az neskutecne vsechny jeji smysly. Podivala se mu primo do oci.
„Co to vsechno znamena? Jak jsem se sem dostala? Kde je moje zbrojnoska, psi a kone?“
„Dovolil jsem si vas pozvat na navstevu, ma kralovno.“
„Nejsem kralovna a uz vubec ne vase!“ naprimila se hrde v kresle Natalie.
„Prosim o prominuti. Takze jsem si vas dovolil pozvat na navstevu. Mozna trochu bez ceremonii, ale doufam, ze mi pozdeji prominete ten spech, ktery byl vyzvan jen nadsenim nad vasi krasou…“ zdvorile rozhodil ruce preplnene drahocennymi prsteny. „O vasi spolecnici, kone a psy se nemusite obavat. Jsou vsichni tady. V uplnem bezpeci. Muzete se sama presvedcit,“ plavne pohnul rukou smerem ke kristalovemu stolu v hloubi salu.
Natalie se rozhodne zvedla a rychlymi kroky se tam vydala. Zastavila se u stolku. Vyjekla a zdvihla dlan k ustum. Uprostred masivnich, nevkusnych tretek z matne trpyticiho se zlata a velkych drahokamu, stal skleneny poklop, velky asi jako lidska hlava a pod nim… Pod nim lezela Olga na cemsi zelenem, drobounka jako panenka. Lezela na zadech a oci mela zavrene. Natalie prilozila tvar na chladne sklo. Divala se, az ji bolesti rezalo v ocich. Olzina hrud se pravidelne zdvihala. Spala. Hned vedle ni lezeli drobounci kone a jeste mensi psici.
V tom okamziku se Natalii opravdu udelalo spatne, trasla se ji kolena, mela neprijemne v ustech. Bylo potreba se drzet, udrzet strach na uzde a bojovat do posledni chvile. Jinak… Cit ji napovidal, ze jinak dojde k necemu strasnemu. Nejde o zivot, ci smrt, vypada to, ze je to cele daleko slozitejsi…
Natalie jen tak mimochodem strelila pohledem na sve brneni a mec, ktery lezel navrchu. Vratila se ke svemu kreslu a sedla si.
„Takze jste me pozval na navstevu,“ rekla s ulisnym usmevem. „Nenutila jsem se sem. Tak uz se to prihodilo, jak to tak vypada… Co jste zac?“
„Mate strach,“ rekl a pritom ji provrtaval pohledem.
„Mozna,“ rekla Natalie. „Kazdy se neceho boji. I ja, i vy. Co jste zac?“ „Kouzelnik,“ vycenil zuby. „Kral. Mag. Vyberte si, co chcete. Vsechno bude pravda. Jsem zdejsi majitel. Umim stvorit cokoli, co se mi zachce.“
„To je strasne zajimave,“ odvetila Natalie. Zdvihla ruku dlani vzhuru a nevinne dodala: „Chci loveckeho sokola. Cely zivot jsem snila o tom, ze ho jednou budu mit. Jsou vsak tak vzacni, ze je ma jenom Imperatorka.“
Po tucnem obliceji prebehl stin.
„Bohuzel,“ rekl. „Nejsem buh a tudiz nejsem vsemocny. Zivot udelat neumim. Chcete diamant?“
„Znamena to, ze ziveho tvora stvorit neumite…“
„Zato si s zivymi tvory mohu delat co chci.“
„To je parada,“ usklibla se pro sebe Natalie. Prece jenom se o nem neco dozvedela, a docela rychle. „Takze co potrebujete?“
Clovek se zlatym vencem na hlave se jen malounko zaculil.
„Vas potrebuji,“ rekl nedbale a dokonce trochu line. „Moc uz toho tady bylo a vsechno me nakonec otravilo. Kdyz jsem vas uvidel, pochopil jsem, ze mi schazela prave takova zlatovlasa a modrooka kralovna… Pockejte!“ zdvihl dlan, kdyz zahledl jeji trhane gesto. „Perfektne znam vsechny prihlouple zvyky vasi takzvane Stastne Imperie. Jak jste tam jen tak pro nic za nic zavedli matriarchat…“
„Co ze zavedli?“
„Jasne. Odkud byste to mela vedet? System, kdy o vsem rozhoduji a vybiraji si zeny.“
„Ale vzdyt to tak bylo vzdycky,“ rekla Natalie. „Muzi jsou slabe pohlavi“ „Jo, ted. Jenze driv to bylo uplne jinak. Pred tim, nez prisla, jak vy tomu rikate, Temnota…“ najednou se tak nej tak majetnicky a hlasite rozchechtal, pak luskl prsty.
Pred Natalii se objevilo kulate zrcadlo v masivnim zlatem ramu. Zaclonilo ji kouzelnika. Divka v nem uvidela svuj obraz. Tvar naplnenou desnym udivem, usta pootevrena, siroce rozevrene oci. Jakoby to byla mala holcicka, ktere predvedli prachobycejne kouzlo a to s ni otraslo az do morku kosti.
