Kde jsou svedci? A nakonec by me zajimalo, jestli byli pred Temnotou lidi a veci?“
Odmlcela se a neklidne zdvihla oci. Sandra se tichounce smala, skoro neslysne, a jeji tvar se na okamzik zmenila. Vypadala jako dobrak. Ale jenom na okamzik.
„Tak vidis,“ rekla Sandra. „O tom jsem mluvila. Stare otazky. Prastare. Kdysi, tak pred sto lety, dokonce zurily spory mezi knezkami. S materialy techto svaru se muzes seznamit, chce to jenom trochu namahy. Rika se dokonce, ze o moc bojovaly tri Chramy. Kazdy vykladal zavet Velikeho Bre jinak. Zvitezil jeden z nich a popel tech ostatnich rozval vitr. Pak se doba zmenila. Diskuse a spory skoncily. Archeology pronasleduji cim dal tim zuriveji. Kdo se dostane knezkam do rukou, mizi bez jakychkoli stop. Ale hereticky jsou uporne. Prichazeji nove a nove…“ Ostre se zeptala: „Mas neco? No tak se neboj!“
Natalie otevrela cestovni sperkovnici a stiskla ten spravny cvocek. Z tajne prihradky Vyndala prazdnou, matnou a neuveritelne lehkou lahvicku. Vypadala jako kdyby byla udelana z vaty, avsak vaty tvrde jako drevo. Sandra ji prevracela ve svych silnych prstech a nahlas cetla slova sestavena z vypouklych pismen, jez zahadnym zpusobem tvorila s lahvickou jeden celek.
„Vrbovy sampon pro veskere typy vlasu a vodu jakekoli tvrdosti. Mesto Sverdlovsk. Cena 1,15 R.“
„Cena, to je pochopitelne. Ale cemu nerozumim uz vubec, je to R. Myti vlasu, voda… Jak muze byt voda tvrda? Postel, tomu bych rozumela, ale… A to ostatni? Co to ma znamenat?“
„Jak to mam vedet?“ Sandra ledabyle postavila flakon na stul. „Devcatko, nekteri maji doma za sedmi zamky i veci daleko zahadnejsi. Ale v tom to neni. Sama jejich existence a jejich neobycejnost jednoznacne potvrzuje, ze pred Temnotou cosi bylo. Odkud by se jinak vzaly tyhle veci, ktere urcite vytvorily lidske ruce? To i tebe samotnou napadlo, jinak by ses nespojila s Archeology. Je to tak?“
„Ano,“ rekla Natalie. „Nejdriv jsem se chtela stat knezkou, ale potom jsem si pomyslela: utecou leta…“
„Driv nez se dostanes k Velkym tajemstvim, ukrytym v podzemi? Jo? Jsi chytra, ze ses vcas rozmyslela. Jine to nenapadlo a zbytecne ztratily dlouhe roky… „
„Zbytecne?“
„Zbytecne! Zadna podzemi narvana zahadnymi vecmi neexistuji. Kdyby existovala, tak na ne Knezky uz davno zapomnely. Presneji receno, uz byl je davno znicily. Jenze podivne nalezy nekdy lezi primo na zemi, nebo jsou prilis velike, nez aby je bylo mozne schovat ci zlikvidovat.“
„Co tim minite?“ dychtive se zeptala Natalie.
„Sama presne nevim. Proste jsem si vzpomnela na jednu vetu ze stareho, letopisu. Myslim si, ze ted uz neexistuje. Pomaloucku, potichoucku se pali vsechno, krome vypraveni o rytirskych hrdinstvich. Dokonce mizi i Kroniky Imperia, i kdyz by se dalo rict, ze kdo uz by si jich mel hledet vic, nez Imperatorka?“
„To znamena, ze legendarni imperatorska knihovna…“
„Pohadky,“ smutne se usmala Sandra. „Vzhledem k tomu, ze povesti o mne a manzelovi Imperatorky, reknu to otevrene, odpovidaji presne skutecnosti, musela bych o tom neco vedet. Neexistuje zadna legendarni imperatorska knihovna. Nic uz neni. A podle toho co jeste zustalo se nedal vypatrat nic. Ostatne.. Existuje jeden prastary obraz, z nehoz se da udelat zaver, ze se kdysi Veliky Bre zjevoval na Zemi v lidske podobe.“
„Obraz namalovali jeste pred Temnotou?“ zeptala se okouzlene Natalie, „Kdo to muze dokazat?“ smutne se usmala Sandra. „Jedno je vsak zcela, jiste a dekujeme za to hvezdarum. Jejich kroniky zacinaji pred ctyrmi sty triceti lety. Je otazkou, jestli je rok nula koncem vlady Temnoty. To nevi nikdo.“
„Rodove kroniky zacinaji maximalne pred tremi sty padesati lety,“ poznamenala Natalie.
