„To se da napravit,“ usklibl se. „Staci, kdyz mi reknes, jakeho me chces mit.“ Clovek v plasti zmizel. Na jeho miste stal opaleny atlet a svaly mu jen hraly. Na sobe mel jen uzouckou zlatavou bederni rousku. Natalie bezdecne ustoupila o krok. Atlet se usmival. Prisel az k ni. Vzal ji za ruce a pritahl k sobe. Vubec mu nevadil jeji odpor. Vypadalo to, jako by se jeji ruce dostaly do ocelovych sveraku.
„Ne!“ zakricela Natalie.
Udrzela se vsak a neuderila ho. To v pripade potreby stale jeste stihne. „Ach, promin,“ rekl atlet a zmenil se v hubenouckeho, nadherneho chlapce se svetlymi nadychanymi kucerami. Kdyz by se mnela priznat, byl uplne podle jejiho vkusu. Jeho ruce ze sebe shodila uplne lehce a znovu opakovala:
„Ne!“
V tomtez okamziku se zmenil do puvodni podoby. Jenom plast uz na sobe nemel. Stal tu v podivnem tmavem obleku. Bila kosile, kolem krku pestra masle. Presne tak, jak to meli ti starci. A prave takove zlate hvezdicky na rudych stuzkach, jen jich bylo podstatne vic, nez mel kterykoli z tech smutnych starcu. Natalie jich napocitala deset ve trech radach nad sebou. A pod nimi jakysi ohromny znak, vypadal jako kriz na hvezde, nebo hvezda na krizi. Cele to bylo zlacene, plne emailu a nahore se trpytila mala briliantova korunka.
„Na co to je?“ nechapave se zeptala Natalie.
Prave tak nechapave pokrcil rameny.
„Jak na co? Protoze ja… jsem ten nejmocnejsi. Jediny kouzelnik na cele planete. Prece mohu sam sebe vyznamenat? Nikdo z nich jich deset nemel.“
''Vis, ze se tve oci vubec nemeni, i kdyz se ty sam promenujes?“ rekla Natalie. „Zustavaji puvodni. A nejsou to oci, kvuli nimz by clovek ztratil hlavu. Takze mi promin…“
Cosi ji tahlo ruce k zemi. Podivala se a uvidela tezke zlate okovy. V dalsim okamziku zmizely.
„Samozrejme ze tohle muzes,“ rekla Natalie. „Ani predstavit si nedokazu, cim vsim bys me mohl zastrasovat. Muzes opravdu mnohe…“
„Ani predstavit si to nedovedes,“ potvrdil ji se slizkym usmevem.
Natalie se vydesila, kdyz uvidela jeho oci tak blizko sebe, oci silene pranim a opile vedomim beztrestnosti.
„Je blazen,“ pomyslela si a zachvatila ji panika. „Nejaky mizerny pisar… Sedel u svych listin vedle vedcu. Najednou dostal do uplneho pouziti, uprostred vseobecneho strachu a niceni sveta, moznost delat jakakoliv kouzla a pet set let se tesil z uplne beztrestnosti. Zalknul se tim. Prejedl se.“
V prvni chvili si jeste mohla myslet, ze je buh, Prastare bozstvo. Ale ted uz ne, kdyz uvidela ty oci, tu hloupou nadutost, ktera se nezmenila za celych pet set let.
„Ubohy pisalek se zblaznil z blaha, ktere ho zalilo jako morska vlna. Ted uz je nejvyssi cas se zachranit a vysvobodit Olgu!“
Chladna rozhodnost rytirky v ni ozila. Rukojet mece ji sama vskocila do dlane. Natalie jim mavla podle vsech pravidel bojoveho umeni. „Kridlo jestraba“ je strasny uder, rozsekne cloveka od leveho ramene krizem az do pasu.
Uder vsak prosekl prazdnotu. Kouzelnik se najednou ocitl na uplne jinem miste. Strojene zivl. Rukojet mece se zmenila v kluzkeho a chladneho hada. Plaz otevrel tlamicku, zasycel a kosoctvercova hlava se pohnula smerem k divcine obliceji.
Natalie vykvikla vysokym hlasem a odhodila mec.
Kouzelnik se chechtal.
' 'Jsi nadherna,“ line ze sebe vymackl. „Vypada to, ze s tim kusem zeleza umis docela dobre zachazet…“
„Mimochodem, uz jsem s nim musela i zabijet.“
„Tim prijemnejsi bude, az prestanes blaznit. A to opravdu brzy prestanes, kralovno moje…“
Natalie se smutkem a opovrzenim rekla:
„Kdyby ses ke mne dostal ve valce, pisari…“
„Boze, co ty vis o valce? Vypada to, ze se tady u nekoho z vas povaluje Ivanhoe nebo Dumas… Co ty vis o valce?“
„A co ty?“ se zapalem vykrikla Natalie.
