Nemesis

„Ne, Crile. Marlene ma urcite schopnosti, ale ty nejsou rozvinute do te miry, aby mohly nekomu ublizit. To Erythro predstavuje nebezpeci.“

„Jak tomu nebezpeci muzeme zabranit?“ zeptal se Fisher.

„Predne tim, ze budete Marlene pozorne naslouchat. Potom take tim, ze nechate me, abych s ni hovoril. Me Erythro zna, kdyz nic vic. A verte mi, kdyz vam rikam, ze chci Zemi zachranit. Nemam nejmensi chut zavinit smrt nekolika miliard lidi.“

Obratil se k Marlene. „Marlene, chapes, v jakem nebezpeci se Zeme nachazi, ze? Tva matka dokazala, ze priblizeni Nemesis muze Zemi znicit.“

„Ja vim, strycku Sievere,“ rekla Marlene zmucenym hlasem, „ale Erythro patri sobe.“

„Treba by se o sebe podelila, Marlene. Dovoli, aby na planete byla Kopule. Nezda se, ze bychom ji rusili.“

„Ale v Kopuli neni ani tisic lidi a navic v ni zustavaji. Erythro Kopule nevadi, protoze tim muze studovat lidska vedomi.“

„Tim vice je bude moci studovat, az sem dorazi Pozemstane.“

„Osm miliard?“

„Ne, ne vsech osm miliard. Prijdou se sem usadit pouze docasne a potom zase nekam odleti. Vzdycky tu bude jen zlomek populace.“

„I tak to budou miliony, tim jsem si jista. Nemuzes je vsechny namackat do Kopule a zasobit je potravinami, vodou a vsim, co budou potrebovat. Budes je muset pustit na Erythro a terraformovat ji. Erythro by to neprezila. Musela by se branit.“

„Jsi si tim jista?“

„Musela. Ty by ses nebranil?“

„Znamenalo by to smrt miliard lidi.“

„S tim nemuzu nic delat.“ Stiskla rty a potom rekla: „Existuje jiny zpusob.“

Leverett rozmrzele zabrucel: „O cem to devce mluvi? Jaky jiny zpusob?“

Marlene vrhla kratky pohled na Leveretta, potom se otocila ke Genarrovi. „Ja nevim. Ale Erythro ano. Alespon — alespon rika, ze ta vedomost se nachazi zde, ale ona ji neumi vysvetlit.“

Genarr zdvihl obe ruce, aby zastavil prival otazek. „Nechte mluvit me!“

Potom se Marlene, velmi rozvazne, otazal: „Marlene, uklidni se. Jestli se bojis o Erythro, tak je to zbytecne. Vis prece, ze se dokaze ubranit sama proti cemukoli. Povez mi, jak jsi to myslela, kdyz jsi rekla, ze to Erythro neumi vysvetlit.“

Marlene se nedostavalo dechu, mluvila pomalu. „Erythro vi, ze ta vedomost je zde, ale schazi ji lidska zkusenost, lidska veda, lidsky zpusob mysleni. Nerozumi tomu.“

„Je ta vedomost v myslich zde pritomnych?“

„Ano, strycku Sievere.“

„Nemuze si je prohlednout?“

„Zranila by je. Moji si muze prohlednout, aniz by ji zranila.“

„Myslel jsem si to,“ rekl Genarr, „ale je ta vedomost ve tve mysli?“

„Ne, ovsemze ne. Ale moji mysl muze pouzit k tomu, aby si prohledla ostatni. Tvoji. Otcovu. Vsech.“

„Je to bezpecne?“

„Erythro si mysli, ze ano, ale — ach, strycku Sievere, ja se bojim.“

„Ja jsem musel zesilet,“ zaseptal Wu a Genarr si rychle prilozil k ustum ukazovacek.

