„Tak pojedem?“ zeptala se Natalie.

Kavalkada se pohnula. Okamzite je zalila zima. Znepokojovalo je to, nebot zimni osaceni s sebou nemely. Kdo s tim mohl pocitat? Vlastnily jenom jizdni plaste v tlumocich.

Ale zima byla vcelku mirna, vubec nehrozila nejakym velkym mrazem. Vytahly plaste, zakutaly se do nich a razem jim bylo teplo. Vsude kolem byl snih, ale mraz ne. Pritom snih netal, prestoze by se to pri takovem pocasi sluselo. Zima, ktera neni zimou, to by cloveka mohl trefit slak.

Zpocatku nevidely nic, co by je znepokojovalo. Pak zjistily, ze se kolem nich deje cosi podivneho. Natalie zdvihla oci k Tvari Velikeho Bre. Zmenil se v mlecne bily disk a uz neoslepoval oci. Vypadal jako vlocka. Kolo zmrzleho mleka, ktere tak casto lezi v zime na dvorech sedlaku.

Olga poodjela trochu vpravo a najednou se zmensila. Vypadala jako panenka na hrani kdesi daleko u obzoru. Jako kdyby se s neskutecnou rychlosti premistila o pet set kroku dal. Natalie bezdecne vykrikla a Olga se opet objevila vedle ni a vylekane se na ni podivala:

„Co je?! Najednou jsi byla tak daleko…“

„To ty! Ne ja!“

„Ne, ty! Poodjela jsem par kroku, otocim se a ty jsi nekde na obzoru!“

„Kone!“ Natalie se prudce otocila.

Nemela nahradni kone za sebou. Za ni se do dalky tahl netknuty snih.

„Myslela jsem si, ze jdou za mnou. Jsou navykli…“ rozpacite zacala Olga a zmlkla, kdyz Natalie prilozila prst ke rtum.

Krupani snehu. Vbrzku se kone vynorili z pruzracne nicoty a poklidne se zastavili vedle nich.

„Vezmi je radsi na uzdy,“ rekla Natalie. „A drz se pobliz me. Stuj! Co je se psy?“

Vzala do ruky roh. Zahrala v dlanich studici kov a prilozila ho k ustum. Zatroubila ze vsech sil.

„Co kdyz to pochopi jako vyzvu k boji?“ zeptala se Olga.

„Kdo?“

„Ten, kdo tohle vsechno kolem…“

„Tak budeme bojovat! Jsme prece rytirky, jestli jsi uz na to nahodou nezapomnela.“ Natalie se snazila mluvit bodre a odhodlane, i kdyz ji na dusi bylo docela ouvej.

Boj a Horn se objevili primo ze vzduchu. Znovu se bezstarostne rozbehli pryc a v mziku se zmenili v drobounke tecky.

„Vzduch je tady nejaky divny. Nebo se mi to jenom zda?“ zalostnym hlasem rekla Olga. „Strasne zmensuje. Docela jasne jsem slysela, jak cinka tvoje uzda, dusot kone. Odjela jsem jen par kroku…“

„Dobre. Mlc chvili,“ procedila skrz zuby Natalie. „Myslis si, ze se mi to libi, nebo ze tady necemu rozumim?“

