svet, kde bylo letani bezne. Na raketu, ktera je dopravila na Erythro, reagovala klidne, ale jaka bude jeji reakce na neco tak neznameho, jako je let vzduchem?
Marlene zatim vylezla do kabiny a s naprosto klidnym vyrazem ve tvari se posadila do kresla.
Ze by nechapala situaci? Genarr se zeptal: „Marlene, drahousku, uvedomujes si, co se ted chystame udelat, ze?“
„Ano, strycku Sievere. Jdes mi ukazat Erythro.“
„Ze vzduchu, na to nezapominej. Poletime vzduchem.“
„Ano. To uz jsi rikal.“
„Nezneklidnuje te ta predstava?“
„Ne, strycku Sievere, ale tebe ano a poradne.“
„Jen kvuli tobe, drahousku.“
„O me se vubec nemusis starat.“ Kdyz vylezl za ni nahoru a posadil se obratila k nemu klidnou tvar:
„Dokazu pochopit, ze je matka tak znepokojena, ale ty jsi znepokojeny jeste vic nez ona. Sice se to snazis obdivuhodnym zpusobem zakryvat, ale kdyby ses videl, jak si olizujes rty, asi by ses stydel. Mas pocit, ze kdyz se neco stane, bude to tvoje vina a ta predstava je pro tebe nesnesitelna. Ale rikam ti znovu, nic se nestane.“
„Jsi si tim jista, Marlene?“
„Naprosto. Na Erythro mi nic nehrozi.“
„To jsi tvrdila o Nakaze, ale ted mluvime o necem jinem.“
„To je jedno, o cem mluvime. Na Erythro mi nic neublizi.“
Genarr slabe zavrtel hlavou, nejiste a pochybovacne, a hned si pral, aby to mohl vzit zpatky. Vedel totiz, ze Marlene si to precetla tak snadno, jako kdyby to bylo vytisteno tim nejvetsim tiskacim pismem na obrazovce pocitace. Ale zalezelo na tom? Kdyby byl to gesto potlacil, a choval se, jako by byl ulity z bronzu, stejne by ho desifrovala.
„Pojedeme do prechodove komory a chvilku tam zustaneme, abych mohl zkontrolovat reakce ridiciho obvodu letadla. Potom projedeme dalsi propusti a letadlo se vznese do vzduchu. Vzapeti dojde k akceleracnimu efektu, ktery te vtlaci do kresla. Pak uz poletime a pod nami nic nebude. Doufam, ze si to uvedomujes?“
„Vubec se nebojim,“ rekla Marlene tise.
50
Letadlo drzelo primy kurz napric pustou, zvlnenou krajinou.
Genarr vedel, ze Erythro byla geologicky ziva planeta a vedel take, ze vypracovane geologicke studie ukazovaly, ze v historii planety byla obdobi, kdy byla hornata. Na cis-megasovske polokouli, na jejimz nebi visel temer nehybny, napuchly oval Megas — planety, kolem niz Erythro obihala — jeste sem tam nejake hory zustaly.
Avsak zde, na trans-megasovske strane, byly vevodicim rysem dvou velkych kontinentu plane a kopecky.
Marlene, ktera v zivote hory nevidela, pripadaly i zdejsi nizke pahorky uchvatne.
Jiste, i na Rotoru byly potucky, a z vysky, ze ktere se divali na Erythro, vypadaly jeji reky stejne.
Genarr si pomyslel: Marlene se bude divit, az je uvidi zblizka.
Marlene si zvedave prohlizela Nemesis, ktera uz presla zenit a klesala k zapadu. „Nehybe se, ze, strycku Sievere?“ zeptala se.