„Mohu uvidet jakoukoli valku. Uz jsem toho videl moc. Podivej se, a ty vase mece… „
Pred Natalii letela zluta zeme, sucha, kamenita. Skalni hroty, vysoka uboci, nad nimiz se vznasela, ne ona, ale jeji duch v jakemsi cizim tele, v nejake strasne bedne. Nad hlavou ji cosi drncive dunelo. Za pruzracnym oknem radil des. Od zeme, primo k Natalii, se tahly oslnujici pruhy, kolem cosi vybuchovalo, rachotilo, vylo, knicelo, explodovalo. Cisi tizivy, smrtelny stesk a zizen po zivote pronikaly Natalii s takovou moci, jako kdyby prave ji zahadnym zpusobem zabijeli. Nekdo vedle kricel:
„Toljo! Vzhuru! Vzhuru! Jeste jedna smecka zleva!“
Natalie uvidela hned vedle sebe tvar muze, hlediciho dolu. V jeho ocich bylo uzkostne poznani konce a vztekla zizen po zivote. Natalii ho bylo, buhviproc, hrozne lito. Prala si celym svym dobrym srdcem, rytirskym soucitem k umirajicimu vojakovi, aby prezil, zachranil se… V usich ji stale jeste utichal nepochopitelny krik:
„Jeste jedna smecka zleva!“.
A Natalie uz opet stala na kozesinovem. koberci pred kristalovym stolkem.
Tentokrat se vsak kouzelnik choval divne. Mel napul zavrene oci, jako kdyby se na neco dival, nebo cosi podivneho poslouchal. Brumlal jako ze snu:
„Ze by ho zachranila? Vytrhla ho odtamtud? To nemuze byt! To prece.. Jak to mohla…“
Natalie ho ziznive naslouchala a prakticky nicemu nerozumela. Kouzelnik sebou trhl. Otevrel oci.
„Zachranila jsem ho?“ zeptala se Natalie.
„Koho? Blbost!“ ustoupilo krok a zkrizil ruce na hrudi, v marne snaze vypadat majestatne. „Nebudeme se rozptylovat, ty moje mala divosko. Pro dnesek by mohlo byt uz dost toho povidani, ne?“
Cosi zvonive cinklo. Natalie se podivala dolu. Horni spona jeji kosile se sama rozepnula. Natalie se pokusila ji zapnout, ale neslo to, klouzala ji z rukou jako ziva. Druha spona se rozepnula, treti… Natalie se zoufale snazila zvladnout ozivlou kosili. Shovivavy smich kouzelnika se ji zaryl do usi jako lepkava voda. Cvakla spona na opasku a sama se rozepjala. Natalii zachvatila zurivost. A vtom si uplne presne vzpomnela, jak se snazila zachranit toho vojaka, ktery hynul ve vzduchu. Stale jeste si nic neuvedomovala, ale kdyz videla zkriveny kouzelnikuv oblicej a strach, ktery mu naplnil oci, pochopila, ze se deje neco pro nej neobvykleho, co ji je k uzitku. Natalie, jakoby v opojeni bitvy, si prala, aby se rozpadl ten jeho nesmyslny a straslivy svet i se svym silenym majitelem. Aby se znovu vratila do sveho sveta spolu s Olgou. Aby se vsechno vratilo do stavu, pred okamzikem nez vstoupily na snih. Neni mozne popsat slovy, jak jeji mlada, drza, tvrdohlava vule lamala, ohybala a prekonavala jinou vuli, vuli zarostlou do tuku spokojenosti a klidu. Jak probihala bitva v plnem mlceni, uprostred nepochopitelnych chimer vzniklych z rozboureneho vedomi. Neco podlehalo, neco utocilo, neco se strachem ustupovalo krok po kroku, talo…
Potom ji do oci uderil svit Tvare Velikeho Bre. Pod nohama ucitila zem a travu. Opodal lezela Olga v teze poloze, jako pod sklenenym poklopem. Vedle ni lezeli kone a psi. O kousek dal se povalovalo brneni a mec. Vetrik si pohraval s rozepnutou kosili.
Natalie se slabe usmala a sedla si do travy. Najednou ztratila vedomi.
Kilometrovnik sedmy
Clovek, ktery prisel z valky
Jsem prostrednikem
mezi valkou a tichem
Voda stekala na celo a tvar. Kapala na odhalenou hrud. Natalie si odfrkla, otevrela oci a bez velkeho vypeti si