„Prave.“
''Vy toho vite tolik, mylady Sandro…“
„Hlouposti. Vim jenom to, ze nic nevim. Vim, ze prede mnou je propasti Nevedeni. Jedna vec by me vsak nesmirne zajimala. Odkud je v nas ta silena touha po Znalostech, ktera je silnejsi, nez vsechno muceni a hranice? Jestlize ji do nas vlozil Veliky Bre, tak proc nam nepridal i schopnosti ji naplnit? Nebo je to jenom dalsi zkouska lidskeho rodu?“
„No, dobre. Ale co jeste…“ lacne se zeptala Natalie. „Co jeste vite?“ „Veliky Bre! Pred nami je Temnota!“ od srdce rekla Sandra. „Mytu a legend je prevelike mnozstvi. Ale neni mozne zjistit, ktere z nich jsou, i kdyz pokrivene, prece jenom ohlasy dalekeho a ciziho zivota. Jak je velika zeme? V jednom uryvku stare knihy je na to odpoved. Tisice a tisice kilometru. Ale nikdo nevi, co je to kilometr. Je to delkova mira? Denni konsky pochod?“
„Stare knihy?“
„Z vetsi casti hlouposti,“ mavla rukou Sandra. „Stranky, ktere se, buhviproc, zachovaly, obaly shnilych knih. Jenom to delaji jeste neproniknutelnejsim, nez to je. Predstav si, ze tam muzes precist: Muz prijde domu opily a bije zenu! Muz bije zenu! Jeste aby tam napsali, ze muz taky rodi!“
Natalie se zvonive rozesmala.
„Ty nejprostsi pojmy jsme zapomnely. Kolikrat jsem cetla, ze zeny driv nosily „saty“. Sundavala saty. Saty az na zem. Saty pod kolena. Saty nad kolena. To musi byt neco podobneho kosili, ale k cemu by byla kosile az na zem na kalhotach?“
„Moda?“
„Chru to vi! Slavni Predkove, slavne Sekretarky… Co to jsou Sekretarky? Proc byly jenom Prvni, Druhe a Treti a ne treba Ctvrte, Pate. Milion otazek. Napriklad Narodni vybor, tedy Gorkom, podle nekterych pramenu, nebyl opevnenym hradem baronky nebo rytirky, ale necim uplne jinym. Cim? Miliony otazek… Je ti to samotne jasne, ze ano?“
„To znamena, ze jste… V Opozici?“ zatajila Natalie dech a jen tak tichounce ze sebe vykoktala zakazane sluvko.
O zahadne Opozici kolovaly ty nejdivocejsi zvesti. Ze je to tajne spolecenstvi zasvecenych rytirek, ktere misto Kodexu vyznavaji hereticke uceni o Uchylce a nejen uchovavaji zakazane vedomosti, ale znaji i odpovedi na vsechny otazky.
„Kecy mladych zbrojnosek pri vecernim popijeni vina,“ nesouhlasila Sandra. „Neexistuje zadna Uchylka. Veskere pokusy zalozit Opozici skoncily krachem. Vsechny tak nejak potichounku umiraji samy od sebe, nikdo nevi proc. Nejspis je v tom nedostatek vedomosti, nez aby bylo mozne postavit poradny zaklad seriozni vedy nebo odporu. A k cemu je spolek odpurcu bez zakladny, na niz lze stavet?“
„A proc se tedy nevydat k Zapadnimu mori?“
„Prave o tve prisaze chci mluvit. Doufam, ze si nemyslis, ze jsi prvni koho to napadlo? Samozrejme ze se uz nasli takovi odvazlivci, ale ani jeden z nich se nevratil. Za prve letopisy nelzou. V zapadnich zemich je urcite velke kvantum neznamych, zahadnych a smrtelnych nebezpeci. Za druhe predpokladam, ze se jako spravna rytirka chystas nejdriv domu, abys o vsem rekla rodicum, dostala pozehnani, sebrala oddil a vyzbrojila ho. Je to tak? Diky tomu vsak muze tvoje cesta skoncit jeste driv, nez opustis Stastnou Imperii.“
„Knezky?“ zeptala se Natalie.
„Samozrejme. Sede Kardinalky, buhviproc, vsechny co existuji, nesnaseji rytirky, ktere putuji k Zapadnimu mori. Mozna, ze diky tomu se ani jedna z nich nevratila…“
„Chcete mi naznacit, ze nemam sanci? Ze vsechno je predem odsouzene k nezdaru?“
„Jak to mam vedet? Kdyz vyjedes uz zitra a nepojedes domu, ale primo na zapad… Jestli se budes drzet dostatecne daleko od Hlavni silnice? Kdo vi? Nez se vzpamatuji, nez se rozhodnou, nez pripravi oddil k pronasledovani… Budes mit nekolik dni naskoku. Chce se mi verit…“
„Chce se mi verit…“ opakovala Natalie. „Avsak… Mylady Sandro, jste presvedcena, ze cesta, kterou mam pred sebou, je k necemu?“
„Tim chces rict co?“
„Predpokladejme, ze zjistim a nezvratne dokazu, ze zivot pred Temnotou neni mytus, ze Predci opravdu zili. A zahynuli. Je pravdepodobne, ze zahynuli a zanechali po sobe hrstku tech, ktere si moc nepamatuji, a ty potom zalozily svet, v nemz my zijeme. A co kdyz vedomi o jejich zivote a smrti nas neobohati, ale ochromi hruzou? I tohle je mozne!“
Zastavila se uprostred pokoje v rude zari Mesice napnuta jako struna, pripravena zareagovat na lehky dotyk, nebo jakykoli zvuk. Sandra ji pozorovala unavene a se smutkem v ocich.
„Tak co?“ zeptala se Natalie.
„Jsi chytra,“ tichounce rekla Sandra. „Umis se podivat vecem na zoubek. Na prstech jedne ruky se daji spocitat ty, ktere se zabyvaly touhle otazkou. Obvykle premysleji jenom o Vedomostech. Zizen po nich je tak silna…“
„Ja vim,“ rekla Natalie, „a proto pojedu. Ostatne, ja jsem… kdyz jsem prisahala…“
