Tam pisek ohnivy, horici…
Jdi pesky a nohy citit nebudes.
Vez, ze budoucnost je vytrznik.
Tve stopy, bezici napric
vsem pesinam a cestam,
zavedou tve kritiky k slepym ulickam
…bylo cim dal tim jasnejsi, ze zabloudily. Mapu tehle casti, Stastne Imperie mely sice s sebou, ale uz davno opustily Hlavni cestu. Budou putovat jeste mnoho dni po zemi, ktera patri Imperatorce jak prakticky, tak formalne. Poutnice, ktere uhnuly z hlavni cesty at uz umyslne nebo nahodou, najednou zjistovaly, ze stare lesni cesty, po nichz jedou, jsou zarostle cim dal tim vyssi travou, a pak najednou mizi v hustych porostech mladych sosen. A naopak, jaksi nenapadne vznikaji nove cesticky, vyslapane neznamo kym, kdy a proc. A mohou poutnici zavest. uplne kamkoliv. Treba k sidlu poustevnice, mestu, zbojnickemu taboru, kupeckemu skladu, dolu, knizecimu sidlu, nebo doupeti netvora. Jak se komu zadari nebo nezadari.
Natalie s Olgou sjely z Hlavni cesty zcela umyslne, nebot se baly pronasledovani ze strany Rudych Dablic. A proto z bloudeni mohly vinit jenom samy sebe. Nebo v krajnim pripade Holohlaveho Chru, jak bylo zvykem. Strach z nej vsak v jejich pripade zeslabl, ale ted to vypadalo, ze propukne s novou silou. Kolem byl les, les a les. Nekdy ridsi, jindy zcela nepruchodny. Drtil svoji hustotou cestu, kde dva jezdci nemohli jet vedle sebe. Natalie uz davno odlozila Rosinantovu uzdu a spolehla se na konsky, instinkt. Nijak to vsak nevypadalo, ze by kun mel nejakou predstavu o spravne ceste. Proste sel pravidelnym a unavenym krokem. Kolem, prednich nohou se mu motali Boj a Horn. Olga uz dlouho mlcela. Oba nahradni kone sli na napjatych opratich. Tvar Velikeho Bre jeste trunila nad vrcholky stromu, ne vsak vys, nez o delku sipu.
Natalie se citila mizerne. Nejtezsi na nebezpecne a obtizne ceste jsou vzdy prvni kroky, kdy jeste nic neni jasne, kdy se nebezpeci jeste podobaji ridke mlze, o niz se nic nevi. Kdyz nezname ani sve pratele, ani protivniky. Kdyz poutnik jeste neokusil ani sladkost prvnich vitezstvi, ani horkost porazek. Neznamo. To je to nejtezsi v celem zivote.
Proto se Natalie zaradovala, kdyz Rosinant najednou zdvihl hlavu, hlasite do sebe vsal vzduch a odfrkl si. Vytahla luk a zalozila sip na tetivu.
Uzdy se ani nedotkla. Cekala. Kopyta pravidelne tukala. Psi zostraziteli.
Les ridl a ridl…
Ubihaly minuty a nic se nemenilo. Kdyby je vepredu ocekavali lide nebo drava zvirata, bojovy kun i psi by se chovali jinak. Natalie nevedela, co si o tom ma myslet.
Nakonec se prece jenom neco stalo. Pesinka, ktera se v posledni dobe jeste zuzila, zmizela docela. Pred nimi rostl divoky, ale pritom ridky les. Vpredu uvideli cosi nepochopitelneho. Cosi dlouhatanskeho a blyskaveho. Urcite to bylo dilo lidskych rukou. Natalie se otocila a setkala se s nadsenym Olzinym pohledem.
„Vpred!“
Rychlym cvalem vyletela na mytinu a zastavila kone. Olzin trmen zazvonilo jeji levy. Natahly luky a peclive si prohlizely veci pred sebou. Prekvapene na sebe pohledly, a pak uprely Oci na to, co lezelo pred nimi.
V nekolika radach tam staly podivne predmety. Nejvic se podobaly gigantickym salamum s pravidelnym dirkovanim na bocich. Diky otvorum videly, ze jsou dute. Nektere diry prekryvalo… sklo? Na bocich mely salamy cosi, co pripominalo obrovitanske ploutve naklonene dozadu. Nektere uz odpadly a lezi vedle salamu, jine ne. Ze zadku salamu trci taky dozadu sklonene vertikalni ploutvicky a na nich jsou jeste male horizontalni. Na nekterych ocasech jsou pridelane sparovane becky. Jedny salamy stoji na trech nohach, zakoncenych kolecky. Jedna noha je u predku, dve pod ploutvemi. Jine predmety lezi na brichu a jsou rozlamane. Je videt, ze jejich nohy se uz ulomily. To vsechno je uz davno, davno opustene. Zeme pod predmety byla kdysi tvrda a rovna, nyni je popraskana a z trhlin roste vysoka, stavnata trava. Tu a tam se uz tyci i stromy. Jeden z nich prorostl celym salamem skrz naskrz. O kousek dal vlevo se tyci sede rozvaliny ohromne budovy. Uz se vubec neda rozeznat, jak vypadala, kdyz byla nova. Jeste o kus dal stoji rada matne se blysticich kulatych staveni bez okem a dveri, s plochymi strechami. Nejvic se tak podobaji obrovskym vedrum postavenym dnem vzhuru.