Zacaly padat prvni vlocky. Nejdriv jako by nesmele, potom stale husteji. Natalie vyjekla. Pred ni visel na nebi misto Tvare Velikeho Bre bily pulmesic. Vypadal jako srpek rostouciho Mesice. Ale oblouk byl obracen vzhuru a oba ostre konce smerem k zemi. Takovy Mesic Natalie nikdy nevidela a o nicem podobnem ani neslysela. Obratila se k Olze. Jen tak tak ji rozeznala v snehove zaplave jako tmavou siluetu jezdce. Vypadalo to, jako kdyby mezi obrovskymi snehovymi vlockami padaly kusy tmy. S kazdym krokem stale vic houstla. Uz byla takova tma, ze stacilo pred sebe natahnout ruku a kozena rukavice zmizela v kolobehu vlocek a tmy. Natalie vykrikla. Volala Olgu. Zadne odpovedi se nedockala. Zoufale zatroubila na roh, ale prokleta vanice zrejme pohltila vsechny zvuky. Jako kdyby byl roh uplne plny snehu. Natalie zustala sama uprostred temnoty, protkane virenim vlocek. Jsou to opravdu vlocky? Na konskou siji i na Nataliina ramena padaly ohromne, podivuhodne, skoro jako talir velke vlocky. Ani jedna se nepodobala druhe. Girlandy, hvezdy s velkym mnozstvim paprsku, zahadne ozdoby… Ani nazvy se jim nedaji priradit. Lehoulinke. V okamziku dopadu se rozpadaly, ale nezanechavaly po sobe vlahu, ani na divcine plasti, ani na konske hrive.

Natalie uz nepochybovala o tom, ze se tu deje neco podivneho. Podobny snih neexistuje. Lidsky svet takovy nebyva. Takova nebyva ani skutecnost. Past? Odplata za nejake stare hrichy? Zahrobni svet?

Jenom nepodlehnout panice! Ovladla by te, zbavila rozumu a vule… Ale co delat? Troubila na roh. Kricela. Odpoved neprichazela. Rosinant pochodoval,jako kdyby se nic nedelo. Nezastavovala ho. Mozna uz davno ztratil cestu a sel neznamo kam, nebo krouzil do kolecka. Ani pulmesic uz nebylo nad hlavou videt. Nic nebylo videt. Ani zemi pod nohama, ani nebe nad hlavou. Ze zoufalstvi Natalie vytahla mec a mavla s nim do stran. Pak se vzpamatovala a opet ho zasunula do pochvy.

Snih se valil jeste husteji, i kdyz to uz snad ani nebylo mozne. Padal jako vodopad. Obklopil ji, zasypal, stiskl. Kun ji zmizel z dohledu. Natalie se propadla do kypre prazdnoty. Ztratila vedomi, aniz by stacila vykriknout.

Otevrela oci a v tomtez okamziku je opet zavrela pred zaplavou duhovych barev, zaricich nehybnych ohnu a nevidanych veci. Ze by to byla smrt? Nadprirozeny zivot? Svetle Zitrky? Nebo spi, zmrzla ve vichrici a pohasinajici vedomi ji maluje obrazky tepla a pohodli?

V kazdem pripade to neni sen. Je to skutecnost. Vsech pet smyslu ji o tom presvedcuje. Mozna i ten sesty… Ale svet kolem je uplne jiny, neznamy, hnetouci, oslepujici neskutecnou rozkosi, kterou Natalie nepoznala ani v imperatorskem palaci.

Ukradkem se rozhlizela pres spustene rasy. Tvarila se, jako by se jeste neprobrala k vedomi. Lezela v ohromnem a velmi mekkem kresle. Bylo z neznameho materialu. Mela na sobe svoje obleceni, ale brneni a mec lezely opodal. Vlevo stal kristalovy stolek, na nem se povalovaly pruhledne banky naplnene ruznobarevnymi tekutinami.

Mistnost byla ohromna, spis vypadala na mensi sal. Pod stropem visel giganticky lustr, nekolik pater kristalovych privesku. Ale lustr nesvitil. Stale a nehybne svetlo se linulo z bilych kouli, pripevnenych ke stene oporami v barve cerveneho zlata. Vypada to, ze by to dokonce i zlato mohlo byt. Vsude jsou koberce, zlato, kristal, vyrazne mozaiky, drahocenne kameni nebyvale velikosti.

