„Kdoze to je?“ Natalie chapala, ze tenhle clovek bohem byt nemuze.
V zadnem pripade.
„Je to tak. Vsechno jste zapomnely. Vasi predkove vsechno zapomneli. A z tech drobnych uryvku, ktere jim uvizly v pameti, a ktere pokrivili do nepoznatelnosti, vytvorili opravdicke nabozenstvi. S bohy, zazraky, ktere se jim pripisuji, chramy. Rikam to dostatecne jasne?“
„Celkem bych rekla, ze ano,“ rekla Natalie. „Jak se to mohlo stat… Jak se to mohlo takhle… A co ted…“
Zdalo se ji, ze ji zpod nohou vytrhli zem. Ze zustala viset v mrazive nicote uprostred studenych hvezd. Nevedela cemu ma ted verit, cim zaplnit prazdnotu, ktera vznikla na miste jiz drive ponicene viry. Svet se obratil vzhuru nohama. Ztratily se vsechny opory, idealy, zpusob zivota, pamet, zmizela uslechtilost i hrichy, protoze kdyz uslechtilost a hrichy se ukazou jako nesmyslne, nejsou ani uslechtilosti ani hrichy. V Nataliine hlave viril nepopsatelny zmatek. Podivne vsak bylo, ze nepocitila smutek, kdyz se zhroutily zaklady jejiho sveta. Spis citila unavu.
Mozna jeji koketovani s Heretiky, pochybnosti a hledani, ji privedly k tomu, ze okamzik boreni zakladu sveta snesla docela klidne. A dokonce si priznala, ze o takovy okamzik slo. Prilis mnoho zazraku, prilis mnoho nezvykleho se na ni navalilo. Bud musela zacit brecet, nebo se pres vsechno prenest v klidu, se suchyma ocima, tak jak se slusi rytirce. I kdyz byly divoskami, ktere vsechno zapomnely, eventuelne prejinacily, prece jenom zustaly rytirkami. Mely svuj svet a ten neprestane existovat jenom proto, ze se ukazal byt vybledlym stinem, polozapomenutym naslednikem jineho, daleko mocnejsiho, zariveho a podivuhodneho sveta. Nezmizelo dobro ani zlo, zizen po vedomostech, po cestovani a hrdinskych cinech. To si ma rozbit hlavu o stenu, nebo se sama nabodnout na mec? Ne! Prave ted ma povinnost zit! Cozpak se prave za Vedomostmi nevypravila na nebezpecnou pout? Copak nepochopila, ze Vedomosti mohou byt horke a obtizne? Vsichni, kdo verili v Predky, se uz davno v hloubi duse smirili s tim, ze kdysi doslo ke strasne katastrofe.
Sklonila hlavu a setkala se s lepkavym kouzelnikovym pohledem. „Snesla jste to obdivuhodne dobre.“
„Jsem rytirka,“ rekla chladne Natalie. „At se stalo kdysi cokoliv… Co to je Temnota?“
„Nevim, jestli vam to budu schopny vysvetlit. Presneji receno, jestli to budete schopna pochopit, Natalie.“
„Pokusim se,“ hlas se ji ani nezachvel.
„Vite… Minulost se vam mozna zda paradni a velkolepa. Vsechny ty domy, letadla… V necem to asi byla pravda, tak to lidi chapali. Ale Priroda, jak to tak vypada, na to mela jiny nazor.“
„Priroda, to je Buh?“ vyletlo z Natalie.
„Priroda, to je vsechno zive, krome cloveka. Je to nejslozitejsi organismus, ktery jsme se snazili ovladat a nicili ho, aniz bychom byli schopni pochopit jeho slozitost a vznesenost. A priroda se nam pomstila. Vsechno, co se sneslo na nas svet, jsme mohli docela dobre nazvat bozim trestem. Verili tomu i ti neverici. Vypadalo to, jako by vsechno kolem zesilelo. I prostor a cas se zblaznil. Prirodni zakony prestaly platit, nebo je mozna nahradily uplne jine, o nichz jsme pred tim nemeli nejmensi poneti. Na ruznym mistech zemekoule…“
Natalie zdvihla udivene oci.
„Ano, zemekoule,“ opakoval. „Na ruznych mistech zemekoule dochazelo k tomu, cemu by se klidne dalo rict kouzla. Rozrustalo se to jako lavina. Cela mesta mizela v nicote. Hvezdy tancovaly po obloze. Nad Eifelovou vezi letali pterodaktylove. Do Marseillskeho pristavu vplula fregata Napoleonovy egyptske eskadry. Lidem rostly ocasy. Dest padal ze zeme do nebes. Zelezo meklo. Zvirata zacinala mluvit… Potom nastal opravdovy Chaos. A Temnota. Vase knezky maji pravdu v jednom: Chaos a Temnota tu mely sve misto. Uhodilo… Mozna ze Priroda ma nejake stop-tlacitko, pojistku, prostredek, kterym se v dobe nejvyssi nouze muze zachranit. Tedy i pred lidmi. A my… Dokazali jsme poznat jen drobnou cast jejich zakonu, usporadani, ale pritom jsme usoudili, ze uz zname uplne vsechno a muzeme s ni zachazet jako s pokornou sluzkou. A nejhorsi bylo, ze pred nami nestalo rozhnevane bozstvo, kteremu by se dalo padnout k noham, modlit se k nemu, prinest mu nejake obeti, kat se… Ne buh, ale nepoznany, slozity a nerozumny mechanismus, s kterym domluva neni mozna.