„Hele, vsechno je to straslive stare,“ tise rekla Olga. „Desive stare. Shnilotina a rez. Co kdyby to byli Stari?“
Misto odpovedi natahla Natalie tetivu a vystrelila. Sip prorazil bok nejblizsiho salamu, vyletel z druhe strany a dopadl na zem daleko za predmetem. Strela doletla asi tak daleko, jak by mela doletet pri tak napjate tetive. V boku predmetu zustala dira jako pest. Chvile ticha. Predmet se nezritil, ale po chvi1i se rozlomil na velke ulomky, ktere se rozpadly v prach v okamziku, kdy dopadly na zem. Vypadalo to, jako kdyby nekdo loutce prestrihl nite.
„Shnilotina,“ rekla Natalie. „Presne.“
Ulozila luk do pouzdra a zatroubila na bojovy roh. Jeho chraplavy rev se nesl nad polem, zahadnymi predmety a utichl v dalce. Z sedivych ruin se s hlucnym trepotanim kridel vznesla vrana a zmizela. Boj hluse rycel. „Muze byt, ze to opravdu zustalo po Starych.“ rekla.Natalie. „Ale co to je?“
„Mohly by to byt domy?“
„Kde jsou schodiste a kominy?“
„To je jedno. Nicemu to neni podobne, jenom domum. Treba schodiste uklizeli dovnitr, kdyz tam zalezli. Co vlastne o Starych vime?“
„Mas pravdu,“ souhlasila Natalie. „Nevime vubec nic. A taky se nic nedozvime. Co se tady da zjistit. Je to sama trouchnivina.“
„A co tamhleto, co se blyska? Dokonce se to i vic podoba domum.“ „Nejspis jsou to veze, ale jsou nejak moc nizke. Jedeme k nim?“ Zdaleka objizdely obrovite predmety. Vypadaly, jako by se chtely rozsypat treba zvukem kopyt. Snazily se zahlednout, co je uvnitr. Vypadalo to, ze rady kresel s nizkymi operadly, stojici tesne u sebe.
„Mohl by to byt chram?“ zeptala se Natalie a buhviproc ztisila hlas. „Sedeli tam a modlili se…“
„Takze vepredu by mely byt oltare. Nepodivame se tam?“
„Ale moc opatrne…“
Obe slezly z koni a po spickach se plizily k predmetu, ktery lezel na brise. Podivaly se dovnitr. Spinave sklo jen tak tak propoustelo svetlo.
„Tak vidis,“ rekla Natalie, „Tam vzadu jsou rady kresel v radach za sebou a tady jsou jenom dve. Vypada to, ze vepredu sedely knezky. A neco, co se oltari dost podoba, je tu taky. Same sklenene kulatinky a neco jako lovecky ostep. Neco tam je napsaneho… Ne, precist se to neda. Pismena jsou prilis mrnava.“
„Ja bych vlezla dovnitr.“
„Ani nahodou,“ zamitla jeji napad Natalie. „At te to ani nenapadne. Je to prece jenom chram. Kdo z nas neco vi o bozich Starych a jejich sile?“
Norila se stale vic a vic do opravdoveho kacirstvi. Presneji receno, stara vira polehounku tala, nebot nikdy nebyla prilis pevna. Nic ji vsak nezamenovalo. Pribyvalo tajemstvi a neznama.
Blyskave stavby byly opravdu domy bez oken a dveri. Obrovitanska vedra. Natalie zabusila pesti na vypouklou stenu. Zvuk znel hluse, jak to tak byva, kdyz se triska do plne becky.
„Tak ted uz nerozumim vubec nicemu,“ rekla. „Jestli jsou to domy, tak kde jsou dvere? Jestli to jsou veze, tak kde jsou schody nahoru? A vubec, jak je mozne vyrobit tak veliky plat zeleza? Zili tady obri? jenze kresla byla pro obycejne lidi. A proc tohle zelezo nezrezavelo?“
„Mozna, ze tam vedou podzemni, vchody. V tom okamziku je to zcela nepristupna vez.“
„To by mohlo byt. Co tomu rikate, pejskove?“
Ale Boj s Hornem pobihali nedaleko a prastare veze je vubec nezajimaly. Divky se na sebe podivaly. Vic toho zjistit nemohou, ale odjet se jim nechce. Natalie sla kolem vypoukle kovove steny. Jela po ni dlani. Najednou se zarazila, jako kdyz do ni hrom baci.
„Olgo!“ krikla „Steny nejsou udelane z jednoho kusu zeleza. Podivej, tady je spoj. A tamhle… Vsude.“
„Presne! Jenom mi neni jasne, jak to spojovali? Nikde neni ani vidu po nytech.“
„Tak se na to podivame,“ rekla Natalie.
