sedla. Objala si kolena. Trochu se klepala, ale vcelku se citila skvele. Vzpominala si na vsechno.
Olga, s cutorou v ruce, klecela vedle ni a vystrasene na ni vyvalovala oci. Boj s Hornem poskakovali kolem a snazili se Natalii oliznout ucho. Mavnutim ruky je odehnala a usmala se na svou zbrojnosku:
„Oli, jak je krasne!“
„Co se s nami stalo? Nic si nepamatuju…“
„Ach jo, tys celou dobu blazene pochrupovala,“ usklibla se Natalie. „A pritom jsme byly na navsteve. Pozvali nas… Mam ti to vypravet?“
Cim dal se dostavala ve svem vypraveni, tim kulatejsi mela Olga oci. „To neni mozne!“ rozhorcene vydechla, kdyz Natalie skoncila.
„A co snezna metelice na podzim?“
„Metelice sem, metelice tam! Ale to vsechno ostatni…“ zaryte vrtela Olga hlavou. „Proste kouzla. Nekdo na nas seslal cary. Treba jsme na takovem miste. Zdaji se ti vselijake nesmysly…“
„Ale ja si vsechno pamatuju. O predcich… O kouzelnikovi…“
„A odkud vis, ze je to pravda? Zes opravdu videla minulost? Mozna, ze se to stava vsem, kteri tudy projizdeji. Nejdriv snih, potom metelice, potom halucinace… Cim to chces dokazat?“
Natalie se zamyslela. Dukazy opravdu nema. To, ze ma sundane brneni a rozepnutou kosili, jeste nic nedokazuje. Kdo vi, co vsechno umi halucinace a kouzla.
Zdvihla se, zapnula si kosili a zabrucela skrz zuby:
„Prece jenom to byl ubozacek… Silena pohadka, natolik silena, ze by ji clovek i uveril.“
Olga ji podala dratenou kosili. Natalie se opasala mecem a nasadila helmici.
„Jsou veci, kvuli nimz se naopak chce verit tomu, ze slo o sen. Tvrzeni, ze pred Temnotou byly zeny slabym pohlavim a muzi silnym, je hrozne. Rozumem chapu, ze tehdy mohlo existovat cokoli, ale citem…“
Olga se na ni divala tak nejak podivne. Natalie si to uvedomila a usklibla se:.
„Jo,ja jsem zapomnela, ze zvlast tobe to jako pohadka nepripada…“
Obvykle v takovych pripadech Olga mlcela, ale tentokrat tvrdohlave odsekla:
„Je zvykem citovat slova jakehosi zapomenuteho basnika: Laska je vynalez prirody. A kde jsi videla, aby samec lezel dole s tlapkama nahore?“
Jeji logika nemela chybu. Natalie se ohromene odmlcela, pak se ale vzpamatovala:
„To jsou zvirata… Clovek je chytrejsi!“
„Co kdyz priroda je chytrejsi, nez kdokoliv jiny?“ vyplazla na ni Olga jazyk. „A navic tam, kde rozum neni potreba.“
Natalie si vzpomnela na vsechno, co o prirode rikal kouzelnik. Vzhledem k tomu se neodvazila pokracovat v diskuzi. Zadumcive poodesla stranou. Spickou boty kopala do kaminku. Premyslela o tom, jestli si do spisku rytirskych triumfu muze zapsat i sve nedavne vitezstvi nad zlym kouzelnikem, mrzkou nestvurou z krve a masa. Nebo se ji to vsechno jenom zdalo?
Neco kdesi vysoko v nebi bouchlo, jako kdyby pohadkovy ptak uderil kridlem o zem. Natalie s udivem zaklonila hlavu a zaclonila si oci dlani pred Tvari Velikeho Bre.
Dolu k zemi pomaloucku padal bily stan. Pod nim se, na svazku tenkych provazu, kymacela lidska postava.
Natalii napadlo, ze halucinace pokracuji. Ze se kouzelnik vzpamatoval a zacal ji pronasledovat. Ale nevypada to tak. Podle toho jak musel byt nastvany, tak by si urcite zacal s necim daleko nebezpecnejsim a nehoupal by se tak hloupe pod podivnym stanem. Vzdyt se predvadel jako ohnivy had a mohl se zmenit v neco daleko horsiho. Ne! Jestli existoval, tak uz neni! Ale co je tohle?
„Pockej tady! Dohlidni na kone a psy!“ krikla Natalie a rozbehla se tam, kam neznamy padal.
Mec ji tloukl do boku. Natalie si ho pridrzela rukou.
Stan uz dopadl na zem, zmuchlal se a stal se hromadou cukajici se bile tkaniny. Clovek se vymotal z provazu a odkulil se stranou. Byl to urostly. chlap v skvrnite zelenem odevu. Byl cely omotany jakousi podivnou vyzbroji. Na hlave mel cepici s cervenou peticipou hvezdou. Lehl si na bricho a smerem k Natalii natahl jakousi kratkou smesnou vec, ktera pripominala nejspis nejaky hudebni nastroj, snad pistalu. Chraptive vykrikl:
„Do hajzlu! „
Natalie udelala jeste nekolik kroku. Na konci te veci se objevil preryvavy ohen, vzduchem se rozlehl ostry buchot, jako kdyby nekdo bezel kolem zelezneho plotu a triskal do nej kovovou tyci. U nohou Natalie vzletl pruh pisku, jako kdyby po ni ten clovek hodil hrst kaminku. Ale zadne kaminky nebylo videt. Co je to za kouzla?