Natalie nastvane dlani odstrcila zrcadlo. Rozpustilo se ve vzduchu. „Odpustte mi ten smich,“ rekl kouzelnik, „ale vypadala jste ponekud smesne…
„Odkud vite, co bylo pred Temnotou?“
„Ja jsem pred tou vasi Temnotou zil,“ odpovedel uplne klidne, jako kdyby se nic zvlastniho nedelo. „A proto mohu srovnavat. To doufam chapete.“
„Neco takoveho nemuze byt pravda!“
„Proc? Jenom proto, ze vy o tom nic nevite?“ naklonil se kupredu, „Nevladnu sice zivotu, ale vladnu casu! Podivejte se!“
Mavl rukou a pred Natalii, ve vysi jejich oci, se otevrelo okno do jineho sveta. Pred ni proplouvaly ulice bachorecnych, kouzelnych mest, nescetna, patra vysokanskych domu ze skla, zelene sady, shon a tlacenice pestre, oblecenych lidi. Zeny v kalhotach i bez kalhot, v silenych halenkach s holyma, opalenyma nohama. Jine mely nohy pokryte jakousi cernou pavucinou. Muzi se vubec muzskym nepodobaji, maji siroka ramena, jsou silni. Zeny jsou naopak jemne a stihlounke. Nikde neni videt kone a povozy. Na vsech stranach jezdi jakesi ruznobarevne, trpytici se ekvipaze, Nejsou k nim pripojeni kone, jedou samy od sebe. Skrz skla je videt, ze uvnitr sedi lide. O neco pozdeji uvidela Natalie chram podobny tem, na nez onehdy narazily s Olgou, ale tentokrat nebyl napul shnily, ale naopak natreny na modrobilo. A nestal na zemi, ale jel po hladke, sede, nerozpraskane a rovne silnici, a pak najednou se od ni odtrhl a vznesl se vzhuru do nebe. Podpurne nozky se zatahly do bricha a chram zmizel v modri nebes. Nebyla to stavba, ale letajici korab!
Natalie vykrikla, zamhourila oci a zoufale se chytila operadel kresla. Byla prilis silna, a tak je prsty neobejmuly. Uslysela kouzelnikuv spokojeny smich. To ji donutilo otevrit oci.
„Co to bylo?“
„Minulost,“ rekl. „Tak to vypadalo pred peti sty lety.“
„To se jezdilo tak… A litalo?“
„Dokonce az na Mesic,“ kyvl hlavou. „Lide tehdy mohli delat jeste daleko vic veci, o nichz vy uz nemate ani poneti. Ani nevite, co jste ztratily… Nemate ani sajna, co vsechno jste zapomnely a cemu se podobate ve svych hradech, pri orani pluhy s konskym potahem, kdyz svitite petrolejkami. Opravdovi divosi, prisaham… Nestrilejte po mne ocima, draha kralovno! Je to pravda, i kdyz je horka. Ve srovnani s vasimi dalekymi predky jste neuveritelnymi divochy. Nerozcilujte se, draha Natalie, je to tak…“
Natalie se citila hnusne. Kousicek jineho, mnohobarevneho a prapodivneho zivota, i kdyz ho videla jen koutkem oka, byl presvedcivy. Mozna prave proto, ze to byl jen zbezny pohled.
Jestlize jen tak na prvni pohled uvidela tolik zajimaveho, jak by to vypadalo, kdyby ten svet mohla sledovat dlouho a peclive?
„Zamky, pluhy, svicny a proti tomu nezhasitelne svetlo, vozy, ktere jezdi samy, letajici lode, stopatrove domy, lety lidi na Mesic… Kam to vsechno zmizelo? V jake propasti? Jake sily mohly smest tak mocne staty, ze po nich nezbylo ani n.“
Najednou si uvedomila, ze to pronesla nahlas.
„Jake sily?“ pronesl zadumane kouzelnik. „Chtel bych to take vedet…“
„Bohove?“
„Na to zapomente! Zadni bohove nejsou. Ani jeden.“
„A co Veliky Bre?“
Rozchechtal se. Smal se dlouho a od srdce. Chechtal se tak, az mu malem z hlavy spadl zlaty venec. Tluste tvare se mu trasly, na hrudi poskakoval zlaty retez.
Luskl prsty a Natalie se opet podivala do minulosti. Strasne stary clovek, s prapodivnymi sklenenymi kolecky na nose, v podivnem obleceni, cosi nesrozumitelne vykladal a vykrikoval. Drzel pred sebou kus papiru. Na jeho hrudi se trpytilo pet zlatych hvezd. Vypadaly presne jako ty, co zari na spici Chramu. Pet hvezd, a pak jeste nejake zlate krouzky, ktere se pohupovaly na rudych stuzkach. Visely na prave strane hrudniku. Stal na jakemsi prapodivnem oltari a za jeho zady sedeli v nekolika radach podobni starci se znudenymi, unavenymi a smutnymi tvaremi lidi, ktere otravuje spatne traveni a ubytek sil. Vypadalo to, ze nikdo starce s peti hvezdami na hrudi, brumlajiciho nepochopitelna zaklinani, neposloucha. At se Natalie snazila jak se snazila, zaslechnout, co si to ten viditelne nemocny clovek brbla pod nos, nemela sanci. Byl to sice jeji rodny jazyk, ale smysl slov ji unikal. Zadna z vet nedavala smysl, ani cela rec ho nedavala. Bylo to zaklinani? Modlitba?
„Kdo to je?“, zeptala se a najednou pocitila litost k tomu nemocnemu starci. Mel by lezet v posteli a zatim ho vytahli na ten prapodivny oltar a donutili tak dlouho povidat a opakovat hloupa zaklinadla.
„No, to je ten vas milovany Veliky Bre!“
