Odepnula od sedla bojovou sekyru. Jeji ostri tvoril pulmesic, tak ostry, az se zdalo, ze se kolem nej chveji potucky rozseknuteho vzduchu. Obema rukama uchopila topurko a mavla jak se patri. Ostri vyseklo z kovu snop jisker a stena zadunela. Zaprela se jeste vic podpatky do zeme. Busila a busila stale do stejneho mista, az najednou sekyra zajela dovnitr skoro cela. Natalie se zapotacela, vytrhla topurko z diry a odskocila. Z diry tryskal proud pruzracne kapaliny. Do nosu je uderil neznamy ostry pach. Nebyl az tak neprijemny. Divky poodstoupily. Louze nezname pruzracne kapaliny se zvetsovala. Psi odbehli dal. Vune se jim nelibila. Kone zarehtali a napodobili psy.
„Smrdi to tady jako v alchymisticke dilne.“ „Ty se znas i s alchymisty?“ odfrkla si Natalie.
„Je tam pisek zhavy a voda ohniva hori…“ zpevave pronesla Olga. „Je takova veticka v jednom starem alchymistickem traktatu, ktery se jmenuje tak nejak jako „O prirode a vlastnostech legendarnich veci“. Treba ta voda hori, kdyz ji podpalime…“
Natalie se sklonila a ponorila do tekutiny prst. Potom ho opatrne olizla.
Pak si dlouho a peclive odplivavala.
„Chut to ma hnusnou. Ted abych si opucovala jazyk piskem.“
Olga ji soucitne sledovala, ale jeji alchymisticky pokus se opakovat neodvazila.
„Hnus fialovej?“ zeptala se a v jejim hlasu byla slyset zvedavost.
„To je slabe slovo,“ Natalie vystrcila jazyk tak daleko, jak to jenom slo.
Drela si ho kapesnikem. Pak ho zmackala do kulicky a vztekle odhodila co nejdal. „Fuj tajbl! Tohle urcite nemohlo slouzit k piti. Meli by tim travit nepratele…“
„A co kdyby sme se to pokusily podpalit. Co kdyz je to prave ta ohniva voda z legend?“
Natalie zadumcive namotavala na prst loknu zlatych vlasu, ktera ji padala zpod prilby. Vlasy mela skoro az do pasu. Mela strasnou chut videt jak hori voda. Nektere apokryfy rikaji, ze Veliky Bre posilal na zem kazdy rok reky ohnive vody. Nikdo samozrejme nevedel, jak to vlastne vypadalo. Ale jestli je to trest, tak jaky vlastne? A jestli odmena, tak v cem spociva? Treba tehdy jeste lide neznali ohen a hrali se u horicich potoku? Urcite to muselo byt krasne… Tma a v ni horici reka ohnive vody…
„Tak jdem na to!“ trvala na svem Olga.
„Tak jo,“ s bezstarostnosti sobe vlastni mavla rukou Natalie. „Ale prece jenom si dame aspon trochu bacha,“ zaklonila hlavu. „V tyhle vezicce je vody az nejak trochu moc.“
Dodrzely vsechna bezpecnostni opatreni. Olga zapalila vetvicku a strcila do ni spicl sipu, na niz byl namotany kus hadru. Tak ze triceti kroku ho vystrelila. A… Okamzite vzletl vzhuru hucici plamen, pruzracny a bez jakehokoli koure. Kone bazlive zarehtali a zacali couvat. Drobounke plaminky se odrazely v jejich vypouklych ocich. Knucici psi utekli jeste dal.
Do ohne se da divat hodiny a hodiny. Natalie i Olga strnuly a nebyly schopne od toho divadla odtrhnout oci. Horici potucek tekl z prorazene diry. Ohen olizoval vypouklou stenu. Byla to kouzelna podivana. Horela voda. Postupne vsak Natalii zachvatil strach a podivna predtucha. Blizilo se nejake nejasne nebezpeci. Neco zapomenuteho, co v sobe skryvala kdesi hluboko, se probouzelo a hnalo ji pryc. Potrasla hlavou, aby od sebe odehnala tu predtuchu. Nedarilo se ji to. Tvare ji zcervenaly horkem. Nebezpeci rostlo.
„Nejak mi tu neni dobre…“ rekla Olga a Natalie se s radosti chytila jejich slov.
„Poodjedem kousek,“ kyvla. „Neco tu neni v poradku…“
Odjely az k samotnemu lesu, kde na ne cekali nahradni kone privazani ke stromum. Nepospichaly. Na neco cekaly, ale nevedely na co. Chtelo. se jim odjet, ale zaroven je tu cosi drzelo, cosi nezakonceneho. Natalie sundala spicaty sisak se zlatym srpem a kladivem a roztrzite si prihladila vlasy.
