Nemesis

nejvhodnejsi hvezdu. Jejich cilem budou hvezdy slunecniho typu, a z nich ty, kolem kterych bude obihat alespon jedna planeta pozemskeho typu. Nemesis pujde stranou.

Zadneho utajovani, ve kterem si Rotor az doposud, jak je vidno, liboval, aby drzel ostatni pekne v povzdali a mel tento hvezdny system cely pro sebe, uz neni zapotrebi. Nejenze o tuto soustavu nebudou mit zajem ostatni kolonie, ale mozna se ji vzda i samotny Rotor. Treba si bude pro sebe chtit najit nejakou jinou hvezdu slunecniho typu. Ve spiralnich ramenech galaxie jich jsou miliardy.

Mozna vas napadne, ze k tomu, aby Rotor ziskal superluminalni let, staci namirit na me zbran a donutit me rict vsechno, co vim. Jsem matematik, a to vysoce teoreticky matematik, a me vedomosti jsou omezene. I kdybyste zajali celou nasi lod, dozvedeli byste se velmi malo. Co budete muset ucinit, je vyslat na Zemi delegaci vedcu a inzenyru, aby se tam mohli nalezite vyskolit.

Na oplatku chceme tento svet, kteremu rikate Erythro. Chapu to tak, ze s vyjimkou teto kopule, kterou pouzivate pro astronomicky a jiny vyzkum, ji v zadnem ohledu jinak nevyuzivate. Zijete na koloniich.

Kolonie slunecni soustavy se budou moci vydat hledat hvezdy slunecniho typu, ale obyvatele Zeme nikoli. Je nas osm miliard a musime se evakuovat behem nekolika tisic let. Zatimco Nemesis se bude stale vic a vic blizit ke slunecni soustave, Erythro bude stale lepe a lepe slouzit jako prestupni stanice, na kterou Pozemstany umistime do doby, nez jim najdeme vhodne svety a presuneme je na ne.

Odletime na Zemi s jednim Rotoranem, ktereho nam vyberete jako dukaz, ze jsme tu opravdu byli. Postavime dalsi lode a vratime se — tim si muzete byt jisti, protoze my Erythro mit musime. Potom s sebou vezmeme vase vedce, kteri se u nas nauci technologii superluminalniho letu, kterou poskytneme i ostatnim koloniim. Shrnul jsem v dostatecne mire vse, na cem jsme se dohodli?“

Leverett oponoval: „Tak snadne to zase nebude. Erythro bude treba terraformovat, ma-li na ni prebyvat vetsi pocet Pozemstanu.“

„Ano, detaily jsem vynechal,“ rekl Wu. „Ty se take budou muset projednat, ale uz ne nami.“

„Pravda, komisar Pitt a Rada musi vydat oficialni rotorske prohlaseni.“

„A Celosvetovy kongres take, ale v sazce je tolik, ze nemam strach, ze by se nedohodli.“

„Budou se muset vytvorit urcite zaruky. Jak dalece muzeme Zemi verit?“

„Asi tak dalece, jak muze Zeme verit Rotoru, rekl bych. Jejich vypracovani muze trvat tak rok. Nebo i pet. Nebo i deset. V kazdem pripade potrva roky, nez postavime primereny pocet lodi, ktere zahaji evakuaci, ale nas program ma trvat nekolik tisic let a bude ukoncen az uplnym vyklizenim Zeme a pocatkem kolonizace galaxie.“

„Za predpokladu, ze se nam do toho nebudou plest zadne konkurencni civilizace,“ zamrucel Leverett.

„Predpoklad, ktery muzeme brat jako dany, az do doby, kdy ho budoucnost vyvrati. Seznamite nyni tedy s nasim rozhodnutim komisare Pitta, vyberete jednoho Rotorana, ktery pujde s nami, abychom se mohli co nejdriv vydat zpatky na Zemi?“

V tu chvili se Fisher predklonil: „Mohl bych navrhnout, aby tim Rotoranem byla ma dcera Marlene —“

Ale Genarr ho nenechal domluvit:

„Lituji, Crile. Uz jsem s ni o tom hovoril. Ona tento svet neopusti.“

„Kdyz s ni pujde jeji matka, tak —“

„Ne, Crile. Jeji matka s tim nema nic spolecneho. I kdybyste chtel, aby se k vam Eugenie vratila a Eugenie by se rozhodla s vami odejit, Marlene by i tak zustala na Erythro. A kdybyste se rozhodl tu zustat s ni, tak byste si stejne nepomohl. Je ztracena jak pro vas, tak i pro svoji matku.“

Fisher reagoval zlostne: „Je to jeste dite. Nemuze sama delat takova rozhodnuti.“