Natalie ztuhla. Delilo je asi tricet kroku. Pritiskl se tak ke sve veci, ze mu nebylo videt do obliceje. Natalie polozila ruku na rukojet mece. Znovu se rozlehl chraptivy krik:
„Do hajzlu, s matkou tvoji!“
„Co s tim ma spolecneho moje mama?“ krikla Natalie. „Vy ji znate?“
Zvuk jejiho hlasu na nej mel podivny ucinek. Az ho to nadhodilo.
Vydesene se rozhlizel kolem a nakonec se rozhodl vstat. Ale tu svou vec mel pritisknutou ke brichu a miril s ni dal na Natalii.
„Mam ho trochu popostouchnout sipem? Mam ho jako na dlani,“ doletl sem Olzin hlas.
„Ne,“ krikla Natalie..
Mel tvar cloveka z te letajici veci, ktereho nedavno zachranila. Oblicej mel hubeny, opaleny, s kratkymi svetlymi kotletami, ktere vypadaly jako vysisovane.
„Ano, je to on! To znamena, ze se to vsechno opravdu udalo?!“ proletlo ji hlavou.
„Oli, nestrilej!“ krikla Natalie. „Nesmi te to ani napadnout!“
„At te to ani nenapadne!“ hlasite souhlasil muz z nebe. „Ruce vzhuru a fofrem!
„Rytirka ruce nezveda,“ dustojne odpovedela Natalie.
Chapala, ze je vydeseny. Stoji neozbrojeny pred dvema rytirkami v plne zbroji. Nechtela ho rychlym pohybem vylekat jeste vic.
„Figu borovu, metalacku!“ rekl a nebyl schopny odtrhnout od Natalie ohromeny pohled.
Vydal ze sebe podivny zvuk, ktery nebyl ani smichem, ani placem.
„Srp a kladivo na prilbe… Nejste nahodou hurisky? Nevypada takhle nahodou onen svet? Najde se tady mistecko pro vysadkarskeho kapitana, nebo me poslete nekam, kde je ponekud tepleji?“
Oci mu nejak tak podivne vyjely nahoru.
„Jenom aby neomdlel, vzdyt je to u muzskych obvykle,“ vydesene si pomyslela Natalie. „Prece jenom je to ale vojak! No ano! Neni to Amazonka?“
„Nepatris k Amazonkam, Kapitane?“ okamzite se ho zeptala. „Pa-ane boze,“ dupl si. „Ne, zeme je tvrda a slunce sviti…“ Najednou zarval vysokym preskakujicim hlasem: „Devcata, kde to jsem? Jsem alespon na zivu? Kde je vrtulnik? Vzdyt nas trefili! Horeli jsme! Odkud pochazite, kdyz jste tak podivne oblecene a zrovna tady v tomhle silenem kraji?“
Jeho ohled se presunul za Nataliina zada a oci mu vylezly z dulku, Natalie se take obratila a nic strasneho ani podivuhodneho nevidela. Blizil se k nim Boj a pratelsky maval ocasem.
„Kolik ma nohou?“ zarval Kapitan Natalii do tvare. „Kolik ma nohou, povidam?!“
„Sest,“ rekla Natalie. „Presne tolik, kolik jich pes ma mit. Chapes? To je pes. Takove domaci zvire. Psi maji sest nohou. Neboj se, my ti nijak neublizime… „
Pustil tu vecicku, kterou pred tim tak upenlive sviral v rukach. Hluse uderila o zem. Ritil se pryc od nich a rval:
„Na pendrek je mi takovej svet! Neni zadnej buh, neni! Umrel jsem! Proc jste me sem zatahli? Jsem mrtvej!“
Natalie na nej chvili nechapave zirala, ale pak si uvedomila, ze to pro nej musel byt otres, kdyz se znenadani dostal do jineho sveta, k cizim lidem. Umiral v te strasne valce a najednou… Natalii ho zacalo byt lito, ale nepohnula se z mista. At se vzpamatuje sam. Je to divne, je tak mlady, ale jeho oci jsou strasne stare…
Padl na zem, busil do ni pestmi. Rval, ze je to necestne, ze nikdy neveril v ty zahrobni povidacky, a kdyz, tak jen tak trosicku. Ze ted sam trhne krouzkem, a pak at si ho sbiraji treba po kouskach, kdyz budou chtit, Natalie ho poslouchala s povytazenym obocim a vubec nic nechapala. Navic jeste nadaval vsem archandelum a kricel, ze je ochotny vsechny pomlatit levou rukou. A jestli ho poslou k certum, tak jim to tam tak predela, ze to tam ani ti certi nepoznaj…
Postupne se unavil, vykricel a ztichl. Lezel na zemi tvari dolu. Ruce v pest a tiskl si jimi hlavu.