„Mozna, ze Stari tuhle vodu nalevali do lamp,“ rekla. „V tamhletech chramech. Kdyz z toho nejde dym, tak nevznikaji zadne saze. To neni jako u nas…“
Zarachotilo to jako kdyby se zeme roztrhla straslivym vnitrnim uderem. Prilba ji vypadla z rukou a kulila se Rosinantovi pod kopyta. Kun se zdvihl na zadni a ustrasene zarzal. Natalie ho objala kolem sije. Na miste kulate veze se zdvihl cernorudy oblak. Prorazely ho jasne zlute blesky. Nedaleko cosi mocne zahucelo a padlo do lesa. Hned vedle divek dopadla na zem koruna mohutne jedle a polamala krovi. Natalie nakonec kone zkrotila. Chvejicimi prsty hladila jeho teplou siji. Srdce ji mocne busilo.
Tam, kde predtim stala vez, trcely z plamenu jenom kusy pokrouceneho zeleza. Husta oblaka dymu se valila k nebesum. Psi vztekle stekali. Meli zdvizene ocasy.
„Krucis, to je vo-vo-vodicka,“ vykoktala Olga a usilovne se snazila usmat. Nedarilo seji to.
„Tak ted uz alespon mam predstavu, co je ohnivy pisek, kdyz ohniva voda…“ Natalie seskocila z kone a nastvane sebrala helmici. „Kdybychom zustaly tam…“ projel ji zachvev opozdene hruzy. „Zustaly by z nas jenom ohorele kosticky. No nic, aspon jedno pouceni z toho plyne: Nemuzeme zapalovat vsechno na co prijdem.“
„Co kdyz jsme urazily Stare bohy?“ zeptala se Olga. „Co kdyz je ve vezich opravdu ohniva voda do lampicek a bozi se urazili? Bozi jsou bozi, i kdyz jejich chramy jiz ztrouchnively.“
Natalie vlozila nohu do trmenu a navyklym pohybem vyskocila do sedla.
Nasadila si prilbu.
„Kdo vi,“ odpovedela tise. „Jestli pred Temnotou neco bylo, nejaky zivot, museli mit nejake bohy. Ne?“ ohledla se na dymajici zbytky veze a podivne zetlele chramy. „Radsi odtud zmizime. Blizi se noc…“
Kilometrovnik sesty
Podzimni snehopad
Nesmyslne setkani,
jen z bachorky zrozene,
a prece je to take
jeden z hercu…
Nejdriv to byl jenom takovy bily prouzek na obzoru. Cim vic se blizily, tim vic se to podobalo snehu. Snehu cistemu, nadychanemu a netknutemu. Trcely z nej nizke, hole stromy. Visel na vetvich jako girlandy.
Natalie pritahla uzdu. Neco takoveho v zivote nevidela. Uprostred horkeho podzimu se najednou objevila zaplata snehu, kterou nekdo peclive vystrihl ze zimni krajiny kouzelnymi nuzkami a polozil na zelenou travu. Neviditelna hranice. Ostra hrana. Nejpruzracnejsi sklenena stena oddelujici dve rocni obdobi, jimz neni souzeno existovat vedle sebe. Vysoko na nebi zaril palici oblicej Velikeho Bre. Pod kopyty koni se vinula udusana cesta, na jejimz okraji, ve vysoke trave, vrzali cvrcci. Staci udelat jeden krok a ocitnes se v zime, na snehobilem prachovem snehu.
„Tak jestli uz tohle nejsou kouzla, tak nevim, cemu by se tak dalo rikat,“
usklibla se Olga.
Natalie se zachmurila:
„Ale vzdyt na mape nic takoveho neni! Stale jeste jsme v Stastne Imperii!“
Odmlcely se v nadeji, ze se reseni objevi z niceho nic najednou samo. Obe si vsak uvedomovaly marnost svych nadeji. Objet zacarovane misto nebylo mozne. Snehova rovina se tahla na obe strany tak daleko, kam oko dohledlo.
„V letopisech se o nicem podobnem nepise,“ rekla Olga. „Jakziva jsem nic takoveho neslysela. Treba to existuje diky chramum? Nekoho jsme nastvaly?“
„Ale co!“ rekla Natalie. „Zkusime to objet. No jo, ale kde je nejaka objizdka? Zpatky to nejde…“
Vsechny obavy za ne vyresil Boj, ktery zimu miloval. Najednou se vrhl kupredu a uz tam byl. Lital kolem stromu a radostne stekal. Snih za nim vysoko strikal. Horn se rozbehl za bratrem. Pustili se do honicky a rozryli neporusenou ubel snehu.