„Nastesti pro vas, pro Eugenii, pro nas vsechny, jak jsme zde a mozna i pro cele lidstvo, ona takove rozhodnuti delat muze. Abych rekl pravdu, slibil jsem ji, ze az skoncime, a to jsme myslim prave udelali, tak ji s nasim rozhodnutim seznamime.“

Wu zapochyboval: „To snad nebude treba.“

Leverett se usmal: „Co blaznis, Sievere, prece se nemusime ptat o dovoleni nejake holky.“

Genarr rekl:

„Vyslechnete me, prosim. Je to zapotrebi a musime se ji ptat o dovoleni. Dovolte mi maly experiment. Ja navrhuji, abychom zavolali Marlene a sdelili ji, na cem jsme se dohodli. Pokud si nekdo z vas mysli, ze to je zbytecne, at odejde. At vstane a odejde.“

Leverett rekl:

„Myslim, ze jsi ztratil rozum, Sievere. Ja si nehodlam hrat na skolu s nejakou dospivajici holkou. Promluvim si s Pittem. Kde mate vysilacku?“

Vstal, hned nato se vsak zapotacel a svezl se k zemi.

Wu se zacal polekane zdvihat: „Pane Leverette —“

Leverett se prekulil a oprel o ruce. „Pomozte mi nekdo.“

Genarr mu pomohl na nohy a potom zpatky do kresla. „Co se ti stalo?“ zeptal se ho.

„Nejsem si jisty,“ vahal Leverett. „Straslivym zpusobem me na vterinu rozbolela hlava.“

„Takze jsi nebyl schopen opustit tuto mistnost.“ Genarr se obratil k Wuovi. „Kdyz si myslite, ze neni zapotrebi uvedomit Marlene, racil byste opustit tuto mistnost?“

S nesmirnou opatrnosti, oci uprene na Genarra, se Wu pomalu zdvihl z kresla, trhl sebou a znovu se posadil.

Zdvorile pronesl: „Mozna bychom meli tu mladou damu prece jen zavolat.“

Genarr rekl: „Taky ze musime. Na tomto svete je totiz kazde prani teto mlade damy zakonem.“

91

„Ne!“ vyrazila ze sebe Marlene s takovou silou, ze se to rovnalo skoro vykriku.

„To nemuzete udelat!“

„Co nemuzeme udelat?“ zeptal se Leverett a jeho bile oboci se spojilo do zachmurene cary.

„Pouzit Erythro jako prestupni stanici — nebo neco podobneho.“

Leverett na ni upiral hnevivy pohled a uz uz se chystal neco rict, kdyz ho Wu predesel. „Proc ne, mlada damo? Je to pusty, nevyuzity svet.“

„Neni pusty a neni nevyuzity. Strycku Sievere, rekni jim to.“

Genarr rekl: „Marlene se vam snazi sdelit, ze Erythro obyva nespocetne mnozstvi prokaryotnich bunek schopnych fotosyntezy. Proto je v atmosfere Erythro kyslik.“

„Vyborne,“ rekl Wu. „A co ma byt?“

Genarr si odkaslal. „Jednotlive jsou tyto bunky tak primitivni, jak jen muze byt zivot nad virovou urovni, ale jak je patrno, jednotlive se na ne pohlizet neda. Dohromady tvori totiz jeden nesmirne slozity organismus. Organismus obepinajici cely svet.“

„Organismus?“ Wu zachovaval zdvorily ton.

„Jeden organismus. Marlene ho nazyva jmenem planety, jelikoz jej lze tezko rozlisit.“

Wu rekl:

„Mluvite vazne? Jak vite o tom organismu?“

„Prevazne diky Marlene.“

„Diky teto mlade dame,“ rekl Wu, „ktera muze byt hystericka?“

Genarr zdvihl prst. „Nepokousejte se na ni zadnym zpusobem utocit, ani slovne ne. Nejsem si jisty, zda ma Erythro — onen organismus — smysl pro humor. Vime o nem prevazne diky Marlene — ne vsak pouze diky ni. Kdyz Saltade Leverett vstal, aby odesel, byl srazen k zemi. Kdyz jste pred malou chvili napul povstal vy, mozna abyste take odesel, udelalo se vam spatne. To jsou reakce Erythro. Chrani Marlene tim, ze primo pusobi na nas mozek. V pocatcich nasi existence na tomto svete organismus nechtene zapricinil mensi epidemii mentalni poruchy, kterou jsme nazvali erythrejskou Nakazou. Obavam se, ze kdyby si to organismus pral, mohl by nam privodit nevratne mentalni zmeny; nebo, pokud by si to opravdu pral, i smrt. Prosim, nechtejte to zkouset.“

Fisher rekl: „Chces rict, ze to neni Marlene, kdo —“