Jak se da domluvit s rozvodnenou rekou? S morem? Neda se domluvit s atmosferou, aby davala vic kysliku. Muzeme prestat kacet stromy, ktere kyslik vytvareji, muzeme prestat znecistovat more. Ale my jsme porazeli a znecistovali… Neporozumela jsi vubec nicemu, ze?“
„Proc bych nerozumela?“ pomalu rekla Natalie. „Nechapu jenom jedno. Proc nas po tom vsem pocitas mezi divochy? A vas, kteri jste se dopustili takovych veci, za osvicence rozumu. Ne, opravdu jsem mnohemu z tveho vypraveni neporozumela, ale to hlavni jsem pochopila. Dopustili jste se toho, cemu se rika hrich pychy ve vztahu k prirode. A ona se vam za to pomstila… Vysvetleni mnoha nepochopitelnych slov, kterymi se tve vypraveni jen hemzilo, me uz tolik netizi. Ostatne… Jak se stalo, ze ses stal… tim, cim jsi ted? Cim jsi byl driv? Nebo jsi byl i pred tim kouzelnikem?“
„Ne. Kouzelnici u nas neexistovali. Byl jsem zacinajicim vedeckym pracovnikem. „
„Vedec?“ zeptala se Natalie. „Aha, vedec.“
„No, ne tak docela. Sedel jsem a vypisoval papiry. Pro vedce.“
„Co jsi rikal? Pisar pro vedce? Tech mame i my az az, i kdyz jsme divosi.
Jenom u nas se pisarum rika pisari.“
„To je, neco uplne jineho.“
„V cem?“ zeptala se Natalie. „Sedel jsi mezi vsemi temi letajicimi a blyskajicimi se kouzly a psal papiry. Pro vedce. A potom?“
„To je slozite. Sam tomu az do uplneho konce nerozumim. Mnohe jsem zapomnel z leknuti jeste tehdy… Kdyz zacal Chaos a svet zesilel, stal se divokou. fantasmagorii… Abych tak rekl, proste se to stalo. Vyslo to. Najednou jsem zjistil, ze mohu tvorit predmety a ovladat je. Nelekl jsem se toho a rozhodl jsem to vyuzit. Naucil jsem pouzivat ten kousicek Chaosu a stal se nesmrtelnym. Udrzel jsem si ho, i kdyz Chaos a Temnota pominuly a zbytky lidstva zacaly svou novou pout. Asi tak by to bylo mozne v kratkosti vysvetlit.“
„Chapu…“ rekla Natalie.
Rozesmal se:
„Sam tomu az do konce nerozumim… No dobra. Co kdybychom si popovidali o necem daleko prijemnejsim? Napriklad o tvych krasnych ocich? Vezmi si pohar. Neboj se.“
Natalie polkla dousek. Vino bylo opravdu vynikajici. Vsimla si kouzelnikova pohledu a zostrazitela.
Mekka dlan ji dosedla na rameno. Natalie jeho ruku shodila.
„Tak takhle teda ne!“ rekla rozhnevane. „Ja…“
„Hm, jsi rytirka“ knezna a vsechno mozne. Ale z meho pohledu jsi nadherna divoska, kterou stoji za to i vychovat.“
„Prave ted jsem si domyslela…“ rekla Natalie chladne. „Ty zvesti o ohnivem hadovi, ktery krade devcata… Vseobecne si vsichni mysli, ze jde o vymysly, ale faktem je, ze divky opravdu sem tam podivne mizely.“
„Kaju se, kaju se,“ klidne rekl kouzelnik.“Kdysi, jeste pred Temnotou, jsme meli takovou pohadku o hadovi. Jednou jsem si na ni nahodou vzpomnel, kdyz se to hodilo…“
„Ted te soucasna hracka omrzela a ja jsem se naskytla nedaleko. Je to tak?“
„Moc se mi libis. Nemam chut udelat si z tebe jednu z rady vyplasenych loutek. Za par let se loutky omrzi. V tobe citim rozum a silnou vuli. Jediny kral kouzelniku na cele planete potrebuje kralovnu.“
„To me velice tesi,“ posmesne se uklonila Natalie.
„Ja mluvim vazne. Jsi krasna a chytra. Dam ti vedomosti. Chapes? Ne hroudu zlata, ale vedomosti. Muzes poznat vsechno co budes chtit. Dostanes se do jakehokoli koutku sveta. Veskere vedomosti, ktere mam, jsou ti k dispozici. Promysli si to, ma kralovno.“
Pokuseni bylo velike. Ohromne. Natolik obrovske, ze Natalie na okamzik zavahala, nez pochopila, ze kralovnou nikdy nebude. Stane se kouzelnikovou souloznici a bude platit sama sebou za drobky znalosti, ktere ji sem tam nasype ze sve dlane vrtosiveho a rozmarneho pana, Vedomosti, jichz nenabyla sama, mrtve, nepotrebne vedomosti, protoze se o ne nemuze s nikym podelit. Ptak ve zlate kleci. Stoji za to zit v kleci, i kdyz je z divu a kouzel, radosti poznani, prestoze je to poznani divosske, jak tomu prezirave rika tenhle kouzelnik? Stoji to za svobodu?
Tyto myslenky prekryla jeste hrdost. Jak si muze muz dovolit vybirat a velet? Jak to, ze smi davat ruce na ramena a vyvalovat na ni kalne oci. At si bylo driv co chtelo, dneska je to jak je a uz to je takhle, pet set let. Sam to prece rekl.
Opet shodila z ramene horkou ruku a naprimila se: „Ne!“
„Nezajimaji te vedomosti?“
„Nezajimas me ty!“ rekla Natalie a vstala.