„Hybe,“ odpovedel Genarr. „Prinejmensim Erythro se otaci relativne k Nemesis, ale pouze jedenkrat za den, zatimco Rotor jedenkrat za dve minuty. Pro srovnani — Nemesis se z pohledu Erythro pohybuje nejmene o 1/700 rychleji nez z pohledu Rotoru. Vypada to. jako kdyby stala na jednom miste, ale neni to tak docela pravda.“
Kratce pohledl k Nemesis: „Ty jsi vlastne nikdy nevidela pozemske Slunce, Slunce slunecni soustavy; a jestli jsi ho videla, tak si to nepamatujes, protoze jsi tehdy byla jeste dite. Z mista, kde se ve slunecni soustave nachazel Rotor, vypadalo Slunce mnohem mensi.“
„Mensi?“ rekla Marlene udivene. „Pocitac mi rekl, ze je to Nemesis, kdo je z tech dvou mensi.“
„Ve skutecnosti ano. Ale Rotor je Nemesis mnohem bliz, nez byl za starych casu Slunci, proto se Nemesis zda vetsi.“
„Od Nemesis jsme vzdaleni ctyri miliony kilometru, ze?“
„Ale od Slunce jsme byli vzdaleni padesat milionu kilometru. Kdybychom byli takto vzdaleni od Nemesis, prijimali bychom mene nez jedno procento mnozstvi svetla a tepla, jake prijimame ted. A kdybychom byli tak blizko Slunci jako jsme Nemesis, tak bychom se vyparili. Slunce je mnohem vetsi, jasnejsi a teplejsi nez Nemesis.“
Marlene se na Genarra nedivala, ton jeho hlasu ji zjevne stacil. „Z toho, jak to rikas, strycku Sievere, mam dojem, ze bys byl nejradeji zpatky u Slunce.“
„Narodil jsem se tam a tak neni divu, ze me nekdy prepadne touha po domove.“
„Ale Slunce je zhave a zarive. To musi byt nebezpecne.“
„Nedivali jsme se do nej. A stejne tak by ses nemela divat prilis dlouho na Nemesis. Divej se jinam, drahousku.“
Presto sam vrhl na Nemesis jeste jeden rychly pohled. Visela na zapadni obloze, ruda a nesmirna, s viditelnym prumerem na ctvrtem stupni oblouku, tedy osmkrat tak velka jako Slunce pozorovane ze stare polohy Rotoru. Tiche cervene kolecko svetla, ale Genarr vedel, ze (ac pomerne zridkakdy) se stavalo, ze vzplanulo a na jeho vyrovnane tvari se na nekolik minut ukazala bila skvrnka, na niz se nedalo divat pouhyma ocima. Male, temne rude slunecni skvrny byly castejsi, ale hure postrehnutelne.
Zabrucel prikaz letadlu a to se stocilo tak, aby se jim Nemesis dostala ze zorneho pole.
Marlene na Nemesis naposledy zamyslene pohledla a potom uz se venovala panoramatu Erythro, ktere se pod ni rozkladalo.
„Na tu vsudypritomnou ruzovou barvu si clovek zvykne,“ rekla. „Po nejake chvilce uz mu tak ruzova ani nepripadne.“
Genarr si toho uz take vsiml. Jeho zrak rozeznaval rozdilnosti v odstinech, takze se mu svet pod nimi zdal mene monochromaticky. Reky a jezirka byly narudlejsi a tmavsi nez sous a obloha vypadala celkove tmavejsi. V atmosfere byla rozptylena jen mala cast z nachoveho svitu Nemesis.
Nejbeznadejneji vsak na Erythro pusobila jeji pustota. Rotor, i kdyz v malem meritku, mel zelena pole, zlute obili, ruznobarevne ovoce, hlucna zvirata. Vsechny barvy a zvuky patrici k lidskemu spolecenstvi.
Zde panovalo jen ticho a nehybnost.
Marlene se zamracila. „Na Erythro je zivot, strycku Sievere.“
Genarr nepoznal, jestli mu to Marlene oznamuje nebo se ho pta nebo odpovida na otazku, kterou ji prozradilo jeho telo. Tvrdila mu to nebo potrebovala ujisteni?
„Jiste,“ rekl. „Je ho tu plno. Je vsude. A nejen ve vode. Prokaryoti ziji i v mikroskopickych vrstvickach vody v casteckach pudy.“
V tom se pred nimi na horizontu zacal objevovat ocean, nejprve jako nepatrna tmava cara, potom, jak se k nemu letadlo priblizovalo, jako stale sirsi a sirsi prouzek.
Genarr starostlive vrhnul na Marlene postranni pohled, aby videl, jak to na ni pusobi. O erythrejskych oceanech uz jiste cetla a musela je videt v holovizi, ale neni nad skutecny zazitek. Genarr, ktery byl na Zemi jednou