Fisher se zdvihl. „Marlene, nesmis —“

Genarr ho zurivym mavnutim umlcel. „Nic s tim nenadelate, Crile. V sazce jsou miliardy lidskych zivotu — hovorime o tom stale znovu a znovu — nezbyva nam nez organismu dovolit, aby se pokusil o to, co je v jeho silach. Marlene.“

Marlene obratila oci v sloup. Zdalo se, ze je v tranzu. „Strycku Sievere,“ hlesla, „drz me.“

Napul klopytajici, napul padajici se vydala smerem ke Genarrovi, ktery ji zachytil a pevne stiskl. „Marlene — uvolni se — vsechno dobre dopadne —“ Neprestaval pridrzovat Marlenino strnule telo a opatrne se posadil do kresla.

92

Pripominalo to bezhlesy vybuch svetla, ktery vyhladil svet. Nic nepresahovalo vlastni hranice.

Genarr si ani neuvedomoval, ze je Genarr. Vlastni ja prestalo existovat. Existovala jen pableskujici, vse propojujici a velmi spletita mlha, ktera vybihala a rozdelovala se do vlaken, ktera cim vice se rozdelovala, tim byla spletitejsi.

Vireni, vzdalovani se a rozpinani s kazdym mlznym priblizenim. Znovu a znovu, hypnoticky, jako neco, co tu vzdycky bylo a vzdycky bude, az do konce veku.

Nekonecny pad do priblizujiciho se usti viru, ktere se vecne rozsirovalo a nikdy nerozsirilo. Neustala promena beze zmen. Oblacky formujici se do nove spletitosti.

Znovu a znovu, bez konce. Zadny zvuk. Zadny vjem. Dokonce zadne videni. Uvedomovani si neceho, co melo vlastnosti svetla, aniz by to bylo svetlo. Bylo to vedomi, ktere si zacinalo uvedomovat samo sebe.

A potom, bolestne — pokud ve vesmiru existovalo neco jako bolest — a se stenanim — pokud ve vesmiru existovalo neco jako zvuk — zacalo vsechno sednout a virit, stale rychleji a rychleji, az dosahlo jedineho bodu svetla, zazarilo a zhaslo.

93

Realny vesmir pusobil tezkopadne.

Wu se protahl a rekl:

„Citil to jeste nekdo?“

Fisher prikyvl.

Leverett rekl: „Ted uz verim. Jestli tohle je silenstvi, tak jsme blazni vsichni.“

Genarr vsak stale drzel Marlene a sklanel se nad ni s bolestnou starostlivosti. Dychala preryvane.

„Marlene. Marlene.“

Fisher se namahave postavil. „Je v poradku?“

„Nevim,“ zamumlal Genarr. „Zije, ale to nestaci.“

Otevrela oci. Hledela na Genarra, oci prazdne, zrak zastreny.

„Marlene,“ zoufale septal Genarr.

„Strycku Sievere,“ zaseptala na oplatku Marlene.

Genarr se odvazil nadechnout. Aspon ze ho poznala.

„Nehybej se,“ prikazal ji. „Pockej, az to prejde.“

„Uz to preslo. Ja jsem tak stastna, ze to preslo.“

„Ale jsi v poradku?“

Odmlcela se a potom vydechla: „Ano, citim se dobre. Erythro rika, ze jsem v poradku.“

Wu se zeptal: „Nasla jsi tu skrytou vedomost, kterou jsme meli udajne mit?“

„Ano, doktore Wu. Nasla.“ Prejela si rukou mokre oboci. „Byl jste to vy, kdo ji mel.“

„Ja?“ zaril Wu. „Co to bylo?“

„Ja tomu moc nerozumim,“ odpovedela Marlene. „Treba budete vy, kdyz vam to popisu.“

„Kdyz mi popises co?“

„Neco, co gravitace od sebe odtahuje, misto aby to pritahovala.“

„Gravitacni odpudivost, ano,“ rekl Wu. „Tvori soucast superluminalniho letu.“ Zhluboka se nadechl a naprimil