Ale vsechen ten prepych pripadal Natalii jako otresne vitezstvi spatneho vkusu, nebo dokonce jeho totalni nedostatek. Samozrejme, ze mistni vladkyne mohly mit svuj vkus, sve zvyky, ale presto vsechno to vypadalo na vysledek snazeni zbohatlice, ktera se snazi prekvapit, ohromit, oslepit. Zlata: lvi socha byla prilis velika a masivni pro tenhle sal. Je na ni prilis mnoho i drahokamu, ktere dohromady neladi. Prilis velky je i kristalovy stul na druhe strane salu. Zase je na nem prilis mnoho diamantu a uz vubec nebylo vhodne na nej postavit masivni zlate svicny, samozrejme ze obsypane velikymi smaragdy a dalsimi, Natalii, neznamymi kameny. Kazdy koberec, sam o sobe, byl nadherny, ale kdyz jsou povesene div ne ve dvou vrstvach, rezou oci kakofonii barev a vzoru. Rytirske brneni, cele zlate a plne draheho kameni. Koberce prilis ovesene zbranemi, samozrejme bohate zdobenymi. Mistni pani ma strasne chudobnou a ubohou fantazii. Natalie se v umeni trochu vyznala, nejednou navstevovala dilny malirek a socharek, jak maji rytirky predepsano. Ale tenhle neslychane bohate vyzdobeny sal mel strasne daleko k jakemukoli umeni. Lokajka zbohatla.

Natalie vzala ze stolu hrst brousenych pruzracnych kaminku. Kazdy z nich byl velky jako orech. Jednim z nich skrabla okraj sklenene cise. Na skle za sebou zanechal skrabanec. Samozrejme briliant! Kameny nebylo mozne brat jako drahocennost, jako obrovske bohatstvi. Spatny vkus, Natalie je nastvane hodila na stolek. Kameny se drkotave rozbehly po jeho sklenene desce. Nektere spadly na zem, ale vysoky koberec zdusil zvuk jejich padu.

„Opovrhujete bohatstvim?“ uslysela zezadu vemlouvavy muzsky hlas. Natalie vzala do hrsti vsechnu svoji odvahu a zenskost a schvalne se otocila pomalu. Prichozi se pred ni zastavil a vypnul se v dustojne poze.

Byl majestatni a veliky. Peclive upravena bradka protahovala oduly oblicej. Pres rameno mel prehozeny plast z bile kozesiny, na nemz tu a tam visely cerne ocasky. Na hlave mel zlaty venec z listi Natalii neznameho stromu, posypany brilianty. Na hrudi se mu pocinkaval masivni zlaty retez, obsypany drahokamy. Opiral se o zlatou hul, nahore ozdobenou obrovskym rubinem.

„Co to vsechno znamena?“ ostre se zeptala Natalie. „Kde to jsem?“

„V skromnem zamku vaseho pokorneho sluhy, ma kralovno,“ poklonil se a poposel nekolik kroku. Plast pritom sustil po podlaze. Usedl do kresla naproti Natalii.

Kousla se do spodniho rtu, aby se nerozesmala. Nehlede na to, co se tu deje, to bylo k smichu. Jakmile se pohnul, udelal krok, okamzite ztratil nacvicenou velikost. Ze vsech sil se snazil vypadat jako opravdovy majitel, ale ve skutecnosti to byl jen prohnany a mazany sluha, navleceny do panskeho obleceni.

Ne! Je to zdejsi majitel, ale pri tom je videt, ze je… Jak to jenom vyjadrit pomyslela si Natalie. Jako kdyby to tu nedostal pravem. Je to povysenec, ktery zabral opusteny dum, necekany dedic z vesnice, ktery hraje roli, na niz diky sve nicotnosti vubec nestaci. Pestena nicka.

Natalie nevidela nejmensiho duvodu, aby neduverovala sve intuici, prave ted, kdy neznamo a strach zostrily

Вы читаете Rytirka Natal
Добавить отзыв
ВСЕ ОТЗЫВЫ О КНИГЕ В ИЗБРАННОЕ

0

Вы можете отметить интересные вам фрагменты текста, которые будут доступны по уникальной ссылке в адресной строке браузера.

Отметить Добавить цитату